Neviditelný čert

Boëthius přišel na svět roku 480, právě když skončila sláva Západořímské říše. Měl tedy to štěstí, že se narodil do doby, kdy mohl ještě bez omezení vstřebat všechno dostupné antické vědění. Byl křesťan – ale na samém počátku středověku, a tak jeho myšlení nepoznamenala církevní dogmata. (Netušil, že bude prohlášen za svatého…) Poznal světskou slávu a byl mu nabídnut i podíl na moci. Jeho přijetí vedlo k Boëthiusovu občanskému pádu i tragickému konci. Je obdivuhodné, jak tomuto teologovi a filozofovi pomáhá překonat nejtěžší chvíle nejenom pevná víra v Boha, ale také víra v možnosti hrdého, sebevědomého člověk. Kromě jiných děl nám zanechal spisek Filozofie utěšitelka, jenž shrnuje to nejlepší z antického myšlení – a to velmi srozumitelně.

Stella

Filozofie utěšitelka

K uvězněnému, apatickému Boëthiovi přistupuje žena, ve které poznává svou živitelku, svoji kojnou, která mu dala v mládí zbraň, jíž se člověk stane nepřemožitelným. Je to Filozofie, bytost sahající od země až do nebe. Přišla, aby mu pomohla najít příčinu jeho zármutku, a tím vyléčila jeho nemocnou duši. Nejdřív ale Filozofie odežene Múzy, „prodejné herečky“, které člověka vrhají do zmatku a sladkého, jedovatého smutku, až jejich oběť nezapomene na bystrý rozum. Léčitelka Filozofie klade Boëthiovi otázky a pomáhá mu formulovat odpovědi. A tak jemu i čtenářům tato utěšitelka pomáhá dobrat se smyslu věcí oblíbenou sokratovskou metodou.

Nejprve si vězeň musí ujasnit, proč se cítí nešťastný. Neměl by se ale divit, že námi zmítají vichřice, když se toužíme zalíbit lidem, kteří toho nejsou hodni. Takoví lidé proti nám vytáhnou do boje. Avšak pokud v našem nitru stojí pevný hrad, hloupost nad námi nezvítězí.

Kdo si klidně a vyrovnaně žije,

kdo si podrobil, zkrušil pyšný osud,

správně neštěstí vážil jako štěstí,

může vítězně nosit hlavu vzhůru.

…

Kdo však zmaten jsa strach má nebo přání,

ježto nestálý, nesamostatný je,

štít svůj zahodil, z místa vytlačen byv,

provaz plete si, na němž bude vlečen.

Boëthius vyčítá osudu, že jakkoli po celý život všechno podřizoval „obecnému blahu všech“, přesto: „… vznikaly těžké a nesmiřitelné různice s nešlechetníky, a to, co je známkou svobody svědomí – na obranu práva jsem nikdy nedbal, zda snad neurazím mocné.“ Jmenuje lidi, které uchránil před ztrátou majetku i před ztrátou svobody. Vždy vystupoval na obranu spravedlnosti a těžce nesl, když se někdo chystal ublížit bezmocným a okrádal je.

Za všechny činy vykonané s nejlepším svědomím a ve jménu morálky byl odsouzen ke ztrátě majetku i hodností a byl odsouzen k smrti. Poslední záminkou byla jeho obhajoba senátu před králem, „… když král, dychtivý zahubit všecky, chtěl na celý senátorský stav převalit obvinění z urážky majestátu…“. Vždyť Boëthius stále dodržoval sokratovskou zásadu, že nelze zatajovat pravdu, ani připouštět lež.

Filozof odmítá sebechválu, vždyť: „Kdykoli totiž někdo vychloubaje se svým činem přijímá za odměnu vnější slávu, zeslabuje jaksi vnitřní hodnotu svědomí, které se chválí samo.“ Deptá ho, že mínění většiny nepřihlíží k podstatě věci, nýbrž ke konečnému výsledku a za dobré považují lidé to, co je potvrzeno úspěchem. Dále to, že většina věří, že odsouzený trpí právem. Zločinci se radují a chystají se k dalším zločinům, jsouce podněcováni odměnami. Dobří leží poraženi. A kde je Bůh, když existuje tolik zla? Kde je Bůh, když existuje tolik dobra? Odpovídá otázkou Filozofie.

Filozofie připomíná Boëthiovi, aby se rozpomněl, v jaké zemi žije. V ní neplatí vůle lidu, ale vůle králova. Za vrchol svobody se považuje poslušnost a lidé bez zásluh dostávají nepřiměřené odměny. Ale nehledě na Boëthiovy šlechetné skutky, vyhostil se sám. Vyléčit se z pocitu křivdy bude obtížné.

Co může být příčinou pocitu osobního neštěstí? Boëthius nepochybuje, že na počátku věcí stojí boží rozum. Ale domnívá se, že Bůh některé lidi vyňal ze své přízně. Filozofie tedy hledá skulinu, kterou se do B. duše vplížil zmatek. A nachází ji: on sám sebe jako člověka považuje – za nic. On totiž zapomněl, co on sám je. Nerozumí změnám v životě a považuje je za nahodilé.

Lidé už jsou takoví: když odvrhnou správné mínění, okamžitě zaplňují mysl nesprávným. Nevyčkají, až se rozptýlí mlha. Každá nenadálá změna způsobí duševní otřes. Člověk touží po dřívějším blahu a po dosavadním duševním klidu. Ale: od Boëthia se životní štěstí neodvrátilo! Štěstí je přece takové ze samé podstaty! Je nestálé, nevěrné, věrolomné, je stále na odchodu! „Je hlasatelem budoucí pohromy.“ Prozíravý člověk se nepokouší zadržet kolo osudu, na to se kolo otáčí příliš rychle. A někdy je dobré nechat se unášet větry, aby se člověk dostal dál. Také v přírodě se přece střídají léta úrodná a neúrodná.

Kdo zná pravou povahu osudu, není překvapen, když se nenadále ocitne dole. Nám přece nepatří nic: hodnosti a majetek s osudem přicházejí a odcházejí. Nevlastníme je. Rány osudu jsou dokonce základem všech dramat. Proč tedy máme zapomínat, že když jsme o vše přišli, můžeme jít už zase jenom nahoru? Taková je podstata osudu. Nikdo z nás se nemůže považovat za nenadálého, výjimečného hosta. Lidské věci nejsou stálé a „Jistá jest a zákonem věčná pravda: co se zrodilo, umírá.“ I nám se tak stane.

Citliví lidé nejhůře nesou vědomí, že byli šťastni. Právě je sklátí každá maličkost. Nevšímají si, že stále ještě mají mnohé z toho, co je pro ně dobré. Vždyť blaho je zdrojem stálého nepokoje a úzkosti! Ale: pokud si je člověk vědom sám sebe, jako toho nejdražšího, dokud sám sebe neztratí, když se mu podaří najít duševní klid, osud jím neotřese.

Člověk se liší od zvířete tím, že sám sebe poznává. Ostatní živočichové se spokojují s málem. A člověk, rozumem podobný Bohu, se ponižuje pod zvířata, když myslí, že zazáří bohatstvím. Je nepochybné, že se nadbytečnou hojností snaží zahnat nedostatek něčeho důležitějšího: nedostatek vnitřního klidu. Zapomínáme, že být bohatý přece znamená žít v trvalém nebezpečí. V majetku, v hodnostech, v moci nad druhými – v tom všem není nic přirozeného, nic z hlediska přírody žádoucího. Nic, co by v sobě neslo přirozené dobro. Proč těmto věcem tedy podléháme?

Protože nazýváme falešnými jmény věci z podstaty jiné. Ale naše sláva sotva přesáhne hranice naší země a z pohledu hvězd není ničím ani náš svět. Náš věhlas skončí v našem hrobě. Sláva bývá klamná a ponižující. Nejmocnější se bojí nejvíce. Ti, kteří touží po slávě, touží po uznání od lidí nehodných. Tak úzký je náš prostor: žádáme odměnu z tlachavých úst cizích lidí. Skutečný filozof se však nepodbízí. Klidně a trpělivě snáší urážky. Ví, že se jeho duše s klidným svědomím jednoho dne zbaví pozemskosti a ocitne se ve věčné blaženosti.

Nepříznivý osud nepochybně znamená zisk. Odnese, co chtěl, co bylo jeho, ale zanechá, co patří nám. Zůstanou nám skuteční přátelé a skutečné poznání: konečným cílem všeho na světě je dobro. Všichni touží po dobru, po své představě blaženosti, ale dopouštějí se té chyby, že vytrhávají z dobra jednotlivé součásti a jim podřizují svůj život. Ale dobro je v jednotě. Jádrem pravdy je ono jediné, celistvé. Bez této jednoty není jsoucna.

„Cokoli je to, čím založený svět trvá a je v činnosti, já to nazývám jménem všem obvyklým: Bůh. Taková je totiž podstata, že se nerozšiřuje na nic vnějšího, ani sama do sebe nepřijímá nic z vnějšku, nýbrž, jak o ní praví Parmenides: podobna bezvadné kouli je ze všech stran zcelena všecka“. Pohyblivým světem otáčí, sebe zachovává v klidu.

Proč existuje zlo, když po dobru touží opravdu všichni? Počátkem zla je, když chybí jeden ze zdrojů lidského konání: buď vůle, nebo moc. Kde chybí moc, je vůle marná a naopak. Dobří jsou mocní proto, že se nesnaží dosáhnout nejvyššího dobra cestou osobních žádostí. Nejslabší jsou lidé zločinní. Nic zločinného neujde trestu, i kdyby jím bylo jen to, že se lidé zařadí mezi nejhorší nebo že se cítí nešťastní. Kdo se vědomě dá na cestu zla, ztrácí se sám sobě a ztrácí spojení s podstatou bytí. Sám přestává být, protože opouští společný cíl veškerenstva, opouští přirozenou podstatu, přirozený řád.

Zlí sice mají moc, ale ta pramení z jejich slabosti, nikoli ze síly. Zločinci přestávají být lidmi a mění se v netvory, neboť se vzdálili své božské podstatě. Protože síla člověka je uvnitř, zlí lidé mají nitro rozežrané jedem neřesti. Jejich potrestání přijde zákonitě, stává se také, že zasáhne nečekaná náhoda a přijde náhlý konec.

„Ať si tedy zlí řádí, jak je jim libo, moudrému přece věnec z hlavy nespadne a ani neuvadne.“ Dobrý a šlechetný člověk nepotřebuje odměnu zvenku: on sám se odměnil tím, že se zařadil k lepším. A nevadí, že dav právě obdivuje jiného, toho, kdo opustil světový řád a vsadil na podružnou jednotlivinu.

„Všechno na světě dostává své příčiny, svou úpravu i tvar ze stálé božské mysli.“ Ta spočívá v božském rozumu a, sama jednoduchá a čistá, stvořila rozmanitý a složitý řád. Tato celistvost se nazývá boží prozřetelnost. Prozřetelnost obsahuje vše, co existuje. Svými zákony všechny věci spojuje. Pohyb jednotlivostí podle místa, času a tvaru se děje podle řádu, jenž se nazývá osud.

„Člověku není dovoleno ani rozumem poznat vše ústrojí božského díla ani jazykem o tom vykládat.“ Musíme se spokojit s vědomím omezenosti našich smyslů a s poznáním, že Bůh vede svět k dobru. Zlo ve skutečnosti neexistuje. Kde se nám zdá být, tam Bůh zasahuje cestou osudové nutnosti. (Nejsou ani náhody: jsou jen námi nepoznané příčiny náhod.)

Člověk pak se má držet střední cesty a má využívat svobodnou vůli i svobodu rozhodování. Obojího jsme od Boha obdrželi dostatek a svůj osud máme ve svých rukou. Tak doslova píše Boëthius.

Tam vrací se všechno, kam náleží,

a z návratu těší se každá věc.

Jen jeden je zděděný pevný řád:

by s začátkem spojil se konec, kde

by s koncem též spojil se začátek.

To stálý je koloběh dění.

Poznámka Stella: Nevím, jestli jsem četla tak nepozorně. Ale v celé knize nebyla žádná zmínka o Kristu nebo o hříchu. Domnívám se, že slovo filozofie by mohlo místy být nahrazeno slovem moudrost.

Zdroj: Boëthius, Anicius Manlius Severinus: Filosofie utěšitelka, Votobia, Olomouc 1995

07.03.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 51