IDEÁL – REALITA – POVINNOST

rubrika: Filosofický koutek


předchozím pojednání s použitím zde již po několikáté předkládaného zdroje bylo naznačeno, kterak fungují perfekcionisté. Z téže podkapitoly první kapitoly vás nyní oblažím SCHÉMATEM vetknutým do názvu tohoto příspěvku. Na úvod jsem v prvních dvou odstavcích dle svých zkušeností shrnul v podstatě totéž, zbytek bez mé poznámky je téměř netknutý výtažek ze zdroje.

 

Lucifer


Přirozený člověk obdařen zdravou psychikou je schopen rozumným způsobem vnímat realitu, adaptovat se lépe či hůře na různá úskalí, které mu život přináší a přitom se nevzdávat svých vizí, ideálů a cílů, které chce dosáhnout, ačkoli podvědomě ví, že ne vše, co si předsevzal, může dosáhnout dokonale anebo vůbec dosáhnout. Nevzdává se však, jde za svým, a ačkoli si to nemusí zcela uvědomovat, v jeho hlubokém podvědomí je zakořeněna myšlenka, že není nutné vždy dosáhnout cíle, jelikož i cesta může být cíl.

 

Existují dvě hlavní úchylky od této přirozenosti. Perfekcionista, který se rovněž pídí za jakousi dokonalostí, avšak s pocitem, že ji musí dosáhnout okamžitě a bezvýhradně. Odmítá jakoukoli představu, že by jeho ideály nemohly být naplněny, jeho cíle nedosaženy. Neustále žije v úzkostném stavu, že se v zájmu dosažení své absolutní dokonalosti dopustí nějaké chyby, něco nenapravitelným způsobem zpacká, klopýtne, znemožní se. Opačnou úchylkou je pak pasivní konzument, jenž nemá žádné ideály a jediným jeho cílem je užívat si, jak jen to je možné; spokojit se se vším, co je mu naservírováno, aniž by přemítal nad tím, že by to mohlo být jiné. Oproti perfekcionistovi má jednu neskonalou výhodu. Nemusí se bez přestání třást strachy, že něco bude jinak, než plánoval. Neplánuje totiž vůbec nic. Perfekcionista jakoby něco plánuje, ale mnohem svízelněji dosáhne téhož, co pasivní konzument. Obě úchylky jsou svým způsobem dvě strany téže mince, která je pro přirozeného člověka neplatná, nepoužitelná.

 

Touha po dokonalosti člověku prospívá; pokud je ovšem poháněna strachem, ztrácí zdravou míru. Vezměme si například velkého německého filosofa Friedricha Nietzscheho: Svůj strach z průměrnosti a normálnosti dával jasně najevo výrazy jako „lidé bez touhy“ nebo „absolutní šosáci“. Tvrdil, že úkolem člověka je vytvořit bytost, jež je vyvinutější než on sám. Takový „nadčlověk“ pak dle Nietzscheho bude disponovat přebytkem životních sil a vůle po moci, což mu umožní dosáhnout neobyčejného sebeovládání a seberozvoje.

 

Dokonalost představuje nedosažitelný, nicméně smysluplný cíl. Kdo nemá vysoké cíle, ideály, je právě tím politováníhodným šosákem, který se tak ošklivil Nietzschemu. Představa dokonalosti je nezbytná a snaha o ni užitečná. Abychom dosáhli možného, musíme mít před očima nemožné. V mnohých příručkách o perfekcionismu se objevuje kritérium nedosažitelnosti, jež má demonstrovat přehnanost nároků. Podle tohoto přístupu platí za neurotickou každá snaha o cosi nedosažitelného. Tento koncept je krátkozraký, neboť hrozí, že tak člověka odsoudí k maloměšťáckým cílům a k čiré průměrnosti.

 

Místo kritéria nedosažitelnosti raději užijme schématu IDEÁL – REALITA – POVINNOST. REALITA zde znamená skutečnost dotyčného, jaký je tady a teď. Snaha o střízlivé rozpoznání REALITY vyžaduje značnou odvahu. IDEÁL reprezentuje cíl: Místo, kde člověk ještě není, kam by se však rád dostal, protože takový proces sám považuje za dobrý a hodný úsilí. IDEÁL je vytýčenou metou, která se vznáší nad REALITOU jako orientační bod. Mezi oběma existuje větší či menší odstup, ke kterému je možné přistupovat trojím způsobem:

 

1. Psychicky zdravý člověk přijímá diskrepanci mezi IDEÁLEM a REALITOU jako přirozené, plodné a oživující napětí. Sám ví, že ještě není perfektní, že ne vše v jeho životě běží úplně hladce, že ještě existují nedodělaná místa, že se z něj ještě nestal bezchybný světec a věhlasný hrdina. Dokáže však s tím bez problémů žít. Vyrovnaně se pokouší postupovat ve směru k IDEÁLU, zlepšovat se a měnit. Smysluplná funkce IDEÁLU spočívá v tom, že podporuje rozvoj REALITY a tím naplnění jejího potenciálu.

 

2. Nietzscheho „absolutní šosák“ se naopak už vzdal. Pro něj jsou pověstné hrozny stejně příliš kyselé. Jedná podle své chuti a ani se nesnaží o přiblížení k IDEÁLU, jenž s ubývajícím časem stále více bledne. Tak se stává „pragmatickým“ člověkem bez snů. O nic se nesnaží, život se mu jen tak děje. Kdo svůj IDEÁL sníží na úroveň REALITY, kdo je tedy neustále spokojen s tím, co mu bez námahy sklouzne do klína nebo do úst, tomu bude ke spokojenosti muset stačit stále méně a méně. Neboť REALITA bez zaměření na IDEÁL postupně upadá do nicoty.

 

3. Perfekcionista oproti tomu napětí IDEÁL – REALITA naprosto není schopen vydržet. Za žádných okolností! Napětí ho drásá, musí být okamžitě ukončeno, ať to stojí, co to stojí. IDEÁL se musí ihned obrátit v REALITU, čímž mutuje ve strnulou a neúprosnou POVINNOST: ve vnitřní kategorický imperativ, který nesnese nejmenší odlišnosti. Když se IDEÁL změní v POVINNOST, začne tento požadavek blokovat svobodu dalšího rozvoje a stává se nutkavou snahou o dosažení nemožného.

 

Luciferova poznámka:

 

Perfekcionistickou knížku od Raphaela M. Bonelliho jsem již během řady jízd metrem pročetl celou tam a zpět. Poznamenal jsem si na papírek několik velmi zajímavých pasáží, o něž se s vámi hodlám podělit. I s těmi, které ve mně vyvolaly podezření, že jsou mi šité na míru. Ano, při čtení této knížky jsem už několikrát upadl do frustrujícího pocitu načapaného perfekcionisty. Musel jsem se hodně zamyslet nad sebou samým, přelouskat a analyzovat svoji minulost, své vnitřní já i jeho vnější prezentaci atd. Výsledkem bylo, že se jednoznačně řadím k prvnímu bodu uvedeného schématu. Jenže ne tak zcela perfekcionisticky.

 

V každém z nás – tedy těch, kdo ještě jsou schopni s jakýmsi nadhledem vnímat REALITU – jsou geneticky uskladněny otisky nejrůznějších a někdy i zcela protikladných verzí lidského myšlení. Různě poschovávané programy, také či onaké, ale třeba i viry – mentální viry. Ti, kteří patří do prvního šuplíku výše uvedeného schématu, jsou vybaveni dostatečným antivirem. Žádný antivirus však nemůže být absolutně perfektní, tedy ani my. Což je jistě dobře, ale zároveň to znamená, že se nikdy nemůžeme uchýlit do absolutní jistoty, absolutního bezpečí, jež se postupně vytratí do absolutní nicoty.

 

Jsme mentálně svobodní, tvůrčí a svébytní. Ne však dokonalí, nezranitelní, nezpochybnitelní. Vždy musíme počítat s nebezpečím přicházejícím odevšad včetně nás samých. Tenhle IDEÁL z očí do očí REALITY je dle mého soudu cesta, která může být někdy strastiplná, tím nejlepším cílem.

 

Zdroj: Raphael M. Bonelli: Perfekcionismus, DOBROVSKÝ s.r.o., 2016


komentářů: 7         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

7
Schumacher (neregistrovaný) * 22.03.2017, 17:24:02
Jak pročítám nejen příspěvky, těší mě, že nejsem sám. Zamilovaný

Stella
6
Stella 11.03.2017, 12:06:01
Ano, vést imaginární rozhovory s někým... Nevinný

To ostatní - únava. Moudrá příroda připravila touhu po zmizení. Smiřování s odchodem. Bez vznětů, ale také bez překvapení. Jen rukou mávnout: Už nechci.

5
Starý kocour (neregistrovaný) 10.03.2017, 23:40:10
Ano, Stello.
To mi umožňuje přežívat bez záchvatů vzteku a pocitů marnosti. A taky bez sebelítosti - což je jedna velmi nevhodných vlastností.

Světlonoši: jistě.
Hlavně s postupující demencí (mojí) si uvědomuji jinou věc - déjavú. U spousty situaci si říkám, že jsem něco velmi podobného zažil, viděl.
Už rozumím Emílii Marty. Vím proč se v Čapkově hře chovala tak, jak se chovala. Čapek už tenkrát taky asi věděl.

Mimo mísu:
Byl jsem jednou se synem v Čapkově vilce ve Strži. Úplně sám v jeho pracovně - byl jsem to dopoledne jediný návštěvník a kustodka měla nemocné mimčo - tak mi dala klíče s tím, že asi nebudu na nic sahat. Porušil jsem to jenom v jednom bodě - sedl jsem si na chvilku na Čapkovu židli v podkrovní pracovně. A něco se stalo - nejspíš jenom v mé hlavě, ale měl jsem pocit, že mi Čapek nějak odblokoval svá slova. Od toho podivného zážitku, který trval jen pár desítek sekund už čtu Čapka jinak. Tak nějak jako dopis od přítele nebo táty.
Čapek už není klasik. To je můj starší kámoš.

Stella
4
Stella 10.03.2017, 19:10:08
Přesunout se mírně do pozice diváka vlastního příběhu je osvědčený způsob, jak přežít, také sebeobrana i sebehodnocení. Tak se na sebe, holubičko, podívej... Křičící

Lucifer
3
Lucifer * 10.03.2017, 16:23:49
To není špatný nápad Starý kocoure. V poslední letech mívám vzhledem k neuvěřitelným synchronicitám, jejichž počet neustále narůstá, někdy pocit, že žiji ve virtuální realitě. Něco jako internet, ale o jednu úroveň výše.

http://www.neviditelnycert.cz/blog/povidani/907-non-serviam.html

2 off topic
Starý kocour (neregistrovaný) 10.03.2017, 11:16:57
Existuje ještě jeden přístup. Takový boční, kocouří.
Považovat život za hru. Ne o něco - o život, bohatství, krásnou ženu, postavení. Být nejlepší v oboru, nejkrásnější v okolí atd.
To nemyslím. Hru jako takovou, kdy se bavím hraním samým i když si uvědomuji, že hra není (pro mě) nekonečná.

Stella
1
Stella 08.03.2017, 17:51:18
Takové věci by se měly vyučovat.
Aby se člověk nedivil...

Bod 2 je velmi cenný. Soudobá absence ideálu a jeho zesměšnění je příčinou tragičnosti doby.
"Život se mu jen tak děje."

Potlačená touha po ideálu, po vizi, vede k zbožnění všelijakých zástupných věcí - lidí, pochybného životního způsobu, exotických filozofií, pseudovlastenectví.
Čekání na vůdce, nemáme -li už od dětství, od rodičů, jasno.

Ten "vyšší lidský typ" jako cíl po víc než stu letech také ještě úplně nevyšuměl.

Vlastní Světlonošovy závěry = životní zkušenost.
Můžeme být NĚKDE perfekcionisty, ostatní nám zatím uteče. Tady je důležitá konfrontace s jinými lidmi a naslouchání jim.
Konec. Nevinný


«     1     »