Včera se mi stala taková zvláštní věc. Venku bylo sice krásné a slunečné předjarní počasí, ale v mé duši bylo temno jako v jednom Jiráskově díle. Temno a pusto. Tenhle stav byl navíc umocněn tím, že jsem musel vykonat spoustu téměř byrokratické práce. A tak když jsem odpoledne, to už se na nebi začaly honit mraky, vyrazil do nedaleké nákupní Galerie, musel jsem kolemjdoucím připomínat zombie. V naprosté duchovní otupělosti jsem však místo do supermarketu, kam jsem měl namířeno, zamířil do knihkupectví, o němž jsem vůbec neuvažoval. Jako někým na dálku řízený zoufalec jsem doklopýtal k jednomu regálu a s elegantní bezmyšlenkovitostí jsem uchopil útlou brožovanou knížku. Nejspíš mě na názvu zaujalo víno, můj nejoblíbenější nápoj. Když jsem do toho dílka pohlédl a přelouskal pár řádků, v mé duši se začalo náhle vyjasňovat a z pustiny se stávala kvetoucí zahrada. Jeho autorem je maďarský spisovatel a filosof Béla Hamvas.
Lucifer
Překladatelé tohoto pozoruhodného dílka, Barbála Csosma a Ondřej Lebeda, se k němu v Předmluvě vyjádřili takto:
Filosofie vína svou povahou i vznikem poněkud připomíná jiné dílo evropské literatury, jež je u nás podstatně známější – Chválu bláznivosti od Erasma Rotterdamského. Navzdory čtyřsetletému rozdílu v čase nalézáme mezi oběma mnoho pozoruhodných analogií. Obě byla napsána během krátké doby, takřka jedním dechem, a to ve šťastné chvíli vnitřní pohody a klidu, které však předcházela bezprostřední a nesmazatelná zkušenost s lidskou špatností.
I mezi oběma autory nalézáme jistou podobnost. Erasmus stojí mezi Římem a reformátory, obě strany usilují o to, aby se k jedné z nich bezvýhradně přiklonil, a když odmítne, věren jen svému nenásilnému hledání pravdy, stane se terčem nevybíravých útoků. I Hamvas v jistém smyslu pohoršuje dvě zdánlivě nesmiřitelné strany: fanatické ateisty a podobně fanatické či jen úzkoprsé vyznavače náboženství. Rád by očistil křesťanství od pozdějších nánosů nesmlouvavé askeze, prázdného moralizování a ztráty schopnosti radovat se z pozemských darů. Hamvasův duch je totiž také renesanční, miluje hmotu a Hamvas sám se prohlašuje za „duchovního materialistu“. Vždyť hmota je posvěcena zcela samozřejmě jakožto dílo Stvořitelovo, a tím už v sobě nese duchovní obsah, který má člověk nejen objevovat a uchovávat, nýbrž také pěstovat a rozvíjet.
Erasmus promýšlí své dílo po cestě z Itálie, země rozvrácené neustálými boji mezi knížaty, nestálými, věrolomnými a krutými vládci, země plné bídy chudáků, k níž v protikladu stála tehdy jako nestydatý výsměch světská nádhera papežského dvora a církevních hodnostářů. A napsal ho v Anglii, v zátiší venkovského sídla svého přítele Thomase Mora, na jehož počet vetnul do názvu slovní hříčku Moriae encomium (Chvála bláznivosti), během neuvěřitelných sedmi dní.
Hamvas píše Filosofii vína v tichu vinic nad Balatonem v létě 1945, rovněž během několika málo dní. Za sebou má tragédii 2. světové války a zkušenost se surovou bezohledností a tupostí jednoho totalitního režimu, před ním se rýsuje temná budoucnost komunistické diktatury. Skládá toto okouzlující dílko jako hluboký nádech zdravého vzduchu poté, co se člověk vynořil z ošklivé a kalné vody, do níž se bude muset znova ponořit. A jako varování, výkřik bolesti nad strašlivou lidskou schopností mučit, zabíjet a ponižovat druhé, pro osobní zisk a z přesvědčení, které je samo o sobě nejisté a neprokazatelné. Proto lze pochopit a přijmout Hamvasova ostrá slova, adresovaná ateistům, puritánům a pietistům, neboť z nich nemluví nenávist k člověku, nýbrž obava z jeho zlých sklonů a moci opírající se o „špatné náboženství“, které vrhá ostatní i je samé do neštěstí.
Béla Hamvas se v úvodní části svého dílka přiznává, že se rozhodl napsat modlitební knížku pro ateisty. Nesnáze svého úkolu viděl v tom, že slovo Bůh nesmí vyslovit. Rozhodl se, že místo něj musí užívat jiných slov, jako například polibek, opojení nebo čerstvě vyuzená šunka. Klíčové slovo, pro které se nakonec rozhodl, je víno. Proto se jeho kniha jmenuje Filosofie vína, na jejímž začátku se skví motto: Nakonec zbydou dva – Bůh a víno.
A dále píše:
K tomuto kejklířství mne donutily okolnosti. Ateisté jsou totiž politováníhodným způsobem ješitní. Stačí, aby jim v knize padl zrak na jméno Boží, a už ji odhazují na zem. Stačí, aby se někdo dotkl jejich utkvělých myšlenek, a začnou zuřit. Budu-li mluvit o jídle, pití, tabáku a lásce, použiji-li tato skrytá Boží jména, myslím, že bude možno ošidit. Neboť kromě toho, že jsou ješitní, jsou rovněž hloupí. Takový způsob modlitby například vůbec neznají. Jsou přesvědčeni, že modlitba je možná jen v kostele nebo tak, že člověk mumlá jakási kněžská slova.
Ateisté jsou naši chudí duchem. Jsou to děti našeho věku, děti, které potřebují nejvíce pomoci. Nemá smysl proti nim bojovat, stejně jako zdraví lidé by neměli bojovat s kulhavými a slepými. Jelikož jsou postiženi, musíme se k nim přibližovat s dobrými úmysly. Nejenže je nesmíme o ničem přesvědčovat, ale sami nesmí ani v nejmenším tušit, co se s nimi děje. Musíme je pokládat za lidi s opožděným vývojem a chatrným rozumem, třebaže si právě na něm velmi zakládají a myslí si, že ateismus je dokonalé vědění. Proč by se proti nim nemělo bojovat? Především proto, že ateismus by jako duchovní invalidita a nedostatek ušlechtilosti v povaze nikdy nic nezískal, kdyby se mu nedostalo odškodnění jinde. Přílišná aktivita proti němu vede nutně k násilí, a proto museli ateisté usilovat o světovládu. Skutečně ji získali. Ti, kteří proti nim bojovali, jim však začali závidět, což byla chyba. Když ateisté viděli, že jim ostatní závidí, zpyšněli ještě více. Co bychom mohli závidět postiženým, i když jsou velmi mocní? Kdybychom jim záviděli, znamenalo by to, že jim dáváme za pravdu; zdálo by se, že toužíme po tom, co mají. Je třeba je spíše litovat.
Ateisté nejsou bezbožní, ale tím, že jsou duchovními invalidy, nabývá jejich víra rysu směšnosti. Nejenže věří, ale jsou navíc až do posledního náramně bigotní. Ateistická bigotnost se nazývá materialismus. Toto náboženství má tři dogmata: není ducha, člověk je zvíře, smrt znamená zánik. Ta tři dogmata mají ve skutečnosti jediný význam, totiž že se ateisté velmi hrozí Boha. Neznají jiného než hněvivého Boha: proto se ukrývají a proto lžou. Když si říkají: Bůh není, domnívají se, že už se nebudou bát. Bojí se však ještě víc. Ateista je domýšlivý člověk a ani být jiný nechce, netíhne ani k pokoře, ani k lásce, jinými slovy řečeno je tak bezmocný, že k nim ani tíhnout nedokáže. Raději setrvává ve svém strachu, jejž zapírá, chvěje se, ukrývá a lže, je čím dál tím víc nadutý. Z této beznadějné šlichty, v níž se spolu s popíráním vaří strach, lži, domýšlivost a bigotnost, vznikl materialismus jako náboženská náhražka.
Násilně přesvědčovat ateisty nejenže nelze, ale ani se to nesmí. Jsou zbloudilí, plni starostí a sebeklamů, a proto se s nimi musí zacházet velmi obezřetně. Naštěstí duše není jako tělo. Narodí-li se někdo se zmrzačenou nohou, hluchoněmý, anebo se zmrzačí v průběhu života, nemůže to lidská moc změnit. Svět duše je jiný. Všichni se rodí s celou duší, která svou zdravou celistvost nikdy neztrácí. Z duchovní bídy se mohou všichni uzdravit. A není k tomu třeba ani zázraku.
Dodatek renesančně duchovního materialisty Lucifera:
Netíhnu k žádné náboženské věrouce, ačkoli z těch, které se víceméně podobají přírodní filosofii, jako třeba buddhismus či rané křesťanství, dokážu bez jakéhokoli dogmatismu čerpat životu podnětné myšlenky. Nejsem ani zapřisáhlým materialistickým ateistou, jelikož se domnívám, že pod touto visačkou se zpravidla nacházejí duchovně omezení lidé, kteří si díky primitivnímu odporu k jakékoli víře v sobě vybudovali či nechali vybudovat jakousi náhražkovou víru, jež je nezřídka mnohem bigotnější.
Někdy se říká, že víno je božský nápoj. Proto ho možná Béla Hamvas použil jako tajnou přezdívku Boha, aby svým způsobem opil ateisty. Někdy se též říká, že ve víně je pravda zakleta. Materialističtí cynikové to však vysvětlují tím, že opilý člověk dokáže na sebe vykecat skoro všechno. Vtip je v tom, že pokud chceme ve víně najít skutečnou pravdu, nesmíme se jím opít. A to platí i o jakékoli věrouce či filosofii.
Zdroj: Béla Hamvas, Filosofie vína – Průvodce po Onom světě, nakladatelství Malvern v edici Lahvice, Praha 2008
20.02.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 58