Někdy v pátek minulého týdne jsem byl jednou návštěvnicí Neviditelného čerta navigován k zakoupení knížky Krajiny vnitřní a vnější od Václava Cílka (viz tady a tady), čemuž jsem se bez většího odporu podvolil. Je to první knižní dílko od tohoto autora, které se mi dostalo do rukou, jeho i jeho tvorbu jsem předtím vůbec neznal, ale zrovna tahle knížka mě v poslední době v jednom knihkupectví zaujala. Už jsem si ji stačil trochu prolistovat a svým ostřížím zrakem utkvět na některých pasážích, takže se domnívám, že nadešel čas, abych zde z nich vydoloval některé myšlenky, přičemž to hlavní pro dnešek se týká nadpisu tohoto článku a souvisí se současnými vodními problémy v naší krajině; jak venkovské, tak městské.
Lucifer
Nejdříve bych tuto lidsky prosluněnou knížku charakterizoval s pomocí textu uvedeného na jejím obalu:
Krajina se od 90. let 20. století stala jedním z klíčových pojmů přírodních, ale i některých humanitních věd. První polovina textů Václava Cílka na toto téma se týká skutečné, fyzické krajiny, jejích proměn a její ochrany. Druhá část je věnována vnitřním krajinám duše – fenoménu génia loci, postavě zeleného muže, ale i keltským bohům v druhohorách. Celek uzavírají Poutníkova pravidla putování po posvátných místech… Hlavním motivem knihy zůstává nutnost krajinu chránit kvůli ní samé, kvůli živlům, skalám, vodám a životu, ale také kvůli sobě a vlastní duši.
Při navigování k zakoupení této knížky jsem byl ponoukán nahlédnout ze všeho nejdříve na stranu 184. Po absolvování onoho nákupu jsem tak bez váhání učinil a nalezl jsem tam hezké autorovo povídání o jedné jeho návštěvě Chabrů, což je taková přidružená část Prahy na jejím severním okraji nedaleko Ládví. V Ládevské ulici Chabrů se nalézá bachratý buližníkový kámen, menhir, k němuž Václav Cílek v dost rozmrzelém rozpoložení zamířil jeden pozdní večer o podzimní rovnodennosti. O půlnoci dorazil k onomu menhiru, opřel se o něj a upadl do jakéhosi polospánku, v němž ho navštívily tančící víly…
Pojmu geodiverzita a její ztrátě je věnována první polovina první části o vnějších krajinách. Geodiverzita dle Australian Natural Heritage z roku 1977 zahrnuje celou šíři zemských rysů, včetně geologických, geomorfologických, paleontologických, půdních, hydrologických a atmosférických prvků, systémů a procesů. Václav Cílek ji jako jednu ze základních kategorií ochrany neživé přírody považuje za substrátovou a morfologickou rozmanitost určitého území, která podléhá přirozeným procesům proměny.
Literatura venkovského realismu konce 19. století a počátku 20. století (dílo K. V. Raise, J. Holečka, K. Světlé a dalších) se opakovaně zmiňuje o odstraňování kamenů z polí, zahlazování a zavážení erozních rýh, scelování kousků polí do větších celků, pracném ukrajování pastvin a jejich přeměně na ornou půdu. V podhorských krajinách byla dokonce vynášena na pole ornice z údolí. Tato kultivace krajiny byla doprovázena odstraňováním drobných přirozených útvarů - vyčnívajících skalisek, zavážením mokřadů a dalšími ztrátami geodiverzity. Terén byl však naopak členěn mezemi a nejrůznějšími polními cestami, které se na svazích často měnily na hluboké erozní rýhy. V některých oblastech měla značně negativní dopad dlouhodobá těžba surovin.
Obrovskou proměnou prošly i naše řeky. Kameny z řeky Vltavy byly odstraňovány nejméně od roku 1574 nařízením císaře Ferdinanda I., který se snažil podpořit obchod. Po roce 1640 přizval strahovský opat K. Fuka vojenské inženýry ke splavnění Vltavy. Nechal odstřelovat skaliska vyčnívající z vody např. u Zbraslavi, ale teprve po roce 1729 se podařilo „rozdrtit skaliska“ v řece a splavit ji až ke Kamýku. Téměř půl tisíce let říčních úprav přeměnilo mnohé evropské řeky z malebně nebezpečného živlu v krotké, bahnité kanály. Celé střední Polabí a mnoho jiných toků bylo zbaveno systémů několika generací slepých ramen, rovněž zmizely kdysi tak četné říční ostrovy. Ze zemědělské krajiny se ztratily desítky pramenných mís a mokřadů.
Mnoho problémů ochrany památek, lesa a životního prostředí obecně má svůj psychologický základ. K ničení vesnice a k neuvážené zástavbě měst přispěly v poválečném období životní názory prvních stranických funkcionářů, kteří v mnohých případech pocházeli právě z těch malebných, ale tehdy značně bídných chaloupek a historických domů. Mnohdy obludný výsledek chátrajících panelových domů na okraji vesnice je dobře znám. Celým urbanismem, architekturou a využíváním krajiny ve 20. století probleskuje jakýsi primitivní neofunkcionalismus, který miluje pravoúhlé říční toky, zarovnaná obrovská pole, ploché střechy a jednoduché, avšak často nelidské geometrické prvky.
Dnes je nemyslitelné, že by průměrně bohatý člověk složil svůj majetek do jedné truhlice či skříně, jak to bylo běžné ještě před druhou světovou válkou. Stejným způsobem, jako se naše domovy zaplnily věcmi a nábytkem, se zaplnila naše krajina různými kůlnami, garážemi a přístavbami, jež vesměs obsahují polofunkční haraburdí. A něco podobného platí o automobilech – nejenom znečišťují ovzduší, ale hlavně zabírají místo pro lidi nebo pro stromy. To hlavní, co bychom potřebovali, je změna konzumního vzorce chování směrem ke společnosti, jež bude potřebovat méně věcí, a pak bude produkovat méně odpadů.
Ve městech bude již brzy žít kolem 70 % globální populace a lidská sídla pohltí kolem 12-15 % zemského povrchu. Ale přitom v městských aglomeracích přežívají ostrůvky sice narušené, ale přeci jen cenné přírody. V Praze můžeme pozorovat 2 000 druhů rostlin (v třikrát větším Římě jen 1 300 druhů), 126 druhů ptáků, ale také nenápadných 120 druhů drobných měkkýšů či 400 druhů pavouků. Praha – ale také Bratislava či Valencie – je jakousi skrytou přírodní rezervací.
Problém není v ubývání počtu druhů – ten se v Praze od 30. let dvacátého století příliš nemění, anebo možná i mírně vzrůstá. V evropské přírodě i v samotných městech nedochází k žádnému výraznému vymírání a ochuzování, ale děje se něco ještě podstatnějšího. Především je příroda fragmentována do malých celků. Místo dřívějšího velkého, a tedy stabilního lesa narazíme na malý lesík a skládku, skladiště a další lesík. V takovéto krajině žije podobný nebo ještě větší počet druhů než ve velkém lese, ale systém je zranitelnější. Hůř se vyrovnává se změnami, ale také přestává ovlivňovat okolní prostředí – zachycovat prašné částice z ovzduší nebo srážkovou vodu. Podobně jako vzrůstá zranitelnost civilizace vůči klimatickým výkyvům, tak je i příroda zranitelnější. Neznamená to žádnou bezprostřední katastrofu, jen se stále více posouváme k nějakému špatně určitelnému prahu stability, za kterým je nejprve přírodní a společenský chaos a pak nějaká nová (obvykle méně výhodná) stabilita.
Zdroj: Václav Cílek, Krajiny vnitřní a vnější
Poznámka: Na ten menhir v Chabrech jsem se zatím ještě nestačil podívat, ale zkusil jsem to propátrat s užitím Google street View. Nepodařilo se mi však ho lokalizovat, takže buď se už někomu podařilo ho odstranit, anebo selhal můj přes Google namířený ostříží zrak.
11.06.2013, 00:00:20 Publikoval Luciferkomentářů: 6