Zdá se, že bychom si mohli zase rozpitvat některou další z padesáti filosofických myšlenek, které by nám neměly uniknout. Už jsme tady pitvali Mozek v kádi a Pozitivní a negativní svobodu, takže do třetice všeho dobrého i zlého. Vypadá to spíš zle, neboť ten dnešní filosofický oříšek bude téměř nerozlousknutelný, jelikož se týká samotné podstaty naší identity. Přesto nám nezbývá, než se o to pokusit, neboť žití bez identity je jako pivo bez pěny či automobil bez kol. Pitvání bude započato automobilovou verzí filosofického myšlenkového experimentu, fiktivním příběhem, jenž se v originále nazývá Théseova loď.
Lucifer
Že ale Theo měl problémy s tím auťákem, co koupil u Joea! Začalo to drobnostmi – zámek u dveří potřeboval vyměnit, odpadly nějaké špatně přidělané kousky ze závěsu zadní nápravy, celkem normálka. Pak se to začalo zhoršovat – nejdříve spojka, potom skříň převodovky a nakonec celá převodovka. Při jízdě se ozývalo pořád nějaké rachocení, prostě to auto bylo věčně v servisu. Tak to šlo pořád dál – a dál… Neuvěřitelné. „Ale ne tak neuvěřitelné,“ pomyslel si Theo, „jako fakt, že to auto je jen dva roky staré a už na něm byla vyměněná jedna každá součástka. Ale měl bych se na to dívat z té lepší stránky – vlastně mám teď nové auto!“
Má Theo pravdu? Nebo je to pořád to samé auto? Příběh o Theově autě – či spíše o Théseově lodi, jak se mu běžně říká – je jednou z mnoha hádanek, které filosofové používají k přezkušování intuitivních představ o identitě věcí či osob v průběhu času. Zdá se, že naše intuice v této věci jsou sice silné, ale často si protiřečí. Příběh o Théseově lodi vyprávěl anglický filosof Thomas Hobbes, který ho rozvedl ještě dále. Vezměme si opět Theovu verzi…
Poctivý Joe se podle svého jména moc nechoval. Většina součástek, které na Theově autě vyměnil, fungovala dobře, a ty, které nefungovaly, opravil. Všechny ty staré součástky si schovával a montoval je dohromady. Po dvou letech z nich postavil přesnou kopii Theova auta. Myslel si, že je to kopie. Nebo to bylo Theovo auto?
Které auto je originál? To Theovo, sestavené teď ze samých nových součástek, nebo to Joeovo, postavené jen z těch původních? Bude nejspíš záležet na tom, koho z nich se zeptáte. A ať už se zeptáte kohokoli, otázka identity auta v čase není věcí tak přehlednou, jak bychom si mohli přát.
Není to jen problém aut a lodí. I lidé se v průběhu života neobyčejně mění. Fyzicky i psychologicky mají dvouleté batole a sešlý devadesátiletý stařík, který je na jeho místě o 88 let později, jen málo společného. Jsou toutéž osobou? Pokud ano, co jejich identitu zakládá? Na tom hodně záleží – je spravedlivé trestat devadesátiletého za něco, co udělal o 70 let dříve? Co když si to nepamatuje? Má lékař nechat zemřít devadesátiletého člověka, protože 40 let předtím vyjádřil toto přání někdo, kdo byl (pravděpodobně) jeho předchozí verzí? Tento problém – problém osobní identity – zaměstnává filosofy už po staletí. Jaké jsou tedy nutné a postačující podmínky toho, že nějaká osoba z určitého času je o něco později stále toutéž osobou?
Osobní identitu nejspíš budeme považovat za biologickou záležitost: jsem nyní tentýž, kým jsem byl v minulosti, protože jsem tentýž živý organismus; jsem vázán k určitému tělu, které je jedinou a souvisle existující entitou. Ale představme si na okamžik transplantaci mozku – operaci, kterou třeba budoucí technologie umožní – při níž je váš mozek přenesen do mého těla. Intuitivně to budeme chápat tak, že vy máte nové tělo, ne že mé tělo má nový mozek; a pokud tomu tak je, pak mít konkrétní tělo není nutnou podmínkou přežití osoby.
Tato úvaha vedla některé filosofy, že se tu vzdali těla ve prospěch mozku – svázali identitu nikoli s celým tělem, nýbrž s mozkem. Tento krok uspokojuje naši intuici ohledně hypotetického příkladu transplantace mozku, ale svůj úkol přesto tak docela neplní. Náš zájem se týká toho, čeho je – jak předpokládáme – mozek zdrojem, ne samotného tělesného orgánu. I když si nejsme jisti, jakým způsobem dává činnost mozku vzniknout vědomí či mentální aktivitě, jen málokdo pochybuje o tom, že podkladem této aktivity je mozek. Když uvažuji o tom, co mne činí mnou, zajímá mě „software“ mých zkušeností, vzpomínek, přesvědčení atd., nikoli „hardware“ konkrétního objemu šedé hmoty. Můj pocit, že já jsem já, by nebyl příliš otřesen, ani kdyby celá suma mých zkušeností, vzpomínek atd. byla zkopírována do syntetického mozku, nebo kdyby mozek někoho jiného byl rekonfigurován tak, aby pojal mé vzpomínky, přesvědčení atd. Jsem svou myslí; jdu tam, kam jde má mysl. Na základě tohoto názoru není moje identita na mé fyzické tělo, včetně mého mozku, vůbec vázána.
Zaujměme k otázce osobní identity postoj psychologický, spíše než biologický či fyzikální, a předpokládejme, že každá část mé psychologické historie je vázána ke starším částem pouty přetrvávajících vzpomínek, přesvědčení atd. Ne všechny musejí nutně přetrvávat od začátku až do konce (to nejspíš žádná); ale pokud existuje jednotná souvislost překrývajících se prvků tohoto druhu, trvá tak má historie. Já zůstávám sám sebou. Myšlenka psychologické kontinuity jako hlavního kritéria osobní identity v čase pochází od Johna Locka. Mezi současnými filosofy je to dominantní teorie, ale také má své problémy.
Přestavte si například systém teleportace jako ve Star Treku. Předpokládejte, že zaznamená vaše tělesné složení do posledního atomu a pak tato data přenese na nějaké vzdálené místo (například z Londýna na planetě Zemi na Měsíční základnu 1), kde vytvoří přesnou repliku vašeho těla (z nové hmoty) přesně v tentýž okamžik, kdy je staré tělo v Londýně anihilováno. Všechno je v pořádku – pokud se kloníte k tezi psychologické kontinuity: proud vzpomínek atd. je nepřerušený, plynule přechází z individua v Londýně do toho na Měsíci., takže psychologická kontinuita je zachována a s ní i osobní identita. Jste na Měsíční základně 1.
Ale co když přenosové zařízení selže a neprovede anihilaci v Londýně? Najednou jste tu „vy“ dvakrát – jednou na Zemi a jednou na Měsíci. Podle nauky o kontinuitě jste oba dva vy, protože psychologický proud byl zachován v obou případech. V takovém případě bez velkého váhání řekneme, že vy jste ten jedinec v Londýně, zatímco ten na Měsíci je kopie. Ale zdá se, že pokud je tato intuice správná, nutí nás to vrátit se od psychologického pojetí identity k biologickému: zdá se, že to staré „maso“ v Londýně má větší váhu než to nové na Měsíci.
Takové smíšené intuice jsou možná důsledkem kladení nesprávných otázek nebo používání nesprávných pojmů pro odpověď na naše otázky. David Hume upozornil na prchavou povahu já, když prohlásil, že ať už na sebe sama hledíme sebepečlivěji, nic jiného než jednotlivé myšlenky, vzpomínky a prožitky neodhalíme. I když je přirozené představovat si reálné já, které je substrátem těchto myšlenek, Hume tvrdí, že tato představa je nesprávná – já je pouze specifický úhel pohledu, který propůjčuje smysl našim myšlenkám a prožitkům, nic, co by se nám v nich samo dávalo.
Myšlenka, že „já“ je samostatná „věc“, kterou považujeme za svou podstatu, způsobuje zmatek, když si přestavíme sebe sama při transplantaci mozku nebo při tom, že nás anihilují a na jiném místě znovu zhmotní. Máme za to, že přežití naší osobnosti při těchto myšlenkových experimentech jakýmsi způsobem závisí na tom, že toto já má stále někde své místo. Ale když své myšlení oprostíme od pojmu takového samostatného já, věci se projasní.
Přestavte si například, že teleportér anihiluje vaše tělo v Londýně, jak má, ale na Měsíci vytvoří dvě kopie. Ptát se, která z nich jste vy (což je totéž, jako ptát se „kde skončilo mé já?“), znamená prostě klást nesprávnou otázku. Faktem je, že teď tu jsou dvě lidské bytosti, obě vybavené přesně stejnou výchozí zásobou myšlenek, prožitků a vzpomínek; půjdou si každá svou cestou a jejich psychologické historie se od sebe také odkloní. Vy (totiž tato zásoba myšlenek, prožitků a vzpomínek) nyní přežíváte ve dvou nových jedincích – pozoruhodná forma osobního přežití, i když dosažená za cenu vaší osobní identity!
Zdroj: Ben Dupré, Filosofie – 50 myšlenek, které musíte znát
14.11.2013, 00:00:09 Publikoval Luciferkomentářů: 17