Neviditelný čert

Když jsem se narodil, tak jsem to vůbec neočekával. Bylo to takové překvápko, že jsem pro jistotu okamžitě usnul. V mém životě potom nastávaly téměř podobné situace, ale už tak krásně usnout se mi nikdy nepodařilo. Když jsem se narodil, usnul jsem beze snů. Teď už sny mívám a netuším, jestli je to dobře nebo špatně. Vím ale jedno: že až usnu naposled, už žádných snů mi nebude třeba.

Lucifer

Odmalička jsem byl fascinován ženami. Asi proto, že jsem se narodil jako muž. Byl jsem zaujat ženskými křivkami. Myslím tělesnými. Jejich duševní křivky jsou též pozoruhodné, zpravidla mi však neposkytují takové potěšení.

S první ženskou křivkou jsem se seznámil krátce po porodu, když jsem se přisál na jeden ze dvou máminých prsů. K mému zklamání z něho neproudilo víno, ale mléko. Sýry mám rád. Pokud jde o víno, tak je mi jedno, odkud teče. Sýr ale musí být dostatečně uleželý.

Už na základní škole mě začala fascinovat zadní část ženského těla. Ne nad pasem, ale pod pasem. U některých žen, a není jich málo, je tato tělesná partie natolik umělecky a nebojme se říct i sexisticky propracovaná, že Leonardo da Vinci či Salvador Dali a další mohli jenom tak paběrkovat.

Úžlabinu mezi stehny zepředu jsem objevil o něco později. A trvalo mi řadu let, kterak si s touto podivnou a poněkud maskovanou křivkou ženského těla poradit. Teprve když jsem se domohl informace, že jsem se tudy nejen já narodil, pochopil jsem, že to jde i tamtudy.

Pokud jde o duševní křivky žen, můj úpěnlivý průzkum naráží dřív či později na definitivní neporozumění, odpojení a odšumění. Domnívám se nicméně, že stále mám ještě dost času, abych i tomu přišel na kloub. Odmítám však klouby umělohmotné.

Nedávno jsem jel z pracoviště v Dejvicích nedaleko Kulaťáku, kde už teď pracovat nebudu, metrem do Motola. Ta konečná zastávka trasy A se jmenuje Nemocnice Motol. Tak tam jsem jel. Už po několikáté. Několik lidí poklusávalo na autobusovou zastávku nahoře tak vehementně, že jsem se k nim přidal. Abych nekazil partu. Přede mnou klusala nějaká ženská, ale ten autobus nestihla. A tak jsme dali řeč. První míček jsem samozřejmě nahodil já, jelikož když vidím ženskou, která nestačila někam doklusat, tak doklušu já k ní.

Paní či slečna – netuším, v jakém byla momentálně stavu – mi řekla, že pracuje tady. Tedy v nemocnici v Motole a má za sebou dvanáctihodinovou šichtu. Řekl jsem jí, že mám za sebou též dvanáctihodinovou šichtu a kousek odtud se v porodnici narodil můj druhý syn. Ona mi řekla, že ta porodnice už neexistuje, a také, že porodnice v Praze, kde se narodili její dva synové, už též neexistují. Vzpomněl jsem si, že ulice v mém rodném městě, kde jsem naposledy bydlel, byla přejmenována zpět před bolševickým přejmenováním. A když jsem se nastěhoval do Nových Butovic, tak ta ulice též měla jakési dočasné jméno. A stanice metra Švermova se teď jmenuje Jinonice. Existuji ještě? Netuším, ale pohovor s tou sestřičkou po dvanácté byl velmi podnětný. Až do příjezdu autobusu. Ten autobus měl úplně jiné číslo, než jaké jsme oba čekali. Tak to chodí či jezdí.

Někdy přemýšlím nad tím, že popud k mému narození nebyl moc dobrý nápad. Jenže mí rodiče si tak náročnou filosofickou otázkou nelámali hlavu. Bezpochyby chápete, že řešili něco úplně jiného.

Thank You

07.02.2020, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 30