Sobotní meditace VII

rubrika: Filosofický koutek


[I] [II] [III] [IV] [V] [VI] [VII]

Dnešní sobotní meditace je sedmá a letos poslední. Příští sobotu bude nad Betlémem svítit hvězda a následující, poslední letošní, bude Silvestr. Jestli se k sobotním meditacím vrátím příští rok, netuším - dokonce mám pocit, že do příštího roku ještě nedokážu dohlédnout. Dnešní meditace je zároveň poslední částí z první kapitoly knížky Arthura Zajonce. Takže se hezky usaďte, poslední meditace tohoto roku se započíná:

Lucifer


journey-to-the-heart.jpgCesta domů

Cesta domů je stejně důležitá jako cesta ven. Pokud cestu vně prožíváme prostřednictvím slov "Člověče, poznej sebe sama", můžeme je znovu niterně zopakovat, jakmile se vracíme zpět. Když jsme vyslechli tato slova poprvé, jejich plodnost nebyla ještě zcela zjevná, ale nyní, když jsme je promeditovali, prostoupí nás jejich hloubka či ovzduší smyslu. Při cestě zpět je slyšíme odlišně, nesou v sobě úrovně zkušenosti a obrazy. Při návratu domů se snažíme integrovat bohatství zkušeností do svých životů.

Byli jsme zrozeni do života služby a úkolů. To je podstatné. Meditace není útěk. Je pouze přípravou na život. Vracíme se k sobě prohloubenější, bdělejší a jistější tím, že jsme byli ve spojení s nekonečnem, s tajemstvím své vlastní přirozenosti, s božstvím. Pokud se nám meditace dařila, můžeme dokonce váhat s návratem domů. Takové zdráhání nicméně nejde dohromady s mravním základem lásky a nezištnosti, který stojí na počátku celého procesu. Plody meditace tu nejsou proto, abychom je hromadili, ale abychom se o ně podělili s ostatními. Kontemplace je správně vzato nezištným činem služby, a návrat domů je tudíž jejím pravým cílem.

Projdeme-li bránou pokory, vyjdeme bránou vděčnosti. Existuje nekonečný počet způsobů, jak říci "děkuji". Existuje tedy i bezpočet způsobů, jak přistupovat k meditačním sezením. V buddhistické tradici člověk pečetí meditaci tím, že její plody věnuje všem cítícím bytostem, aby byly osvobozeny od utrpení. V jiných tradicích se člověk přibližuje modlitbou, jak je tomu v Žalmu 131:

Pane, má mysl není zanesena tužbami
a mé srdce se těší čekáním.
Nestarám se o náboženství
ani o cokoli jiného, co nejsi Ty.
Mám mírnou a tichou duši,
tak jako dítě, které kojí matka.
Má duše je mírná jako dítě,
spící v matčině náručí.

A na závěr si zde povíme:

Jak čelit nebezpečí ulpění na mimořádných stavech mysli

Sv. Jan od Kříže a buddhisté mají pravdu, když varují před nebezpečím ulpění na mimořádných stavech mysli či výjimečných zkušenostech, avšak tyto stavy lze kultivovat zdravým, ne-uchopujícím postojem, který vůči nim zaujmeme. Potenciálním problémem je náš přístup, a nikoliv samotné zkušenosti. Je tudíž svrchovaně důležité vytvořit si ke kontemplativním zkušenostem správný vztah, abychom nebyli svedeni od svého hlavního cíle. Člověk se musí zdržet předčasného využívání či výkladu takových zkušeností.

Nejzdravějším přístupem je prosté přijetí, zacházení s nimi jako s neočekávanými fenomény, jejichž význam nám bude odhalen časem a nemusejí být tedy okamžitě pochopeny. Zkušenosti, které se během meditace vynoří, mohou být neobvyklé a nádherné a můžeme je zaznamenat s jistým oceněním, avšak neměli bychom o nich hovořit, výjimkou důvěryhodných učitelů, přátel nebo kolegů, kteří se věnují kontemplaci. V pokročilejších stádiích meditace se ke zkušenosti obvykle přidá i porozumění. Kráčíme stezkou poznání, avšak jsme zváni k oddanosti, a egoismus, který jsme se pokusili zanechat u první brány k meditaci, nám nesmí zastínit naši vizi.

Pravým základem meditačního života je život v lásce. Jakmile projdeme bránou pokory, objevíme posléze ve svém nitru nepokoj a potřebu se o něj postarat. Cvičení postupujeme proto, abychom ovládli a nakonec proměnili nepokoj a vřavu své mysli do takového stavu míru, že uvnitř ní se bude moci vynořit tiché bytostné já. Nemusíme však čekat na to, až takového stavu plně dosáhneme (to bychom mohli také čekat na celou věčnost), ale můžeme začít meditovat nad subtilními myšlenkami posvátných textů, nad tajemstvím přírody, nad naší vlastní lidskou povahou nebo badatelskými otázkami, se kterými se potýkáme. Nakonec musíme doputovat zpět do života jakožto plně vtělená lidská bytost a integrovat své kontemplativní zkušenosti do života, s vděčností za čas a zkušenosti, jež nám byly dány, a s vědomím, že obohatily naší činnost v běžném životě. Každý den musíme znovu začínat s oddaným dílem sebeobnovy. Jak napsal Thoreau:

Praví se, že na kádi krále Tching Tchanga byly vyryty tyto znaky: Obnovuj sám sebe každý den, dělej to znovu a znovu, stále znovu a napořád.

Zdroj: Arthur Zajonc, Když se poznání stane láskou: Meditace jako kontemplativní výzkum


komentářů: 16         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 2 »

Axina
1
Axina 17.12.2011, 10:27:49
"Nejzdravějším přístupem je prosté přijetí, zacházení s nimi jako s neočekávanými fenomény, jejichž význam nám bude odhalen časem a nemusejí být tedy okamžitě pochopeny."

Nevím, jestli bude relevantní, co teď napíšu, ale napadlo mne to hned po přečtení té citované věty: Občas se mi stává, že si náhle uvědomím, že něco, co jsem před časem udělala víceméně bezmyšlenkovitě, dostane smysl.
Léta uchovávám krabičku. A najednou přijde den, kdy potřebuji právě ji na dárek. Má prostě naprosto přesné rozměry.
Nebo slyším píseň s moudrými slovy, ale dosud jsem nezažila životní situaci, kterou by ta píseň vystihovala. A najednou přijde čas, kdy mi ta píseň pomůže. Přinese mi úlevu, protože pochopím, že po té cestě už šel někdo přede mnou a mně se jde snadněji v jeho šlépějích.
Soukromě tomu říkám, že čas se naplnil.

«   1    2     »