Mytologie lásky II

rubrika: Filosofický koutek


Avalókitéšvara, bódhisattva bezmezného soucitu, známý jako Kuan-jin v Číně a Kwanon v Japonsku, který se na Východě těší velké úctě, stvrzuje chod světa a relativizuje protiklady. Ve srovnání s Buddhou, který učil, ale pak navždy odešel, odmítl Avalókitéšvara vysvobození z reinkarnačního cyklu a bude navždy připomínat schopnost dosáhnout spásy za pozemského života. Osvobození tak paradoxně nespočívá v opuštění řetězce znovuzrození, ale v dobrovolné participaci na jeho strastech cestou soucitu, protože pouze nesobectví vede k odpoutání od vlastního já, a tím i od tužeb a obav.

Lucifer


caravaggio-amor-vincit-omnia.jpgLáska jako cit, láska jako sou cit: dva póly jednoho problému. Fyzická a duchovní láska byly často stavěny do ostrého kontrastu, přestože obě zahánějí jedince za meze každodenního já a umožňují mu znovu nalézt a okusit identitu vyšší a trvalejší kvality. V obou případech má láskou zmítaný jedinec co do činění s Erotem - nejstarším a nejmladším z bohů, který se podle staroindického mýtu "rozlil" do stvoření světa.

Na Západě byla láska jako soucit bezpochyby nevýstižněji zpodobena v legendě o elixíru lásky Tristana a Isoldy, která oslavuje především ten věčný a tajemný paradox lásky: muka milostné rozkoše a milencova rozkoš v mukách, pocity prožívané a požívané lidmi šlechetného srdce coby sám nektar života. "Pokusil jsem se utěšit šlechetné duše těch, kteří jsou mi drazí, a vzdát hold světu, jemuž patří mé srdce." napsal Gottfried von Strassburg, největší ze všech velkých básníků Tristana a Isoldy, autor verze, jež inspirovala Wagnera při psaní opery. "Nemyslím však obyčejný svět těch, kdo nesnesou strast či žádost a chtějí se jen koupat v blaženosti (Bůh jim k ní pomoz!). O takovém světě a způsobu života můj příběh nevypráví, sic jsou tomu mému na hony vzdáleny. Mám na mysli svět, v jehož srdci najdete hořký smích i radostný smutek, rozkoš i bolest čekání, krásný život i žalnou smrt, krásnou smrt i žalný život. V takovém světě chtěl bych žít a být s ním zatracen či spasen."

Není snad za těmito slovy cítit stejný metafyzický smysl pro existenci protikladů a vědomí možnosti jejich transcendence, jak bylo ukázáno na symbolice Satana (Lucifera) v pekle, Ježíše na kříži či můry mizející v plameni?

Fakt je, že středověká Evropa - jak vidno ze všech básnických interpretací Tristana, ale i trubadúrů a minesengrů dvanáctého a počátku třináctého století - lásku prožívala a pojímala ve zcela jiném duchu nežli Dálný, Střední či Blízký východ. Ekvivalent buddhistického "soucitu", karuny, najdeme v křesťanské agapé, "dobročinnosti", kterou shrnuje jak známé Kristovo "miluj svého bližního jako sebe samého", tak i následující slova, která se dají považovat za nejvznešenější a nejvýraznější z celé křesťanské věrouky: "Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé..."

Všechny velké tradice popisují efekt lásky jako všeobecný a neosobní, překračující řeky a dokonce i mosty. Proti této vyšší, spirituální lásce je zpravidla stavěna žádost, cit nižšího řádu označovaný často jako "chtíč zvířete", který je rovněž všeobecný, neosobní, silnější než rozdíly i svazky. Druhý ze dvou typů lásky bychom možná nejpřesněji vystihli přirovnáním k sexuální touze mužských a ženských orgánů, čímž bychom přiřkli dílu Sigmunda Freuda konečnou autoritu v rámci novodobé diskuse o lásce. Zaposloucháme-li se však do veršů provensálských trubadúrů a pozdější, razantnější poezie minesengrů, uslyšíme o lásce, jež se zásadně liší od dvou výše zmíněných protikladů.

Ve středověku bylo manželství téměř výhradně sociální, rodinnou záležitostí, tak jak tomu od nepaměti bylo a je v Asii a jak se to stává podnes i zde na Západě. Svatba byla otázkou dohody mezi rodinami. Církev podobné svazky posvěcovala svými typickými - nepatřičně mystickými - frázemi o dvou, jež budou jedním tělem svázaným láskou a Bohem (Nechť nikdo nerozdělí od sebe, co Bůh spojil...). Zamilovat se skutečnou láskou nezvěstovalo v podobném systému nic dobrého. Nejenže mohl být takový "hříšník" potrestán za cizoložství upálením na hranici, ale byl podle tehdejších představ odsouzen k věčnému utrpení v žáru pekla. Ale láska si přesto našla svou cestu do šlechetných srdcí oslavovaných von Strassburgem, a byla vítána. Byli to trubadúři, kdo oslavovali vášeň lásky. Prohlásili ji za dar boží důstojnější než posvátná pouta církve a manželství a věřili, že nebude-li posvěcena v nebi, stane se tak v pekle. A to, že slovo AMOR se pozpátku čte ROMA, jen nádherně symbolicky dokresluje tento kontrast.

V čem tedy tkví výjimečnost a kouzlo tohoto nového druhu lásky, jež není agapé či eros, ale amor?

Debaty na toto téma se objevují často v básních samotných trubadúrů. Problém nejlépe vystihl Girantz de Borneil, trubadúr z nejslavnějších, který ve svých verších tvrdí, že jedinečnost amoru vychází z očí a srdce jedince. Taková vznešená láska není náhodná. Nejde o lásku, kterou "milujeme bližního svého jako sebe sama, nehledě na to, kdo je a co dělá"; není to agapé, dobročinnost či soucit. Nejde ani o výraz obecné sexuální žádosti, protože ta je rovněž náhodná. Jde o řád pozemský, mimo nebe a peklo, podmíněný psýchou daného jedince a preferencemi jeho očí: oči snímají obraz konkrétní osoby a přenášejí jej do srdce, které musí být "šlechetné" a "něžné", schopné citu lásky, amoru, nikoli jen žádosti.

A jaká je tedy takto zrozená láska?

Orientální erotický mysticismus, ať už blízkovýchodní či indický, pojímá ženu v nejrůznějších souvislostech jako objekt otevírající milenci brány hlubokého transcendentního osvícení, tedy podobně jako Dante obdivoval svou milovanou Beatrice. Ale trubadúr je jiný. Nemiluje ženu jako ztělesnění božského principu, ale jako konkrétní osobu, jeho láska patří . Ve svých básních oslavuje agonii pozemské lásky vyplývající z pocitu, že jeho láska se v tomto životě nikdy nenaplní. Štěstí lásky má příchuť věčnosti, trýzeň lásky odráží běh času, její esencí je "hořký smích a radostný smutek". A pro ty, kdo "nesnesou trápení či touhu a chtějí se jen koupat v blaženosti", pro ty je čarovný elixír s tímto darem darů nápojem příliš silným. Gottfried von Strassburg ve svém díle dokonce prohlásil Lásku bohyní a nechal ohromený pár přivést až do její Jeskyně zamilovaných, kaple v divočině s nádherným křišťálovým ložem lásky namísto oltáře.

Nejdojemnější pasáží von Strassburgovy verze legendy je scéna odplutí z Irska (moment, kterým otevírá Wagner svou operu), kdy mladý pár vypije nevědomky elixír a postupně procitá k lásce, která již nějaký čas kvetla ve skrytu srdcí: přichází věrná služka Brangenena, která mimoděk přestala dávat na osudovou lahvičku pozor, a s hrůzou v očích je varuje: "Ta láhev i to, co skrývá, přinese vám oběma smrt!" A Tristan odpovídá: "A pak bude dílo boží dokonáno. Smrt či život, ten jed je lahodný. Nevím, o jaké ze smrtí zde mluvíš, ala tato smrt se mému srdci zamlouvá. A bude-li rozkošná Isolda i nadále takovou smrtí mého srdce, s ochotou se budu ucházet i o smrt věčnou."

Připomeňme si muslimskou legendu o Luciferovi (Satanovi), o tom velkém milovníku Boha smažícím se v božím pekle; scénu z Dantova Pekla, kdy básník vypráví o své pouti pásmem či kruhem hříchů smyslnosti: v plamenném víru se tam otáčejí duše nejslavnějších milovníků historie - Semiramis, Heleny, Kleopatry, Parida a (jak jinak!) také Tristana atd.; jak Dante líčí ono strašlivé utrpení duše v pekle. Zdá se, že on sám vše viděl pouze zvnějšku, z pohledu člověka neseného vlastní láskou výš a výš, k vrcholům samého nebe. Pohled zevnitř, z pozice vášně nesrovnatelně žhavější, z pozice děsivé radosti nejlépe charakterizují slova dalšího básníka Williama Blakea v básni Snoubení nebe a pekla: "Když jsem kráčel ohněm pekla, rozradostněn zábavami Genia, jež se Andělům zdají být týráním a šílením..." Ano, peklo - stejně jako nebe - stojí na myšlence, že jsme-li tam, jsme tam správně a koneckonců z vlastní vůle.

Připomeňme ještě rozkošnou scénu z třetího jednání Shawovy hry Člověk a nadčlověk, kdy je postarší dáma - věrná to dcera matky církve - zpravena o tom, že země, po níž se prochází, není nebe, ale peklo. Ó, jak je pobouřena! "Říkám vám: já dobře vím, že nejsme v pekle," trvá na svém, "protože necítím žádnou bolest." Dobrá, má-li zájem (sděluje jí hlas), může přes kopec dojít do nebe. Ale pozor! Pro ty, kdo jsou spokojeni v pekle, bývá tamní ovzduší nesnesitelné, varuje ji dále hlas. Někteří - a jsou to většinou Angličané - tam sice zůstávají, ale nikoli proto, že by tam byli šťastni, nýbrž protože se domnívají, že být v nebi patří k jejich postavení: "Angličan se považuje za člověka mravného, jen když se necítí dobře."

Tato výmluvná shawovská ironická poznámka otevírá závěrečnou část tohoto pojednání, v níž bude řeč o rozetnutí odvěkého problému lásky a cti.

Zdroj: Joseph Campbell, Mýty - Legendy dávných věků v našem denním životě


komentářů: 6         



Komentáře (6)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

6
Zuzana (neregistrovaný) 26.07.2011, 14:08:13
Jak to vidis jinak? Je to samozrejme vec nazoru -svuj jsem vyjadrila, spor, ktery se odehral na jinem blogu, me zaujal.

Lucifer
5 asi máš pravdu
Lucifer 26.07.2011, 03:19:01
jenže já to možná vidím trošku jinak. Nicméně tímto posledním dílem lásky jsem v tomto směru dočasně skončil - hodně jsem se poučil - teď však i s láskou se vracím zpět ku svým pramenům. A to tak že meteleskum bleskum ]Mrkající

4
Zuzana (neregistrovaný) 26.07.2011, 03:03:15
Ale vratme se k tem pravym lidskym vztahum, sukani babicek je vedlejsak.
Od soudruzky Siklove je sice pekne a statecne, ze se snazila napravit hrichy mladi, kdy fungovala coby aktivni soudruzka ve vysoke funkci (padesata leta, kdy opravdu mrtvoly padaly + more znicenych existenci) a postavila se s dalsimi disidenty proti tvrdemu jadru a tim se jakoby castecne od tech byvalych tezkych hrichu ocistila - tedy v ocich jen nekterych. Na druhe strane imho nemela pravo chtit po Parikove matce, zavodni doktorce, aby vystavovala fingovane neschopenky a riskovala kriminal tez. Pokud Parikova matka v partaji nebyla, jak rika J. Parik ( a to ani v padesatych letech ) a proto ztratila misto ve vyzkumu, proc by mela riskovat jeste ztratu mista a kriminal kvuli falsovani urednich dokladu - se tremi detmi o nez se musela starat. Kdyby Siklove vyhovela, vsadim se, ze v pripade prusvihu by ji v tom kompletne nechali litat samotnou a vubec by je to nezajimalo.

A jestli pani Anne zaridila Siklova doklad o tehotenstvi - a tudiz predcasny odchod Annina manzela z vojenske sluzby, nechapu, proc tim Anna argumentuje jako dukazem slechetnosti Jiriny Siklove, kdyz se jedna o obycejnou protekci. Zaprve zdaleka ne kazda rodina mela takove privilegium. Vetsina naopak nemela zadne. A rodiny, ktere se s rezimem nepelesily nikdy, uz vubec ne, samozrejme.
Ale rada si od Anny prectu fraze o lidskych vztazich - temi je uz dnes internet, kteremu se 'nevenuje', doslova preplacan.

3
Zuzana (neregistrovaný) 26.07.2011, 02:28:10
Tolik povyku pro nic. Tolik blabolu na hovno a na nic. Ale proslovy babicek o eroticke lasce a partnerske rovnocennosti maji neco do sebe.

Lucifer
2
Lucifer 26.07.2011, 01:05:47
Dnes jsem se trochu zpozdil, takže třetí a poslední díl mytologie lásky bude asi za hodinu - tam bude vše vyřčeno, a pak už vážně bude jenom okurková sezóna ]Mrkající

1
Anna Kopecký (neregistrovaný) 25.07.2011, 20:50:28
Tak jsem tady s tím vápnem...
Avalókitéšvara nevim, ale láska a soucit nejsou určitě póly natož problém, láska i soucit je schopnost, buď ji člověk má nebo nemá, buď je schopen mít rád a soucítit nebo ne. A když je schopen mít rád jednoho člověka nebo s ním soucítit, měl by mít takovou schopnost i vůči pěti, osmi, všem (a to už jsem krapet převekslovala do humanismu). Jestli má láska něco společného s problémem, tak to, že je odpovědí na problém lidské existence (viz Fromm). Hlubokou lidskou potřebou je nebýt sám, taky proto pořád hledá někoho nebo něco, koho/co by měl rád a s kým/čím by mohl být a o koho/co by mohl pečovat ... člověka, tvorbu, zvíře, barák, motorku, literaturu, boha (pozor ještě nemluvím o erotické lásce). Z vyjmenovaných objektů je zdaleka nejtěžší dát lásku člověku (a přijmout ji od něj), on nemlčí, někdy vzdoruje, jindy je protivný, nezůstane ležet v knihovně ani nedlí někde neznámo kde v nadpřirozenu.... aby vztah byl láskou, musí jít o spojení dvou lidí, jejichž jednoho každého zůstala zachována vlastní individualita... ani podřízenost, ani nadřazenost, jednoduše: dva rovnoprávní lidé. Co bych vám tak ještě řekla... jo, ta erotická láska, to je touha po "úplném" spojení, odšoupnutí všech bariér a jsme jedno tělo, jedna duše, jedno bez druhýho nefunguje (tedy minimálně do určitého věku resp. fyzických předpokladů)... erotická láska je.. no co vám budu povídat, není nám dvacet... a jé, za chvíli se smráká, musím na vinici.
Suma sumárum, slova jsou důležitá, slova mohou být i mocná (viz masmédia... jiný téma, vim, už mlčím)... ideální je přejít od slov k činům ;)

P.S. Přišla jsem na pozvání, vyjímečně. Neberte to jako projev nějaké nesympatie, jen se snažím zabývat jinými věcmi než internetem, i když, pravda, na rťf občas uvíznu. Salve ;)

«     1     »