Neviditelný čert

S jednodenním předstihem přicházím s jedním velmi závažným oznámením. Ano, už je to tak. Neviditelný čert oslaví zítra, kdy to zde ještě bude viset stále na prvním místě, první půlkulatiny. Jak se to vše seběhlo či skoro spíš semlelo, jsem procítěně popisoval u příležitosti čtvrtých čertích narozenin. Opakovat se neubudu, nejsem kolovrátek, ačkoli juchání na adresu některých výročí se stále ještě nedokážu zbavit. I k tomu však jednoho dne bude muset dojít. Ten den pak budu každý rok slavit jako své finální výročí. Ad ultimum, ad absurdum, ad nihilum.

Lucifer

Začátky bývají povětšinou velmi těžké. V případě NČ to však bylo tak lehké, lehounké, že se až skoro stydím. V návalu nezřízené rozpustilosti jsem poklepal do klávesnice, asi jako když odháníte mouchu, a už to běželo jako na drátkách. A tak si říkám, že když je začátek tak neskonale lehký, o co v zájmu přírodní rovnováhy bude těžší konec. Neříkám, že se k tomu chystám, ale do hlavy se mi ta představa už několikrát vloudila. Dokonce mě i napadlo, že bych si začal připadat jako bezdomovec. Virtuální bezdomovec. No považte!

Zajímavé je, že se tak stalo v lednu, v jeho druhé půli. I když se to v posledních letech nemusí zdát, ale druhá půle ledna a první půle února obvykle patřily k nejmrazivějším ročním obdobím. No a v tuto dobu mě obvykle napadají podivné věci, z nichž jedna se prokousala až k čertí neviditelnosti, která je už pátým rokem přiměřeně viditelná. Možná je to tím, že v těsném závěsu, v první polovině února slavím ještě jedno narození, totiž to svoje. A to není všechno. Na konci ledna se narodil můj druhý syn, první rodilý Pražák našeho rodu. Vzpomínám si na ten den, když jsem to lehce oslavil se svými kolegy a pak se vracel mrazivou nocí domů. Vzpomínám si, jak téměř po celý únor jsem sundával z lodžie na plech zmrzlé textilní plínky.

Trochu jsem se zamotal do svých niterních vzpomínek, takže šlus. Už to stačilo. Jestli čekáte, že teď už konečně přistoupím k nějaké oslavné ódě na adresu první čertí půlkulatiny, tak vás zklamu. NČ jsem založil a bezpochyby jsem jeho vůdčím provozovatelem. Kromě mě se však tady vyskytla i celá řada jiných přispěvatelů (spoluautorů, ale i komentátorů), v poslední době především Stella. Všichni jsou součástí těchto prvních čertích půlkulatin. Víc už k tomu nemám co dodat.

Vlastně ještě něco. Letošní zima se opět tváří tak trochu jako nezima. Možná se to ještě změní, k čemuž by mohla dopomoci Mrazulenka, což je královna z jedné mé dávné pohádky, o níž jsem se tady s vámi ještě nepodělil, takže to napravuji:

Mrazulenka

Byla jednou jedna dívka, studená jako led, a tak jí říkali Mrazulenka. V létě žila Mrazulenka hluboko v ledové jeskyni a převážně spala v jezírku zastíněném závojem rampouchů, stalaktitů a stalagmitů. S první vločkou se probouzela a s poslední usínala. Celé jaro, léto a podzim snila ve svém ledovém jezírku stále stejný sen. Sen o ledovém zámku.

Ve svém snu byla královnou. Za krále měla manžela ledního medvěda a v podzámčí plno poddaných sněhuláků. Ledová královna žila se svým medvědem šťastně a sněhuláci je milovali. Každý den se pořádala hostina, na které byly podávány nejrůznější ledové pamlsky včetně její oblíbené speciality, zmrzliny ala bažant. Mrazulenka milovala zmrzlinu. Po dobré zmrzlině se mohla utlouct.

Ve svém ledovém království měla kopce zmrzliny.

S první vločkou se Mrazulenka probudila. Na chvíli, v polospánku, v onom slastném momentu, kdy noc přechází v den, kdy přetahujeme peřinu plnou vloček přes hlavu, kdy sen se rozplyne jako kopec zmrzliny na rozžhavené plotně, se Mrazulenka rozloučila s ledovým královstvím, s medvědem a sněhuláky. Pak se konečně probudila, protáhla si ztuhlé údy, posnídala pár rampouchů, vyšla z jeskyně a začala zima.

Paní zima.

A země byla náhle plná Mrazulenky, sněhuláků, zmrzliny, … jen ti medvědi šli spát…

Tož tak.

18.01.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 13