Neviditelný čert

Avalókitéšvara, bódhisattva bezmezného soucitu, známý jako Kuan-jin v Číně a Kwanon v Japonsku, který se na Východě těší velké úctě, stvrzuje chod světa a relativizuje protiklady. Ve srovnání s Buddhou, který učil, ale pak navždy odešel, odmítl Avalókitéšvara vysvobození z reinkarnačního cyklu a bude navždy připomínat schopnost dosáhnout spásy za pozemského života. Osvobození tak paradoxně nespočívá v opuštění řetězce znovuzrození, ale v dobrovolné participaci na jeho strastech cestou soucitu, protože pouze nesobectví vede k odpoutání od vlastního já, a tím i od tužeb a obav.

Lucifer

Láska jako cit, láska jako sou cit: dva póly jednoho problému. Fyzická a duchovní láska byly často stavěny do ostrého kontrastu, přestože obě zahánějí jedince za meze každodenního já a umožňují mu znovu nalézt a okusit identitu vyšší a trvalejší kvality. V obou případech má láskou zmítaný jedinec co do činění s Erotem - nejstarším a nejmladším z bohů, který se podle staroindického mýtu "rozlil" do stvoření světa.

Na Západě byla láska jako soucit bezpochyby nevýstižněji zpodobena v legendě o elixíru lásky Tristana a Isoldy, která oslavuje především ten věčný a tajemný paradox lásky: muka milostné rozkoše a milencova rozkoš v mukách, pocity prožívané a požívané lidmi šlechetného srdce coby sám nektar života. "Pokusil jsem se utěšit šlechetné duše těch, kteří jsou mi drazí, a vzdát hold světu, jemuž patří mé srdce." napsal Gottfried von Strassburg, největší ze všech velkých básníků Tristana a Isoldy, autor verze, jež inspirovala Wagnera při psaní opery. "Nemyslím však obyčejný svět těch, kdo nesnesou strast či žádost a chtějí se jen koupat v blaženosti (Bůh jim k ní pomoz!). O takovém světě a způsobu života můj příběh nevypráví, sic jsou tomu mému na hony vzdáleny. Mám na mysli svět, v jehož srdci najdete hořký smích i radostný smutek, rozkoš i bolest čekání, krásný život i žalnou smrt, krásnou smrt i žalný život. V takovém světě chtěl bych žít a být s ním zatracen či spasen."

Není snad za těmito slovy cítit stejný metafyzický smysl pro existenci protikladů a vědomí možnosti jejich transcendence, jak bylo ukázáno na symbolice Satana (Lucifera) v pekle, Ježíše na kříži či můry mizející v plameni?

Fakt je, že středověká Evropa - jak vidno ze všech básnických interpretací Tristana, ale i trubadúrů a minesengrů dvanáctého a počátku třináctého století - lásku prožívala a pojímala ve zcela jiném duchu nežli Dálný, Střední či Blízký východ. Ekvivalent buddhistického "soucitu", karuny, najdeme v křesťanské agapé, "dobročinnosti", kterou shrnuje jak známé Kristovo "miluj svého bližního jako sebe samého", tak i následující slova, která se dají považovat za nejvznešenější a nejvýraznější z celé křesťanské věrouky: "Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé..."

Všechny velké tradice popisují efekt lásky jako všeobecný a neosobní, překračující řeky a dokonce i mosty. Proti této vyšší, spirituální lásce je zpravidla stavěna žádost, cit nižšího řádu označovaný často jako "chtíč zvířete", který je rovněž všeobecný, neosobní, silnější než rozdíly i svazky. Druhý ze dvou typů lásky bychom možná nejpřesněji vystihli přirovnáním k sexuální touze mužských a ženských orgánů, čímž bychom přiřkli dílu Sigmunda Freuda konečnou autoritu v rámci novodobé diskuse o lásce. Zaposloucháme-li se však do veršů provensálských trubadúrů a pozdější, razantnější poezie minesengrů, uslyšíme o lásce, jež se zásadně liší od dvou výše zmíněných protikladů.

Ve středověku bylo manželství téměř výhradně sociální, rodinnou záležitostí, tak jak tomu od nepaměti bylo a je v Asii a jak se to stává podnes i zde na Západě. Svatba byla otázkou dohody mezi rodinami. Církev podobné svazky posvěcovala svými typickými - nepatřičně mystickými - frázemi o dvou, jež budou jedním tělem svázaným láskou a Bohem (Nechť nikdo nerozdělí od sebe, co Bůh spojil...). Zamilovat se skutečnou láskou nezvěstovalo v podobném systému nic dobrého. Nejenže mohl být takový "hříšník" potrestán za cizoložství upálením na hranici, ale byl podle tehdejších představ odsouzen k věčnému utrpení v žáru pekla. Ale láska si přesto našla svou cestu do šlechetných srdcí oslavovaných von Strassburgem, a byla vítána. Byli to trubadúři, kdo oslavovali vášeň lásky. Prohlásili ji za dar boží důstojnější než posvátná pouta církve a manželství a věřili, že nebude-li posvěcena v nebi, stane se tak v pekle. A to, že slovo AMOR se pozpátku čte ROMA, jen nádherně symbolicky dokresluje tento kontrast.

V čem tedy tkví výjimečnost a kouzlo tohoto nového druhu lásky, jež není agapé či eros, ale amor?

Debaty na toto téma se objevují často v básních samotných trubadúrů. Problém nejlépe vystihl Girantz de Borneil, trubadúr z nejslavnějších, který ve svých verších tvrdí, že jedinečnost amoru vychází z očí a srdce jedince. Taková vznešená láska není náhodná. Nejde o lásku, kterou "milujeme bližního svého jako sebe sama, nehledě na to, kdo je a co dělá"; není to agapé, dobročinnost či soucit. Nejde ani o výraz obecné sexuální žádosti, protože ta je rovněž náhodná. Jde o řád pozemský, mimo nebe a peklo, podmíněný psýchou daného jedince a preferencemi jeho očí: oči snímají obraz konkrétní osoby a přenášejí jej do srdce, které musí být "šlechetné" a "něžné", schopné citu lásky, amoru, nikoli jen žádosti.

A jaká je tedy takto zrozená láska?

Orientální erotický mysticismus, ať už blízkovýchodní či indický, pojímá ženu v nejrůznějších souvislostech jako objekt otevírající milenci brány hlubokého transcendentního osvícení, tedy podobně jako Dante obdivoval svou milovanou Beatrice. Ale trubadúr je jiný. Nemiluje ženu jako ztělesnění božského principu, ale jako konkrétní osobu, jeho láska patří jí. Ve svých básních oslavuje agonii pozemské lásky vyplývající z pocitu, že jeho láska se v tomto životě nikdy nenaplní. Štěstí lásky má příchuť věčnosti, trýzeň lásky odráží běh času, její esencí je "hořký smích a radostný smutek". A pro ty, kdo "nesnesou trápení či touhu a chtějí se jen koupat v blaženosti", pro ty je čarovný elixír s tímto darem darů nápojem příliš silným. Gottfried von Strassburg ve svém díle dokonce prohlásil Lásku bohyní a nechal ohromený pár přivést až do její Jeskyně zamilovaných, kaple v divočině s nádherným křišťálovým ložem lásky namísto oltáře.

Nejdojemnější pasáží von Strassburgovy verze legendy je scéna odplutí z Irska (moment, kterým otevírá Wagner svou operu), kdy mladý pár vypije nevědomky elixír a postupně procitá k lásce, která již nějaký čas kvetla ve skrytu srdcí: přichází věrná služka Brangenena, která mimoděk přestala dávat na osudovou lahvičku pozor, a s hrůzou v očích je varuje: "Ta láhev i to, co skrývá, přinese vám oběma smrt!" A Tristan odpovídá: "A pak bude dílo boží dokonáno. Smrt či život, ten jed je lahodný. Nevím, o jaké ze smrtí zde mluvíš, ala tato smrt se mému srdci zamlouvá. A bude-li rozkošná Isolda i nadále takovou smrtí mého srdce, s ochotou se budu ucházet i o smrt věčnou."

Připomeňme si muslimskou legendu o Luciferovi (Satanovi), o tom velkém milovníku Boha smažícím se v božím pekle; scénu z Dantova Pekla, kdy básník vypráví o své pouti pásmem či kruhem hříchů smyslnosti: v plamenném víru se tam otáčejí duše nejslavnějších milovníků historie - Semiramis, Heleny, Kleopatry, Parida a (jak jinak!) také Tristana atd.; jak Dante líčí ono strašlivé utrpení duše v pekle. Zdá se, že on sám vše viděl pouze zvnějšku, z pohledu člověka neseného vlastní láskou výš a výš, k vrcholům samého nebe. Pohled zevnitř, z pozice vášně nesrovnatelně žhavější, z pozice děsivé radosti nejlépe charakterizují slova dalšího básníka Williama Blakea v básni Snoubení nebe a pekla: "Když jsem kráčel ohněm pekla, rozradostněn zábavami Genia, jež se Andělům zdají být týráním a šílením..." Ano, peklo - stejně jako nebe - stojí na myšlence, že jsme-li tam, jsme tam správně a koneckonců z vlastní vůle.

Připomeňme ještě rozkošnou scénu z třetího jednání Shawovy hry Člověk a nadčlověk, kdy je postarší dáma - věrná to dcera matky církve - zpravena o tom, že země, po níž se prochází, není nebe, ale peklo. Ó, jak je pobouřena! "Říkám vám: já dobře vím, že nejsme v pekle," trvá na svém, "protože necítím žádnou bolest." Dobrá, má-li zájem (sděluje jí hlas), může přes kopec dojít do nebe. Ale pozor! Pro ty, kdo jsou spokojeni v pekle, bývá tamní ovzduší nesnesitelné, varuje ji dále hlas. Někteří - a jsou to většinou Angličané - tam sice zůstávají, ale nikoli proto, že by tam byli šťastni, nýbrž protože se domnívají, že být v nebi patří k jejich postavení: "Angličan se považuje za člověka mravného, jen když se necítí dobře."

Tato výmluvná shawovská ironická poznámka otevírá závěrečnou část tohoto pojednání, v níž bude řeč o rozetnutí odvěkého problému lásky a cti.

Zdroj: Joseph Campbell, Mýty - Legendy dávných věků v našem denním životě

25.07.2011, 00:15:00   Publikoval Luciferkomentářů: 6