Rok 2014 se zvolna začíná naklápět ke svému konci. Na Staroměstském náměstí Matky stověžaté už víc jak týden poblikává vánoční stromeček. Spěcháme. Už abychom pomalu začali slavit Velikonoce. Někdy si připadám jako Pierrot. Jako takový prapodivný klaun, herec v neprostupné masce, písmák v neviditelném hávu své podstaty, usmívající se opička se slzičkami tekoucími nenápadně do cvičebního úboru na levné gumičce. Nový rok je ještě vlastně v nedohlednu, ale protože se snažím bořit všechny mýty, předkládám teď, a zrovna teď, jindy by už to nešlo, svoji čertí rekapitulaci.
Lucifer
Někdy si skutečně připadám jako Pierrot, který zde hraje jakési divadlo, do něhož někteří nahlíží, sem tam se ozve jakýsi komentátorský hlas; v poslední době povětšinou příjemný, už jsem tady dlouho nedostal železobetonovou paličkou do hlavičky – jenže stařecká demence se začíná naplňovat jako ta sklenička vína, do níž už leju plné sudy onoho Amontillado, abych své mozkové závity v té nepřeberné paranoické komedii své životní ubikace alespoň trochu, kapánek, maličko zchladil.
Jsem skutečně Pierrotem, který si z důvodů jakýchsi patafyzických symbolů a různě jiných nasadil neviditelnou masku, která je vidět jenom, když se na ni nedíváte, když jenom nasloucháte svému vlastnímu nitru, něčemu, co lidské oko nevidí.
Ještě Vás neopouštím. Ještě ne. Jenže to nemůže být navždy. Samozřejmě. Jak jinak.
Jedna z nejhezčích písní od Jaroslava Wykrenta je o Pierrotovi, který má někde nenápadně jednu, dvě či více Colombin. Na YouTube jsem ji hledal a našel pouze video z jakéhosi studia někdy za totáče, na němž se vyskytuje jistá osoba, která mi připadá jako jedna z bolševických symbolů. Možná se mýlím, ale tohle video bych tak či onak zde nedokázal zreprodukovat.
A tak jsem vytvořil jiné, nové, v němž se klaním jako váš neviditelný Pierrot, non plus Colombina.
08.12.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 6