Někdy je třeba se kompletně vypnout. Všechno, i to nejaktuálnější a nejhrozivější hodit za hlavu. Nic nám neuteče, nic nám neunikne. Nemá smysl běžet za ujíždějícím vlakem, přijede další, a když nepřijede, tak vymyslíme jiný způsob, jak se dostat tam, kam chceme.
Lucifer
Neznamená to, že máme nechat všechny vlaky ujet, že se zkrátka máme na všechno vykašlat. Znamená to pouze, že jsou chvíle, že bychom měli všechno, včetně sebe na dostatečný okamžik vypnout. Nic nemá právo nás přinutit, abychom tento okamžik promarnili; tu chvíli, kdy naopak my máme právo se plně věnovat svému vypnutí.
Jsou chvíle, kdy musíme jednat velmi rychle a s velkým nasazením. Je ale spousta takových chvílí, kdy máme pocit, že nám něco může uniknout. Ve skutečnosti takových chvil, kdy nám může něco pro naši existenci tak podstatného uniknout, se dá spočítat na prstech jedné ruky.
Důležité je rozpoznat okamžik, kdy v těch ostatních na první pohled tak důležitých a neodkladných chvílích bude mnohem prospěšnější zcela vypnout, v klidu se ponořit do svých vlastních hlubin a bez jakéhokoli sebenaléhavějšího podnětu zvenčí „hibernovat“.
Obzvláště se pak jedná o chvíle, kdy se cítíme přepjatí a máme pocit, že to už nezvládneme a vše se nám může zhroutit. Pokud jsme schopni rozeznat, že se nejedná o jednu z těch mála zásadních chvil, kdy nám nezbývá než okamžitě a s ohromným nasazením všech našich sil odvrátit likvidaci naši existence, tak tím nejlepším řešením je dočasná a dostatečně rekultivovaná „hibernace“ - kompletní vypnutí všeho kromě těch nejpokojnějších a nejživotodárnějších hlubin našeho nitra.
Až se zase probudíme, fyzicky i psychicky dobře zrekultivováni, tak těm předtím tak zoufale ujíždějícími vlakům bohorovně a s poklidným nadhledem zamáváme. Už je nebudeme potřebovat. Vše se nám v hlavě vyjasní a mnohem lepší vlaky budou nedočkavě čekat, až do nich bohorovně nastoupíme.
Jednou se mi stalo, kdy jsem zcela neočekávaně a velmi krutě vypnul, a to tak že zcela kompletně. Stalo se tak proto, že jsem vehementně a s obrovským nasazením pokoušel dostihnout ujíždějící vlak metra, ačkoli, což jsem v dané chvíli netušil, jsem mohl klidně počkat na další. Ale ani kdyby už další nejel, mohl jsem nalézt spoustu dalších možností, jak ten ujíždějící vlak nahradit – a nic by se nestalo. Jenže jsem propadl pocitu, že zrovna tenhle vlak mi nesmí ujet, a tak se něco stalo. Naštěstí ten výsledek spočíval pouze v tom, že jsem upadl do stavu „hibernace“, v němž jsem nalezl své nitro a nové podněty. Skončilo to sice dobře, ale jenom proto, že nade mnou se vznášel můj anděl strážný, kterého jsem tím možná zcela vyčerpal. Už nikdy se to nebude opakovat.
Koncem tohoto týdne zamířím do španělské Granady, a tenhle vlak mě velice zajímá. Nastal tedy okamžik, ta chvíle či ty chvíle, kdy se budu tu a tam vypínat. Ten vlak mi neujede, ale nechci do něj nastoupit v částečně anebo úplně zdevastovaném kómatu…
Pokud se nedokážete ve vhodné a přijatelné chvíli včas vypnout, rozřežou vás vaše vlastní žiletky.
Toť vše pro začátek tohoto čertího již téměř počínajícího španělského týdne, a já se jdu vypnout.
Cvak
08.07.2013, 00:00:49 Publikoval Luciferkomentářů: 25