Automaty pro radost
Lucifer
Jak už se stalo v posledních letech mým zvykem, loučím se s odcházejícím rokem a zároveň vítám rok následující příspěvkem, v jehož názvu se skví číslo (dle křesťanského kalendáře) roku následujícího. Stalo se to už dvakrát: 2014, 2013, rok předtím byl Silvestr padlých andělů. Dnes, tedy na úpatí roku 2015, bych se s vámi chtěl podělit o jedinou myšlenku, která v posledních dnech, jako obvykle z neznámých důvodů, vyrašila v mé mysli.
Vzpomněl jsem si na název jedné povídky Raye Bradburyho Automaty pro radost. Tenhle název mi háral v hlavě už několikráte, aniž bych si pamatoval obsah povídky. Přestavoval jsem si pod tím všelicos, co však spolu vždycky nějak souviselo. Souviselo to spolu tak, že jsem míval pocit, že jsem obklopený automaty pro radost nejrůznějšího druhu, včetně lidí, včetně sebe sama.
Povídka se odehrává na jedné faře, kde probíhá jakýsi věroučný konflikt mezi třemi kněžími (pátery). Na jedné straně jsou dva Irové, přičemž jeden je nesmiřitelně fundamentalistický a druhý zase smířlivější; na straně druhé je Ital, který je na současný vědecký pokrok, především kosmický výzkum, velice adaptibilní. Do hry však vstupuje ještě jeden Ir, farář, který se narodil v Kalifornii, a přináší tak jakousi živorodou směs irských kořenů a amerického nadhledu. Ten farář celou tu konfliktní záležitost pěkně skloubí a vyřeší, pročež na faře opět nastane klid a mír. Irský fundamentalistický (konzervativní) kněz se transformuje do liberálnějšího duševního stavu, přičemž druhá strana mu vykročí naproti.
Podstatu toho konfliktu vám zde vyjevovat nebudu. Možná jste tu povídku už četli, anebo ne, a pokud máte zájem, tak není problém si ji najít v knihovně, antikvariátu či v pdf formátu na internetu. V českém překladu se objevila kupříkladu ve velmi hutné sbírce Bradburyho povídek Kaleidoskop, jež je na internetu dostupná.
Z povídky jsem se rozhodl vybrat dvě pasáže. Obě se týkají anglického básníka a malíře, jehož jméno je William Blake:
Kdo v pochybách svým očím neuvěří,
ten vůbec v něco věřit může stěží.
A kdyby slunce pochybovat mělo,
i s měsícem by rázem potemnělo.
A teď ta k jádru věci:
„Má-li církev být pro každého vším,“ řekl farář, „líbí se mi představa horké krve vychované ve studeném podnebí, jako je tomu u toho nového Itala, třebaže mi připadá úžasné, když pomyslím na to, že já jsem studená krev vychovaná v Kalifornii. Potřebujeme tady ještě jednoho Itala, abychom zajistili rovnováhu, a tenhle Latinec podle mého úsudku zamává i s otcem Vittorinim. Chce teď někdo pronést přípitek?“
„Já bych rád připil, pane faráři.“ Páter Vittorini znovu povstal, mírně se usmál, oči mu temně zajiskřily a zrakem přejížděl z jednoho na druhého. Posunul si brýle. „Jestli si dobře vzpomínám, nemluví Blake někde o automatech pro radost? Neříká, že Pán dal podnět k vytvoření života a pak zahnal živly do úzkých tím, že vyvolal existenci lidských bytostí, loutkových mužů a žen, jimiž jsme my? Šťastně vypraveni do života, obdařeni milostí a rozumem, nejsme v nejlepším případě v klidná poledne a v pěkném podnebí Božími automaty pro radost?“
Ano, někdy si připadám být obklopen automaty pro radost. Ale pro radost koho? Boží? A komu je On automatem pro radost?
Všem čertím automatům pro radost přeji rozumný vstup do nového roku, ačkoli ve skutečnosti žádný takový není, jelikož vše plyne tak nějak samo od sebe, Země se koulí kolem Slunce bez kalendáře, přepážky neexistují a zítřek bude jen o malounko jiný než dnešek, což se děje v podstatě furt dokola.
31.12.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 62