Neviditelný čert

V jedné hromádce knížek se mi podařilo opět nahmatat tu od Václava Cílka Krajiny vnitřní a vnější. Už dvakrát jsem tady na ni upozornil v podobě příspěvků Ztráta geodiverzity a Poutníkova pravidla. Ze dvou podkapitol jsem sestavil pojednání, jež se zabývá smyslem přírody a života obecně. Na rozdíl od těch dvou předchozích zamyšlení jsem se po krátké úvaze rozhodl toto zamyšlení zařadit do rubriky Filosofický koutek, protože si myslím, že tam patří. Pojednání o smyslu života začíná tak trochu ze široka, aby se pak ve druhé půli soustředilo na některé příklady z přírodní říše, přičemž mně osobně se nejvíce zalíbil „smysluplný bobr“.

Lucifer

Přírodovědci obvykle nespekulují o tom, zda má příroda smysl – to se rozumí samo sebou – a navíc je to příliš abstraktní. Filosofové naopak rádi diskutují velké otázky, ale častěji je zajímá, co o tématu řekli jiní, pokud možno delší dobu mrtví filosofové, než co jim mohou sdělit přírodní vědy. Přírodovědci vyčítají humanitním oborům, že ztratily kontakt s empirií života, a filosofové naopak vidí v přírodovědcích lidi zahleděné do úzké komůrky vlastní specializace. Všude na světě, a u nás snad dvojnásob, jsou humanitní a přírodní vědy vůči sobě velmi ostražité. Přitom problémy, které před nás moderní svět staví, jsou bez syntézy obou větví vzdělání téměř neřešitelné. Skutečné problémy světa je možné řešit jenom (je-li vůbec možné je řešit) na tom zvláštním rozhraní mezi exaktní, zcela racionální vědou, moudrostí a spiritualitou.

V archaických společnostech byl smysl života i kultury dán tím, že bylo nutné udržet svět v chodu. Nikdy nebylo zaručeno, že svět bude dál pokračovat a že řád potrvá, že deště přijdou včas a úroda dozraje. Bylo nutné si tento řád a pokračování nějak vyprosit či vynutit. Asi už dnes neodhadneme, jak velkým stresem tehdejší lidé platili za strach, že jim „nebe spadne na hlavu“, ale tento strach dodával každému, sebenepatrnějšímu členu komunity kosmický smysl. I hodně hloupý indián, tančící kolem ohně prosbu za déšť, věděl, že i na něm závisí osud světa.

Ve většině světových náboženství nenalézáme nějaké velké diskuse o účelu světa. Byl-li svět Někým stvořen, pak ten Někdo jistě ví, proč to udělal. A neví-li to ani on, co pak zmůže lidské tázání? Stačí se podívat do biblické konkordance, která vůbec nezná slovo „účel“ a „význam“. Zato v několika různých významech používá slovo „smysl“ – většinou jako překlad slov znamenajících vědění, porozumění a rozlišení. Pro staré Izraelce něco znát znamenalo pochopit, oč se jedná, a jednat podle toho. Nejde tu o nějaké teoretické, ale o praktické poznání se všemi důsledky pro život.

Západní civilizace se vždycky tázala po smyslu, ale skutečně ji to začalo trápit až po Velké francouzské revoluci, tedy v té době, kdy se tradiční, na Bibli založený pohled na svět začal vytrácet. Vždy se ptáme na to, co ztrácíme. A asi není náhodou, že jedno z velmi často používaných slov po roce 1989 bylo „smysluplný“ – dnes už ho slýcháme méně, jednak už není moderní, jednak jsme si mezitím v nové společnosti definovali nějaký nový smysl.

Celý problém smyslu světa vypadá odtažitě a akademicky, ale jen do té chvíle, než si člověk uvědomí, že kvůli smyslu světa se vedly náboženské války a lidé kvůli němu páchají sebevraždy. K. Marx dokázal dát nový smysl dělníkům, kteří – daleko od půdy svých otců – ztratili původní smysl života a světa. A podobně i A. Hitler dal nový dějinný smysl jednomu válkou a ekonomikou zbídačenému národu. C. G. Jung řekl jednu zdánlivě banální větu, která však vycházela z jeho celoživotní klinické praxe: „Člověk nesnese nesmyslný život.“ Mezi nezaměstnanými občas dochází k výbuchům iracionálního násilí, kdy podpalují domy, ničí auta apod. Většina z nich má co jíst a v čem chodit, ale je frustrována tím, že je nikdo nepotřebuje, že nemají smysl. A pokud v globalizovaném světě dokáže 20 % populace vyrobit dost výrobků pro všechny, pak problémem desítek procent nezaměstnaných vůbec nemusí být hlad a bída, ale ztráta smyslu.

V přírodních vědách je obtížné mluvit o účelu, protože ten předpokládá někoho či něco, co do přírody nějaký smysl vdechlo, proto se nám lépe hovoří o účelnosti či účelovosti. Mezi biology probíhají v současné době dlouhé diskuse o cílených mutacích – o tom, zda jsou některé bakterie, anebo dokonce druhy ryb schopny mutovat ne nějakou slepou, náhodnou změnou, ale jako cílený proces zaměřený na určitý tvar a funkci. Bakteriální vývoj trvá téměř čtyři dlouhé miliardy let, během kterých se mnohokrát změnily vnější podmínky. Zatím se domníváme, že cílené mutace, pokud vůbec existují, jsou projevem paměti. Jako by v genetické informaci existoval přepínač, který reaguje na určitý signál, např. nedostatek kyslíku, a přehodí „genetickou výhybku“ na jinou evoluční kolej. Něco podobného se týká i ryb z Viktoriina jezera ve východní Africe.

Poslední výzkumy ukazují, že jezero je velmi mladé – vzniklo asi před 12 000 lety, ale přesto v něm žije víc jak 300 rybích endemitů, tedy druhů, které nežijí nikde jinde na světě. Většina z nich tak musela vzniknout během několika tisíc let. Zanikající svět Viktoriina jezera se tak stal jednou z největších evolučních laboratoří světa. Zatím se nejvíc hovoří o tom, že v této části světa došlo mnohokrát k vysoušení jezer, jejich zaplňování, ke vzniku průtočných i zcela uzavřených říčních ramen, kde silně kolísala hloubka okysličených a redukčních vod. Pro ryby bylo výhodné zdržovat se poblíž této hranice, protože pak mohly využívat výhod obou prostředí, a jestliže jedno z nich převládlo, tak se mu přizpůsobit. Ale protože podmínky byly tak silně proměnlivé, nadále se udržovala informace o původním vzhledu a funkci druhu, takž při změně prostředí ryby provedly více či méně úspěšný evoluční pokus vrátit se k dřívější podobě. To se ale většinou nepovedlo, takže se postupně stabilizoval nový druh.

Jiným příkladem účelovosti v přírodě je kupodivu bobr. Pozorování z Kanady ukazuji, že bobři jsou schopni – a to dokonce ještě před tím, než se pustí do stavby hrází (!) – budovat až 300 m dlouhé kanály odvádějící přebytečnou vodu anebo naopak přivádějící vodu nutnou k zaplnění hráze. Je-li sklon přivaděče příliš velký, zmírňují jej systémem nízkých jezů. V jiném případě bobři budují hráz „na suchu“ a čekají na jarní povodeň, která jim hráz napustí. Pikantní ovšem je, že také existují bobři velmi hloupí, kteří porazí strom tak, že je zabije, nebo tak daleko od vody, že jej musí nechat ležet na zemi. Ale vcelku se o bobrech jako o druhu dá říct, že plánovitost a účelnost jejich chování je zarážející. Koneckonců už A. Majors, zakladatel Pony Expressu, říkal, že bobři toho umějí víc než inženýři generála Granta obléhajícího Vicksburg.

A co z toho všeho vlastně vyplývá? Dnes přiznáváme „přírodě“ více vědomí, více schopností získávat a zpracovávat informace a chovat se podle nich než před lety. Spíš než mechanický zápas navzájem se požírajících druhů vnímáme mnohá přírodní dění jako souboje navzájem si konkurujících strategií založených na souborech informací.

Některé z těchto strategií mají překvapivě lidské rysy, které ukazují ne snad na „zvířecí“ povahu člověka, ale spíš na to, že svět zvířat a lidí je společný a úzce propojený. Výzkumníci rozsypali do písku na břehu indonéského ostrova hrsti obilí. Pro hladové opice bylo velmi náročné vybírat zrníčko po zrníčku, až si jedna (pravděpodobně líná) velmi mladá opice uvědomila, že stačí hodit hrst písku a obilí do moře a pak sebrat plavající potravu. Během několika dní se této dovednosti naučily další opičí děti a od nich to odkoukaly ty nejstarší opice, které měly se sháněním potravy největší problémy. Úplně jako poslední se tomu triku naučili adolescenti, kteří se přece nebudou nic učit od těch nemožných mladších sourozenců. Ve třetí generaci byla již znalost považována za samozřejmost.

Carl Sagan tvrdil, že již v první generaci zvládnou gorily i šimpanzi v posunkové řeči tak 100-200 slov. Co se stane, až za několik takto vychovaných opičích generací bude znalost jazyka a komunikace pomocí počítačů pro opice samozřejmá? Jak se pak budeme dívat na zvířata a jaká jim přiznáme práva?

Zdroj: Václav Cílek, Krajiny vnitřní a vnější

03.11.2013, 00:00:10   Publikoval Luciferkomentářů: 30