Čas běží a odklepává již druhý den z tohoto přípravného španělského týdne, v němž budu patrně částečně na Neviditelném čertovi vypínat. Žádné významné úvahy, natožpak literárně propracované povídání ode mne nečekejte. V záloze však mám některé velmi zajímavé pasáže ze synchronicitní knížky od Davida Richo (naposledy zde byl Nigun a před ním Osudový příběh). Pokud tedy ze mne něco specifického nevypadne, tak vám předložím výňatky z těchto pasáží. Pro dnešek jsem připravil takový souhrn základních myšlenek z kapitoly, která se jmenuje stejně jako tento příspěvek.
Lucifer
Synchronicita se může projevit ve specifickém symbolu, jímž v dané chvíli trpíme, v duševní depresi, v dilematu, jímž jsme posedlí. Z takových zkušeností můžete vytěžit potenciál pro uzdravení sebe sama či pro vykročení na životní pouti novým směrem. V psýché se skrývá ranhojičská predispozice uzdravovat, která se nám ohlásí s vhodnou pobídkou v pravý čas. Specialistka na tzv. objektivní vztahy, Margaret Mahlerová, píše: „Máme v sobě vrozenou danost, puzení k individuaci.“ Symptom povstává z onoho puzení; uzdravení spočívá v nalezení cesty k individuaci v důsledku symptomu. „Individuace“ je Jungův termín označující celoživotní proces. Jung píše, že život nepotřebuje ke svému dovršení dokonalost, ale úplnost. Každý život je uskutečněním celku, to znamená vlastního bytostného Já, a tak lze toto uskutečnění označit také jako individuaci.
K synchronicitám často dochází v důsledku nové známosti, protože to, co po setkání následuje, se pro nás ukáže být důležité. Můžeme se setkat s osobou, která nám odhalí náš vlastní skrytý potenciál pro umění, řemeslo či jinou dovednost atd. Během života opakovaně potkáváme lidi, kteří nám pomáhají probudit to, co v nás dosud jen dřímalo. Synchronicita někdy odhalí pravdu o našem vztahu slovy, jež zachytí skutečnost v širším záběru, než jsme kdy zamýšleli. „Tehdy jsem toho moc nevěděl!“ Můžeme něco pronést žertem či obrazně, ale když se pak nad tím zamyslíme, uvědomíme si, že jsme význam vyjádřili doslovně.
Směřování k celosti čili individuační proces z nás činí osoby způsobilé pro navázání vztahů, jež nám pomohou řešit neuzavřené záležitosti z dětství. V našich současných vztazích se neomylně objevují lidé, kteří nám připomínají významné postavy našeho dřívějšího života a kteří nyní hrají svoje role, zatímco my se zabýváme svým vlastním archaickým dramatem. Ve skutečnosti platí, že každý člověk a každá událost životního dramatu tvoří součást metafory osobní pouti. Většina z nás neustále potkává takové partnery, kteří nám ukazují, na čem musíme pracovat. Utržené rány jsou bránami do ztraceného života. Často se stává, že jediným způsobem, jak se nám může vrátit ztracená část sebe sama či ztracený úsek života, je skrze jiné osoby.
Kromě setkání s pozoruhodnými lidmi sbíráme v životě i zkušenosti, jež nám pomáhají otevřít se či procitnout. Můžeme k tomu dojít prostřednictvím knihy, která nám změní život, zásluhou omylu, v jehož důsledku získáme nečekanou výhodu, v důsledku ztráty, jež uvolní prostor pro nové možnosti či příležitosti určené někomu jinému, jež však spadla do klína nám, nebo plánu, co ztroskotal, ale přinesl netušené dobrodiní, případně nehody, při níž jsme se zmrzačili, neštěstí, jež nás zruinovalo, potěšujícího nenadálého dědictví, odmítnutí jedním člověkem, po němž následovalo nepředpokládané uznání člověkem jiným, v důsledku něčeho, co nám zkřížilo cestu a znepokojilo nás či nám poskytlo užitek, co způsobilo, že všechno dokonale klaplo nebo že se všechno čirou náhodou úplně zhroutilo.
Jakmile v sobě nalezneme ochotu učit se, objeví se učitel. Jde o projev synchronicity. Učitel může být mezi živými i mrtvými. Tu a tam se stane, že celý týden i déle znovu a znovu přemýšlíme o osobě, která zemřela už dávno či naopak nedávno. Může to znamenat, že význam oné osoby pro náš život na nás neodbytně doléhá. Je možné, že jsme se od oné osoby něčemu naučili a měli bychom si na to dnes vzpomenout. V tom může spočívat další forma synchronicity. Tvář učitele se objeví, když nadejde čas získat poučení a hlouběji se zamyslet nad tím, kdo jsme.
Synchronicity nás burcují a popohánějí právě v době, kdy vnější události koincidují s naší vnitřní připraveností k přerodu či ke změně. Synchronicita se skrývá i v koincidenci symbolu, na němž jsme po léta fascinovaně lpěli, a konkrétní práce na vlastní osobě, pro kterou je tento obraz metafora. Ať už nás ovládne či obohatí cokoli, má to zásadnější význam, než bychom si mohli myslet. Fjodor Michajlovič Dostojevský prohlásil: „Muselo to ležet ve skrytu mé duše, přesto jsem o tom nevěděl nic, a nečekaně se mi to vybavilo, když jsem to potřeboval.“
K synchronicitám dochází v rámci choulostivé rovnováhy mezi úsilím a touhou. Tato rovnováha je zvlášť patrná, když přestaneme na svém cíli lpět. Tehdy zaznamenáme nečekaný příchod štěstí a milosti. O synchronicitu jde i tehdy, když symbol, jenž nám v představivosti dřímal v latentním stavu, po létech neočekávaně prozradí svůj smysl, a to právě ve chvíli, kdy je nejužitečnější. Synchronicita může spočívat v náhlé vzpomínce na osobní zážitky či na sérii událostí, jež člověku odhalují sebe samotného či mu naznačují příští krok na cestě, o níž uvažuje.
Zdroj: David Richo, Synchronicita – Skrytá moc zvláštní série náhod
09.07.2013, 00:00:27 Publikoval Luciferkomentářů: 0