„Prach jsi a v prach se navrátíš“ čteme v knize Genesis. Tahle myšlenka mě zrovna napadla teď, když jsem přemýšlel, jestli by už nebylo načase proměnit se opět v prach, ze kterého jsem vzešel. Každý z vás může mít někdy pocit, že život neznamená nic jiného než cesta z prachu do prachu. Ano, prachem jsme byli a do prachu se opět vrátíme. Důležitější než tato fyzicky nezvratitelná přeměna z ničeho do ničeho je, co zde po sobě zanecháme. Co jsme vytvořili, jakým způsobem jsme dokázali ukázat cestu životem ostatním lidem. Ne, v prachu to není. Prach je jenom hmotná substance, v níž se může zrodit něco přežívající věky.
Lucifer
V poslední době si občas odskočím na Pražský hrad, kde formou brigády funguji jako kustod. Naviguji nezměrné množství turistů se všech koutů světa, aby si tu či onu část největšího hradního komplexu na světě prohlédli dostatečně přínosným způsobem. Aby měli dobrý pocit, že za vstupenku nevyhodili marné peníze. Aby v sobě zanechali přívětivou stopu Pražského hradu.
Jako kustodní navigátor zase až tak moc na práci nemám. Takže mám dost času si ty návštěvníky prohlédnout, vnímat jejich specifickou fyzičnost i mentalitu. Svým způsobem je to pro mě dost přínosné a musím říci, že v drtivé většině příjemné. Potkávám se tam totiž s výrazně jinými lidmi než v podhradí, v pražských ulicích, v metru atd. Prohlédnout si Pražský hrad chodí především lidé, kteří chtějí stále ještě něco poznávat. Tam v podhradí se střetávám s lidmi, z nichž přemnozí už nechtějí nic než tupě konzumovat předhozené granule pro kočky a psy.
Občas s těmi návštěvníky prohodím pár slov, povětšinou v anglickém jazyce, někdy ale též česky. Zpravidla tak činím v případě, že se mě na něco zeptají: kupříkladu, kde je Rožmberský palác, kde si mohou koupit vstupenky, kudy se ze Zlaté uličky dostanou ven a kam potom, kde si mohou odskočit na záchod, kde najdou domeček Franze Kafky atp.
Jedni z nejpozoruhodnějších návštěvníků pochází z východní Asie. Především z Japonska, Číny či Tchaj-wanu. Jsou velmi spořádaní, průchod turnikety ovládají perfektně a fotí skoro všechno, co kolem sebe vidí, včetně sami sebe v podobě selfíček na tyčce. Ve Zlaté uličce nevynechají domeček, kde prý na čas pobýval Franz Kafka. Postaví se do nízkého vchodu, zaujmou patřičnou pózu, roztáhnou rty do nebetyčného úsměvu a cvak – hotovo. Jedna z dalších přívětivých stop Pražského hradu byla uložena do fotografické paměti.
A to by tak asi bylo pro dnešní můj vstup prvního prosince tohoto roku do vinárny U Čerta všechno.
Dust in the wind
01.12.2019, 13:47:31 Publikoval Luciferkomentářů: 11