Neviditelný čert

Projekt Modrý mozek (viz předchozí část , šestý odstavec textu pod perexem) nám klade fascinující filosofickou otázku. Jedna z největších vědeckých záhad je podstata vědomí: konkrétně, jak jej mozek dosahuje? Co je potřeba na úrovni vířících elektrických obrazců, abychom utvořili nějakou myšlenku nebo měli nějaký pocit nebo si uvědomili sebe sama? Nikdo nemá ani nejmenší tušení.

Lucifer

Pokud bude Markramova simulace dost přesná, potom bude jeho výpočetní systém z definice nejen inteligentní; půjde o vědomou, cítící a vnímající bytost. Krátce řečeno přesně o to, co měl na mysli Turing. Samozřejmě že ani potom se řešení problému, jak to mozek skutečně dělá, nemusíme nijak přiblížit. To znamená, že nemusíme být schopni přesně rozlišit, které vlastnosti neurálních bodů můžou za vědomí, ačkoli je velmi pravděpodobné, že kdybychom tento jev dokázali krok za krokem simulovat, hodně bychom se toho dozvěděli. Je zde ale zjevně jeden etický problém. Pokud bude Markramův křemíkový supermozek vědomým činitelem, jistě mu náležejí i nějaká práva. Když si budeme pohrávat s jeho naprogramováním, abychom přišli na to, co "to" pohání, může to být právem považováno za nemorální. Je třeba však zdůraznit, že projekt Modrý mozek je především motivován snahou proniknout do toho, co přesně selhává na neurální úrovni v nefunkčních mozcích postižených Alzheimerovou či Parkinsonovou chorobou.

Když se simulace skutečného mozku zkombinuje s rozborem genomu, tak se nám otevírají ohromující možnosti, jak navrhovat, upravovat a vytvářet myslící entity se silně umocněnými racionálními schopnostmi, pochopením pro umění, etickými standardy, schopností řešit problémy - na co si jen vzpomenete. Jestliže se výzkum kmenových buněk bude rozvíjet stejně jako genomika a počítače, bude jednoho dne možné v oné příslovečné zkumavce pěstovat nejen náhradní ledviny a játra, ale celé mozky vylepšené genetickými úpravami a předem navržené počítačovými neurovědci tak, aby splnily jistá výkonnostní kriteria.

Dalším krokem bude spojení těchto uměle zkonstruovaných mozků s neživými materiály a obvody, což nám zpřístupní možnosti, které by byly samotnou biologickou cestou nedosažitelné. Stejně jako v případě nanotechnologie a biotechnologie smaže brzy splynutí bilologické a nebiologické neurovědy rozdíl mezi tím, co je mozek a co je počítač. Tyto systémy mohou být záměrně vytvářeny tak, aby se vypustily jisté lidské vlastnosti - například náladovost nebo netrpělivost nebo žárlivost - a zároveň dosáhnou takové úrovně odborných znalostí a schopností, že jejich úsudku začneme důvěřovat při čím dál tím širší škále rozhodnutí.

V jisté fázi bude nutné dát těmto uměle navrženým a zkonstruovaným činitelům jistou míru samostatnosti, aby fungovaly s nejvyšší výkonností, protože my, pouzí lidé, bychom s nimi už nedokázali intelektuálně držet krok. V science fiction se tento krok často líčí tak, že stroje "získají převahu" nad lidmi s tím nebezpečím, že se potom mohou obrátit proti nám a dokonce nás i zničit. To ale znamená, že se autoři chytili do pasti antropomorfního pohledu na strojovou inteligenci. Neexistuje žádný zvláštní důvod, proč by cíle lidí a počítačů nebylo možné sladit. Je nepravděpodobné, že by autonomní počítače, které jsou oproštěné od primitivních darwinovských pudů, jako je "zaútoč a uteč", od znechucení a od potřeby se rozmnožovat, vnímaly lidi jako hrozbu nebo konkurenci (pokud bychom se je samozřejmě nepokoušeli vypnout).

Jaké by mohly být cíle počítačů či robotů? Protože jsme teď na nesmírně spekulativní půdě, je téměř nemožné tuto otázku zodpovědět. Lidé by zpočátku tyto stroje vyráběli proto, aby jim pomáhaly v jejich vlastním úsilí, a stroje by v tom možná pokračovaly, ale až nadejde čas, budou mít zřejmě lepší věci na práci - jaké, to můžeme pouze odhadovat. Za předpokladu, že stroje si budou přinejmenším chtít zajistit vlastní přežití (jakožto jednotlivci, nikoli prostřednictvím rozmnožování) a nějak rozšířit své možnosti, budou potřebovat své vlastní nástroje. Stejně jako kdysi lidé, i počítače budou vyrábět stroje, aby vykonávaly řadu úkolů.

Některé z těchto strojů mohou být podobné našim - motory k přesunování technického vybavení, dynama k výrobě elektřiny, dalekohledy ke zkoumání nebes a vyhledávání hrozeb, jako jsou například blížící se asteroidy. Jiné však budou biologické. Zřejmým příkladem jsou mikrobi sloužící k izolování a zpracování minerálů potřebných pro další konstruování. Další mikrobi by mohli být navrženi tak, aby měnili fyzikální podmínky, v nichž se stroje nacházejí. Stroje by také mohly navrhnout a vyrobit mezoskopické (malé, ale nikoli mikroskopické) nebo dokonce makroskopické organismy, aby plnily specializované funkce, jako je například údržba, průzkum a pozorování. Pokud by stroje či počítače vedly sedavou existenci, tyto složité organismy by mohly být jejich pohyblivýma očima a ušima, které se budou toulat po domácí planetě nebo budou vyslány na cizí planety za účelem získávání informací. (Poznámka: Tak jsem si vzpomněl na želvušku, která dokáže hibernovat i v mezihvězdném prostoru.)

Aby zvýšily své šance na přežití, manipulovali lidé po stovky tisíc let se svým světem pomocí jednoduchých nástrojů. Pokrok byl zpočátku velmi pomalý a nástroje se omezovaly na kyje a oštěpy. S rozvojem jazyka, pevně usídlených komunit a zemědělství se tempo zvýšilo a vedlo k luku a šípu, používání kovů, ke pluhu a kolu. Zanedlouho došlo k průmyslové revoluci, po níž následovala epocha atomu, kosmický věk a éra počítačů. Během celého tohoto dlouhého úseku dějin lidé používali technologii ke zvýšení svého blahobytu.

Nyní ale můžeme vytušit bod zlomu, který nastane, až se tento dlouhodobý vztah mezi biologickou a nebiologickou doménou zvrátí. Místo toho, aby živé formy, jako jsou lidé, navrhovaly a vyráběly specializované stroje, budou naopak stroje navrhovat a vyrábět specializované živé formy. Štafetu inteligence skutečně a zcela převezme doména strojů. Inteligentní biologické organismy budou napříště vystupovat v čistě podřízené roli. Díky větší robustnosti strojové inteligence jsou její vyhlídky na přežití daleko vyšší než šance lidí, nebo jakýchkoli jiných entit z masa a kostí. Stroje lze snadno učinit nesmrtelnými tak, že až se jejich součásti opotřebují, budeme je prostě nahrazovat náhradními díly. Lze je také spojovat a vytvářet větší lepší stroje, a navíc mohou fungovat v širokém rozmezí fyzikálních podmínek.

Zdá se tedy, že je velmi pravděpodobné, ba přímo nevyhnutelné, že biologická inteligence je pouze přechodný jev, pomíjivá fáze ve vývoji inteligence vesmíru. Pokud se kdy setkáme s mimozemskou inteligencí, bude s nejvyšší pravděpodobností postbiologické povahy.

Zdroj: Paul Davies, Podivné ticho - Hledání mimozemské inteligence 2.0

17.06.2012, 00:31:00   Publikoval Luciferkomentářů: 2