Neviditelný čert

Šlápl vám někdo na „kuří oko“, čímž vás naprosto vytočil? Tím „kuřím okem“ není samozřejmě myšlen zrakový orgán nedospělého jedince kura domácího, ani nějaká bolístka na noze, ale bolístka na duši, kterou jste si tam z nějakých hloupých příčin zasadili jako zhoubný plevel. Jenže vy to šlápnutí na své „kuří oko“ můžete vrátit šlápnutím na „kuří oko“ tomu po vašem „kuřím oku“ šlapajícímu. V lepším případě z toho bude „mýdlová opera“, v horším případě střelba na Divokém západě. Je třeba mít „kuří oka“? Je třeba je hledat u jiných za účelem použití nášlapných min? Leonard Scheff a Susan Edmistonová se vám pokusí tu otázku tak nějak z buddhistického hlediska osvětlit.

Lucifer

Představte si, že u silnice spatříte člověka, jak mění pneumatiku na svém voze a má s tím spoustu práce. Zželí se vám ho a zeptáte se, jestli nepotřebuje pomoc. Ten člověk se naštvaně otočí a vyštěkne na vás, že se máte starat o sebe. Co se stalo? Šlápli jste mu na kuří oko. Vstoupili jste do osobního dramatu, které se odehrávalo v jeho mysli při výměně pneumatiky. Třeba mu otec vždycky říkal, že je beznadějný případ a že by si neprorazil cestu ani z papírového pytlíku. To, že jste mu nabídli pomoc, vnímá tedy jako urážku vyvěrající z nějaké bolestivé životní zkušenosti.

Všichni známe úsloví „šlápnout na kuří oko“ a všichni taková kuří oka máme. Úsloví postihuje automatickou reakci, neovlivněnou myšlenkovými pochody a připravenou spustit se v okamžiku, kdy je znectěn jeden z našich požadavků vůči světu. Šlápnutí na kuří oko způsobí cílenou, mechanickou odezvu, jako kdybychom byli roboti. Počítačový maniak by ho nazval „makro“. Tato naše „kuří oka“ jsou spouštěče naprogramované na různé časy a místa a různé okolnosti. Ale odezva je předvídatelná a téměř jistě zhoubná.

Americký tibetský buddhista Thubten Chodron píše v knize Jak zacházet se zlostí: „Každý z nás má ‘kuří oko’ – oblast, na kterou jsme hákliví. Když nám někdo šlápne na ‘kuří oko’, hned můžeme dotyčného obvinit, že to on nás rozezlil. Ale naše zlost je podmíněný proces. To my máme to ‘kuří oko’ a ten dotyčný na něj jenom šlápne. Pokud takové ‘kuří oko’ nemáme, nemůže na něj nikdo šlápnout.“ Úsloví „šlápnout na kuří oko“ v sobě předpokládá i toho, kdo na něj šlápne. Lidé, kteří nás dobře znají, nebo ti, kdo jsou dostatečně mazaní, aby uměli vyhmátnout naši slabost, námi mohou manipulovat pouhou poznámkou či dokonale sehraným skutkem, o kterém vědí, že vzbudí naši zlost nebo že nás vyvede z rovnováhy. To nás činí zranitelnými a ostatním dává moc učinit nás v životě nešťastnými. Můžeme předstírat, že jsme v této situaci nevinně, ale z buddhistického pohledu jsem si za svá ‘kuří oka’ zodpovědní sami.

I když některé věci, jako jsou lhaní, podvádění či porušení slibu, mohou být legitimní příčinou uraženosti, to, o čem je tady řeč, je nepřiměřená či iracionální reakce, která má své kořeny v připoutanosti k našim předsudkům a k minulosti, neboli v buddhistickém smyslu k „našemu ulpívání“. Můžeme lpět na nezávislosti, podobně jako ten člověk měnící pneumatiku. Anebo kdykoliv nás rozzlobí, že nás někdo kritizuje, můžeme lpět na uznání.

Existuje zenové podobenství, které ilustruje, jaký je život bez „kuřích ok“. Bylo zde již zmíněno v článku z téže knížky Zenový přístup k překonání zlosti - Vážně? Týká se zenového mistra Hakuina vedoucího bezúhonný život, který je falešně obviněn z toho, že přivedl do jiného stavu jednu dívku. Hakuin na všechny otázky odpovídá: „Vážně?“. První lekcí z tohoto podobenství je, že Hakuin nijak nelpí na své pověsti, a tak se nezabývá tím, co si o něm lidé myslí. (Žádné „kuří oko“.) Fakt, že změnili svůj postoj, nijak nezměnil jeho sebeúctu. Ochotně přijal to, co mu život uchystal, a se životem experimentoval. Třeba by jej těšilo být otcem?

Druhou lekcí je, že to, co si o vás myslí ostatní lidé, je nedůležité, pokud jste si sami sebou jisti. Na Hakuina omluva za křivé nařčení nijak nezapůsobila. Většina lidí, která čte toto podobenství poprvé, je zmatena tím, že se Hakuin nijak nebránil. Nemohou pochopit, že na falešné obvinění nijak nereagoval. Za tímto zmatením obvykle leží naše zažitá vymezení pýchy a cti a naše nejistota kolem nich. K odstranění tohoto nepotřebného zdroje zlosti z našeho života musíme odhalit svá „kuří oka“, své spouštěče zlosti. Typickými spouštěči mohou být následující položky: čest, nezávislost, uznání, chtivost, pýcha, úcta.

Názvy, které dáváme svým „kuřím okům“, jsou někdy pokroucenou verzí jejich původních významů. Touha po cti či vyvarování se kritiky jistě nejsou bez významu. Ale slovo „čest“ jako vyjádření žádoucího osobnostního znaku se používá tak často a mylně, že si jen zřídka udržuje svůj původní obsah. Téměř vždy, když si někdo myslí, že byla pošpiněna jeho „čest“, je jeho reakce destruktivní. Zabíjení kvůli „cti“ se páchá například ve společnostech, které jsou založeny spíše na mužské vůdčí roli, vládě a nadřízenosti než na upřímnosti a integritě. V takových společnostech může být třeba znásilněná žena dále ostrakizována nebo ukamenována vlastní rodinou, protože byla pošpiněna její „čest“. Podobné reakce však můžeme pozorovat i v naší západní společnosti. V jednom článku o zločinnosti mladistvých v New Yorku se ptali jakéhosi mladíka, proč zastřelil člověka. Jeho odpovědí bylo: „Urazil mou holku. Co jsem měl dělat jinýho?“

Na „kuří oko“ naší pýchy se šlápne, když příliš lpíme na tom, jaký postoj zastávají ostatní, ačkoliv to pro nás může být zcela nedůležité. Buddhismus zastává názor, podle něhož je bláznovství zaujímat postoj vůči vnějšímu světu, který se denně, ne-li každým okamžikem, mění, stejně jako se s ním ve vší vážnosti poměřovat. Naše „kuří oka“ obecně byla naprogramována už před drahnou dobu v minulosti. Okolnosti, za kterých tyto jednotlivé bolístky vznikaly, nemusí už příliš těm dnešním odpovídat a naše reakce dokonce ještě méně. Když „šlápnutí na kuří oko“ vyprovokuje zlost, potřebujeme najít vůli podívat se konstruktivně na to, co je toho příčinou.

Když nenávidíme, může nás to činit nevšímavými vůči změnám, které se udály od té doby, co se naše předsudky utvořily. Jedna právnička zastupovala klienta, který byl zažalován za nepovolený obchodní záměr. Když se na předvolání dostavil k soudu, podal jí dokumenty a řekl: „Už to, že došlo k soudu, je špatné, ale advokátkou druhé strany je žena. Já nenávidím právničky.“ Když ona právnička odkašlala, její klient okamžitě dodal: „Ale dnešek je výjimkou.“

Zatím to bylo o tom, že nám někdo šlápl na „kuří oko“. Ale co když šlápneme na „kuří oko“ někomu my? Když si uvědomíme vlastní „kuří oka“, dojde nám, že i ostatní mají citlivá místa, která mohou mít na svědomí jejich iracionální reakce. V některých případech může dojít i k tomu, že někoho pěkně popudí i nevinná poznámka. Ale v jiných situacích už nemůžeme být tak nevinní. Sice jaksi tušíme, že poznámka může být urážlivá, nicméně ji řekneme, abychom dali najevo svou vlastní rozmrzelost. A někdy i záměrně a s úmyslem provokovat „šlápneme na kuří oko“.

Uznáme-li, že i ostatní mohou mít svá „kuří oka“, odoláme-li a nešlápneme jim na ně, stáváme se soucitnějšími. A odhalíme-li zodpovědně vlastní „kuří oka“ a zbavíme-li se jich, ubereme tím z proudu zloby, která koluje světem.

Zdroj: Leonard Scheff a Susan Edmistonová, Kráva na parkovišti - Zenový přístup k překonání zlosti

24.09.2013, 00:00:09   Publikoval Luciferkomentářů: 11