Neviditelný čert

Posledním příspěvkem (Nový přístup k zacházení se zlostí II) jsem zakončil systematický výběr z předmluvy, úvodu a první kapitoly knížky Leonarda Scheffa a Susan Edmistonové, která se zabývá zenovým přístupem k překonání zlosti. V této úvodní části se nachází to podstatné, k čemu knížka směřuje. Zbytek knihy je veden interaktivní formou, jsou zde uvedeny některé základní buddhistické principy a praktiky, jež jsou doplněny cvičeními, a to vše vás má postupně přivést nejen k překonání zlosti, ale i k transformaci zlosti v soucit. Pokud si to chcete vyzkoušet, nezbude vám než si tu knížku koupit. Systematicky ji tady tlumočit již nadále nebudu, ačkoli se k některým postřehům možná ještě vrátím. Pro dnešek jsem vybral dva zajímavé postřehy, tři zenová podobenství a jeden indiánský příběh, aniž bych k tomu přidal jakoukoli dodatečnou interpretaci z knížky či svůj komentář. Vše, co si z toho vezmete, záleží jen na vás.

Lucifer

Nejdříve jeden zážitek od Leonarda Scheffa:

Na počátku hledání, jak se vyprostit ze svěrací kazajky svého života, Leonard Scheff pracoval s jedním moudrým učitelem. Diskutovali o tom, zda vědí, co si jiní lidé myslí, když učitel najednou k němu přejel na své otočné židli a strčil mu nos do obličeje. Pak se kousek odtáhl a zeptal se ho:
"Co jsem právě udělal?"
Scheff zapátral po odpovědi: "Snažil jste se mě vyděsit?"
"Ne."
"Snažil jste se upoutat mou pozornost?"
"Ne."
"Pokusil jste se mě přenést do okamžiku tady a teď?"
"Ne."
"Vzdávám to. Co jste tedy udělal?"
"Přisunul jsem se blíž k vám."

V jedné epizodě seriálu Star Trek se na vesmírné lodi ocitne nepřátelský robot. Je strašlivě silný a kudy projde, tudy ničí. Když je napaden, ničí o to víc. Pan Spock zjistí, že robot svou hnací energii čerpá ze záporných emocí posádky. Když se na něj začnou usmívat, slábne a slábne, až je možné ho ovládnout. To je dobrá metafora toho, jak jednat se zlobou. Podobá se to starému mírovému sloganu: "Co by se stalo, kdyby vyhlásili válku a nikdo by nepřišel?"

A teď tři zenová podobenství:

Dva mniši byli v učení u velkého mistra, který byl široko daleko známý svým klidem. Jednou se dostali do sporu. Jeden tvrdil, že mistra občas popadne zlost, zatímco druhý tvrdil, že mistr se ještě nikdy nerozčílil. Po dlouhé diskusi se dohodli, že jediné, co mohou učinit, je zeptat se mistra osobně. Zašli k němu, zrovna když tvořil kaligrafii. Tiše čekali, až k nim vzhlédne. Potom první mnich řekl: "Mistře, já tvrdím, že se vás občas zmocní zlost, a on říká, že se nikdy nezlobíte. Míváte zlost?"
"Ano a ne," odvětil mistr, sklopil oči a opět se věnoval své kaligrafii.
Učedníci odešli a začali se dohadovat o mistrově odpovědi. Byli víc a víc nespokojeni, jak špatně je mistr rozsoudil. A tak se k němu vrátili a druhý mnich se zeptal: "Mistře, proč nám nechcete odpovědět na naši otázku?"
Mistr pravil: "Dal jsem každému z vás odpověď, jakou si přál slyšet."
První učedník řekl: "Potřebujeme vědět, kdo má pravdu."
"Když budeš vědět, kdo má pravdu," odpověděl mistr, "nasytí tě to?"
Učedník se na chvíli zamyslel a řekl: "Ne mistře, nenasytí, ani neobleče."
"Tak proč sis vybral, že budeš trpět?" zeptal se mistr.
Nato oba učedníci pocítili mír hlubší než oceán.

Zenového mistra Hakuina si lidé považovali za to, že vedl bezúhonný život. Vesnice jej uctívala jídlem a almužnou. Jednou rodiče jedné dívky zjistili, že je těhotná. Ona však tvrdošíjně odmítala prozradit jméno otce. Teprve po neustávajícím tlaku jmenovala Hakuina. Když rodiče Hakuina obvinili, řekl pouze: "Vážně?"
Rodiče řekli: "Pokud to popřeš, uvěříme ti."
Hakuin odpověděl: "Vážně?"
V krátké době přišel Hakuin o celou svou dobrou pověst. Když se dítě narodilo, předali mu jej, ať se o něj postará. Aby uživil sebe i dítě, pracoval na rýžových políčkách. Po roce už to dívka nevydržela a přiznala se, kdo je skutečným otcem. Rodiče běželi k Hakuinovi a prosili jej o odpuštění: "Nyní už víme, že nejsi otcem."
Hakuin odpověděl: "Vážně?"

Jednou navštívil mistra zenu bohatý statkář a byl ve stavu čirého zoufalství. Jeden z jeho stájníků nechal otevřené dveře a jeho ceněný hřebec utekl. "Hotová pohroma!" naříkal ten muž. "No, nevím," řekl Mistr. Statkář otráveně odešel. Po pár dnech se hřebec vrátil zpět do stáje a přivedl sebou i tři divoké klisny. Statkář se vrátil k Mistrovi a řekl: "Žádná pohroma to nebyla. Bylo to požehnání. "No, nevím," řekl Mistr. Statkář odešel a pochyboval o Mistrově moudrosti.
Když statkářův syn krotil klisny, jedna jej shodila a on si zlomil nohu. Statkář opěr navštívil Mistra, vylíčil mu, co se stalo, a přiznal, že Mistr měl pravdu, že se o žádné požehnání nejedná. "No, nevím," odtušil opět Mistr.
Když se objevili císařovi vojáci, aby odvedli mladé muže do nastávající bitvy, jeho syna nechali doma, protože měl zlomenou nohu. Syn řekl: "Otče, ta zlomená noha je požehnání." "No, nevím," řekl otec.

Na závěr jeden klasický indiánský příběh:

Jednou večer vyprávěl starý Čerokí svému vnukovi o bitvě, která se odehrává uvnitř všech lidí. Pravil: "Můj synu, ta bitva probíhá mezi dvěma 'vlky', kteří jsou v každém z nás.
Tím jedním je Zlo. Je to zlost, závist, žárlivost, žal, smutek, chamtivost, domýšlivost, sebelítost, vina, mrzutost, méněcennost, lži, falešná pýcha, nadřazenost a ego.
Tím druhým je Dobro. To je radost, mír, láska, naděje, klid, pokora, laskavost, schovívavost, vcítění se, velkomyslnost, pravda, soucit a víra."
Vnuk se nad tím na chvíli zamyslel a potom se dědečka zeptal: "A který vlk zvítězí?"
Starý Čerokí odpověděl prostě: "Ten, kterého nakrmíš."

Zdroj: Leonard Scheff a Susan Edmistonová, Kráva na parkovišti - Zenový přístup k překonání zlosti

06.02.2013, 00:00:25   Publikoval Luciferkomentářů: 22