Neviditelný čert

Pro dnešní nedělní relaxaci jsem se rozhodl, že opět naplním Filosofický koutek, který tady už téměř čtrnáct dní zívá nudou. Je to asi měsíc, co se mi v knihkupectví Academia dostal do rukou takový malý, téměř kapesní, brožovaný svazeček (teda brožovaný – spíš v něčem jako balicím papíru) od Theodora W. Adorna, který se svým způsobem filosoficky zamýšlí nad přínosem moderní masové kultury. Jak si jistě najdete pod Adornovým jménem uvedeným linkem na Wikipedii, Adorno zemřel v roce 1969; tento svazeček byl však dokončen v roce 1942 v jeho americkém exilu. Když jsem tedy napsal „moderní masová kultura“, asi se budete ošklíbat; ale faktem je, že to, co jsem v tom svazečku nalezl, se dá s úžasnou aktuálností naroubovat nejenom na kulturu našeho předchozího režimu (Žena za pultem, Muž na radnici, Nemocnice na kraji města atd.), ale taky na tu naši současnou a nerozborně demokratickou, liberální a samozřejmě supermoderní konzumně masovou kulturu (Ordinace v růžové zahradě a… a další mě nenapadají, protože už jsou to drahné roky, co ty nechutně stupidní výměšky současné hromadné pseudokultury přehlížím jako velké, širé, rodné lány). Předávám slovo Theodorovi Ludwigu Wiesengrund-Adornovi.

Lucifer

V reklamním charakteru kultury zaniká její odlišení od praktického života. Estetické zdání se stává pozlátkem, které reklama přenáší na zboží, jež toto zdání absorbuje; avšak onen moment samostatnosti, který filosofie pojímá právě jako estetické zdání, se ztrácí. Hranice vůči empirické realitě se všude stírají. Důkladná přípravná práce byla k tomu vykonána už dávno.

Od industriální epochy je v módě umění řádného smýšlení, jež se paktuje se zasvěcením, neboť právě okouzlení světa tomu prozaickému, ba duchaprázdnému připisuje vlastní poezii, napájenou étosem práce. Ten pak Goebbels totalitárně naordinoval jako ocelovou romantiku. Proto byly v Německu tak oblíbené spisy jako Za pluhem a svěrákem ba také Má dáti a dal, které byly doporučovány mládeži jako obzvlášť zdravá strava. Jsou usazeny kolem fundamentálního podlomení buržoazní výchovy. Ta je oficiálně zaměřena na ideál, na „vše krásné a dobré“; plane nadšením pro hrdiny, oslavuje upřímnost, nezištnost, velkorysost. To vše je tu však od nejranějšího mládí s výhradou, že se to nesmí brát vážně. Chovanci se každým gestem dává na srozuměnou, že primát náleží požadavkům „reálného života“, přiměřenosti konkurence a že samotné ideály je třeba pojímat buď jako potvrzení tohoto života, nebo je přímo zapojovat do jeho služeb.

Přesto může mladé lidi jejich nezkušenost stále znovu svádět k tomu, aby brali vážně ideál, který se jim pragmaticky předkládá: nikdy není zcela jisté, zda integrace proběhla včas a dost radikálně. Ochotně tu zaskočí spisovatelé příslušného typu. Ti pod pláštíkem dobrodružné příhody propašovávají kontraband utility a přesvědčují svého čtenáře, že když se stane inženýrem nebo obchodním příručím, nemusí vlastně nic obětovat ze snu, který je v třídní společnosti již sám zavázán přísahou věcnému světu a zaměřuje se na imago strojvůdce a cukráře ještě dříve, než je na čtenáře vypuštěna ryzí mládežnická literatura.

Totální masová kultura dnes nahrazuje „Nové universum“. I ty nejelegantnější fotografie letounů nad mraky, virtuózní odrazu světla na strojním soukolí, zbrázděné obličeje dobře vybraných reprezentantů obyčejných, běžných lidí (common folks) imitují onu perfidní srdečnost, která liberálnímu dítěti, jako Zlatá kniha techniky, zdobí vánoční stůl. V kině, mesalianci románu a fotografie, se rádoby poezie stává totální; je natolik přítomna v každém detailu, že jako taková už nepotřebuje žádné vyjádření.

Jen moc, která dnes stojí za poezií všedního dne a imponuje nevybledávající a marnotratnou výbavou, je schopna klamat dospělé o prodlouženém dětství, jež jim připravuje, aby fungovali tím dospěleji. Každému kusu emfatické střízlivosti se přisuzuje záchvěv poetična. Obdivné „och“, které objektivní velkolepé přijetí právě jen spolkne, již vyžvatlá lyrická doprovodná hudba. Tento záchvěv žije z převahy techniky jako celku – kapitálu, který za ní stojí – nad každou jednotlivou věcí. To je transcendence v masové kultuře. Básnické tajemství produktu, jeho přídavek nad samotné bytí, spočívá v jeho účasti nad nekonečností produkce, a hluboká úcta, která je uskutečněna střízlivostí, se vsazuje do schématu reklamy.

K často vzývanému estetickému obraznému vědomí už nedochází. Každý výkon fantazie, očekávání, že z rozptýlených elementů skutečna shromáždí jeho pravdu, je vykázán jako nepřípadná domněnka. Fantazie je nahrazena automatickou, zarputilou kontrolou toho, zda i poslední imago, které dospěje k distribuci, je přesným, věci znalým a spolehlivým odrazem odpovídajícího kousku skutečnosti. Z estetického zdání zbývá jen prázdné, abstraktní zdání diference kultury jako takové a praxe jako takové, téměř dělba práce mezi různými oddíly produkce.

Jsou-li však umělecká díla vnímána jako umělecká jen přerušovaně, pak masové umění, jako předpoklad produkce, přijalo odcizení mas umění, které společnost slepě udržuje při životě a z něhož masové umění žije a plánovitě je reprodukuje. Umělecké dílo se stává svou vlastní látkou a formou techniky své reprodukce a prezentace vlastně technikou distribuce něčeho reálného. Rozhlasové pořady pro děti – které kvůli reklamě plynule mísí obraz a realitu a v příštím okamžiku nechávají hrdinům Divokého západu zvěstovat slávu vločkových přesnídávek, jež mají patronát nad programem – jsou stejně typické jako ztotožnění filmových hvězd s jejich rolemi prostřednictvím reklamy.

S likvidací své protikladnosti k empirické realitě nabývá umění parazitního charakteru. Tím, že samo vystupuje jako realita, jež má zastupovat realitu vnější, se tendenčně vztahuje na kulturu jako na svůj vlastní obsah. Uchopení kultury monopolem, jež zakazuje neuchopené, nutně odkazuje zpět na předem již produkované a zakládá sebereflexi. Faktům věrná masová kultura si navléká obsah pravdy a vyčerpává se v látce, má se však jen za látku. Odtud všechny filmy o kariérách, zpěvácích a biografie umělců. Sebereflexe byla vždy vyžadována technikou zvukového filmu, která nebyla s to zavést do děje zpěv věrný faktům jinak než tím, že se hrdiny stali zpěváci, kteří ztrácejí a znovu nacházejí svůj hlas. Pravým důvodem sebereflexe však je, že se dnes realita ve svých rozhodujících aspektech vymyká znázornění v estetickém obraze. Monopol se vysmívá umění. Tím, že film vůbec jen utváří individuální osud, byl by to osud s extrémně kritickými potížemi, kdyby film již nepodléhal ideologii.

I radikální režisér, který by chtěl zobrazit rozhodující hospodářské procesy, jako třeba fúzi dvou průmyslových koncernů, by nemohl jinak než předvést směrodatné pány v kanceláři, u konferenčního stolu a ve vile. I když je přitom demaskuje jako bestie, jejich bestialita zůstane sankcionována jako bestialita individuí a bude tendenčně zbavovat bestiality systému, v němž operují jako katovi pacholci. Rozčilování nad špatným stavem agituje pro reformu a pro společnost, která je tak dobrá, že plánuje i kritiku sebe sama: ghost town včerejška znamená full employment zítřka.

To se vůbec nemusí nejprve vstřikovat ideologiemi. Od té doby, co tlak shora už nestrpí žádné napětí mezi individuálním a obecným, nemůže už individuální vyjadřovat obecné a umění se stává ospravedlněním nebo alespoň zábavou, která zabíjí čas marného čekání. Masová kultura vznáší nárok na svou blízkost realitě právě proto, aby ji hned pokřivila. Její nárok je přesměrován na konflikty z konzumní sféry, k níž dnes společensky náleží celá psychologie. Konflikt, jednou lokalizovaný v nadbytku, se sám jeví jako luxus: módní neštěstí je jeho vlastní útěchou. Masová kultura je ve svém zrcadle vždy tím nejkrásnějším v celé zemi.

Sebereflexe kultury s sebou nese nivelizaci. Tím, že každý produkt se zpětně vztahuje na něco již preformovaného, se mu ještě jednou vnucuje mechanismus přizpůsobení, do něhož jej provoz beztak strká. Co chce vůbec projít, musí být vždy už ohmatané, zmanipulované, statisíckrát vyzkoušené, aby se v tom nalezla pouze první chuť. V malém nočním lokálu jsou vestavěny reproduktory, které zesilují zvuk až k nesnesení; má znít jako rádio, jako echo velké masové kultury. Veškerá masová kultura je principiálně adaptací. Avšak adaptační charakter, filtr monopolu, který drží venku veškeré paprsky, jež nejsou doma ve zvěcněném schématu, je zároveň přizpůsobením konzumentům. Stravitelnost se prosazuje, ospravedlňuje a stabilizuje, neboť v každém okamžiku odkazuje na to, co nelze strávit jinak než jako předžvýkané. Je to baby food: permanentní sebereflexe se opírá o infantilní puzení k opakování v potřebách, které teprve vytváří.

Podle toho se zachází s tradičními kulturními statky. Nezůstává z nich nic než nejsurovější látka politických a duchovních dějin a lesk zděděných velkých jmen, s nimiž jsou dnešní prominenti bezpodmínečně solidární. Proto se zábava neustálým stykem se začachrovaným duchem pozvedá natolik, až se znetvoří na povinná cvičení k obeznámení se s kulturními hodnotami. Neexistuje už žádný kýč a žádná nesmiřitelná moderna. Reklama spolkla surrealismus a jeho šampióni ve jménu radikálního kulturního nepřátelství požehnali komercializaci svých vlastních atentátů. S kýčem to není lepší: nenávist vůči němu se stává jeho vlastním prvkem. Sentimentalita se zbavuje nepravděpodobnosti, bezmocně dojímavé utopie, která by mohla na okamžik obměkčit zatvrzelé a vymanit se jejich tvrdším velitelům. Tradicí je onen pohodlný second hand-realismus lidského sblížení, jaký dříve měly ve správě fejetony, divákovi se vlastní průměrnost vemlouvá jako zásluha, ušlechtilost ducha a bratrství se míchají jako hesla v průvodu.

Sám sebou se však nivelizuje i každý jednotlivý produkt. Už nejsou žádné svébytné konflikty. Vesměs jsou nahrazeny šokováním a senzacemi, které téměř pronikají z vnějšku, většinou zůstávají bez důsledků, každopádně se hladce zapojují do pestrého průběhy. Produkty se člení na epizody, dobrodružství, nikoli na akty: struktura funnies se otevřeně vrací v ženských seriálech, v obroušené podobě i v obrázcích třídy A. Vychází se ze slabé paměti konzumentů: od nikoho se nečeká, že si na něco vzpomene, že se soustředí na něco jiného než na to, co se mu v daném okamžiku nabídne. Je redukován na abstraktní přítomnost. Čím více omezeně však zastupuje sám za sebe, tím méně smí být naplněn neštěstím.

Pozámka: No a to by snad pro tu dnešní již téměř první podzimní neděli stačilo. Dobral jsem se zde zhruba jedné třetiny této pozoruhodné a neuvěřitelně aktuální knížky, přičemž jsem samozřejmě udělal určitý výběr a drobné stylistické úpravy za účelem této prezentace. K těm zbývajícím dvou třetinám a obzvláště k tomu úžasnému závěru se snad ještě vrátím.

Zdroj: Theodor W. Adorno, Schéma masové kultury

22.09.2013, 00:00:16   Publikoval Luciferkomentářů: 11