.:: Neviditelný čert ::.

Lidé chtějí především vlastní štěstí

rubrika: Filosofický koutek

Pro dnešní den, kdy se budu věnovat sanitárnímu úklidu na svém těle i ve své duši, jsem přichystal několik myšlenek od filosofa Milana Machovce.

Lucifer

V Tanci kostlivců jsem zde před pěti dny ocitoval kousek úvodu z knihy Filosofie tváří v tvář zániku. Nyní na to budu navazovat. Vybral jsem několik myšlenek, které jsem trochu stylisticky upravil, aniž bych sebemenším způsobem pošramotil jejich obsah. Proč tak činím, jsem již naznačil v Tanci kostlivců, a jediné, co mohu v této chvíli dodat, je, že ty myšlenky mi připadají čím dál tím víc aktuální, ba přímo sanitární. V klidu se ponořte do čtení následujících řádků a nechte si to projít hlavou - a nezapomeňte se z tance kostlivců vynořit včas:

Lidé by zajisté chtěli naši planetu zachránit, ale chtějí ještě něco silnějšího: vlastní osobní štěstí, slasti bytosti, která sama pro sebe může počítat jen s termíny velmi krátkodobými. Tragickým však není, že si člověk přeje své osobní štěstí a že o ně usiluje. Tragickým se to stává až skrze jisté pojetí tohoto štěstí, zejména pak tím, že se ideál takového štěstí dostal u spousty lidí do centrální opozice všech snah a že je považováno za zcela samozřejmé a nezměnitelné, že v něm je nejvyšší hodnota pro člověka. A tak vzniká absurdní situace, kdy lze u těchto lidí pozorovat na jedné straně horečné až hektické úsilí o nová a nová sousta vlastnímu štěstí, na druhé straně úplnou pasivitu a fatalitu k osudu lidského rodu. Mravní zákon lidského svědomí, dosud někdy pozoruhodně fungující ve vztahu k ohroženým jedincům, se ukazuje být zcela neschopným tam, kde by měl promlouvat nejkategoričtěji: sebeuchování lidského rodu.

Sklon lidské průměrnosti soustředit se na individuální rozkoše se vyskytoval od pradávna, ale v minulých dobách se mohl jen u malé části lidí rozvinout do velké intenzity, zatímco většině lidí to tehdejší rozvoj vědy a techniky nedovoloval. Ale od 20. století, kdy industriální civilizace dovede pomocí vědy a techniky vrhat na trh bezpočet pestrých spotřebních statků a technických vymožeností, schopných uchvacovat lidskou průměrnost, byla snaha ryze individualisticky si užít života rozevřena milionům lidí. A z nich jen málokdo dovede odhadnout její ošidnost. Současný zvýšený stupeň dělby práce a jemu odpovídající složité proorganizování všech společenských procesů lidem zároveň nesmírně ztěžuje jinou aktivitu než individualisticko-konzumentskou. A tak se výsledky vědecko-technické revoluce obrací proti svému původnímu poslání.

Věda se zrodila a rozvíjela z nejobdivuhodnějších, vpravdě prometheovských schopností lidské bytosti, z touhy po poznání, pravdě, po životě dramatickém a riskantním, ale masové užití jejich výsledků napomáhá sklonům právě opačným. Prometheus dá lidstvu oheň - zmocní se ho Fajákové, aby prometheovství lidské bytosti znemožnili. Podstata tedy není v tom, že by člověk dneška měl sám o sobě zvrhlejší a nižší sklony než dříve; podstata je v tom, že tomu dnešní stupeň rozvoje a dnešní ráz uplatňování vědy a techniky nahrává. Respektive ještě spíše v tom, že proti tomuto zneužití vědy nebyla včas a prozíravě učiněna protiopatření, jinak řečeno že vůči vědě a technice si lidstvo není schopno počínat jinak než Goethův čarodějův učeň.

V sázce je sebezničení rozumem nadané bytosti právě skrze její snahu o maximální uplatnění jejích rozumových schopností. Ne tedy v rozumu samém tkví princip zkázy, ale v tom, že při jeho uplatňování a rozvoji byla patrně někdy udělána nějaká nenápadná, ale generální chyba. Chybu však vždy lze napravit a dostat z pochybné cesty - ovšem pokud již není příliš pozdě.