Neviditelný čert

V předchozím pojednání Františka Koukolíka na téma byrokracie bylo na závěr řečeno, s jakými problémy se může potýkat jakákoli hierarchicky organizovaná společnost. Třetím z těch problémů byla skupinová hloupost alias groupthink. Pojďme se tedy podívat, o co tady kráčí, ale nejdřív si řekněme něco o železném zákonu oligarchie (vše samozřejmě dle níže uvedeného zdroje).

Lucifer

Železný zákon oligarchie se prvně objevil v roce 1911 v knize Roberta Michelse Politické strany. Zákon "kdo řekne organizace, říká oligarchie" tvrdí, že se všechny druhy organizací změní na oligarchie bez ohledu na to, zda jsou na začátku demokratické nebo autokratické. Důvodem má být technická nevyhnutelnost existence užšího vedení, sklon vedoucích pracovníků vytvořit skupinu se společnými zájmy, vděčnost vedených lidí, nehybnost a pasivita mas.

Záleží však na velikosti a složitosti organizací. Michelsův zákon nemusí platit pro malé organizace. Jeho platnost může omezit rotace pracovníků ve vedoucích pozicích. Jestliže organizaci tvoří jednotlivé velké, dobře organizované, lokálně autonomní skupiny a nejde tedy o plně vyvinuté řízení shora dolů, pak Michelsův zákon rovněž neplatí.

Svéráznou podobou rozhodování v mocenských skupinách na vrcholu hierarchických byrokratických pyramid je groupthink neboli skupinová hloupost. Irving Janis, americký sociální psycholog, ji prvně popsal na příkladu rozhodování nejmocnějších lidí USA vedené prezidentem J. F. Kennedym před katastrofou v kubánské Zátoce sviní jako "způsob myšlení, kterému lidé propadnou, jsou-li členy výrazně soudržné skupiny, v níž snaha po dosažení jednomyslnosti zvítězí nad motivací k věcnému hodnocení možnosti jednat jinak".

Groupthink může postihnout jakoukoli vysoce soudržnou skupinu, která musí dojít ke správnému rozhodnutí a přitom je pod výrazným tlakem, například míry odpovědnosti nebo nedostatku času. Groupthink se proto týká a bude týkat špičkových politiků, štábních důstojníků, církevních špiček, vůdců mafiánských organizací, skupin expertů ve vědě, průmyslu, ekologii atd.

Příznaky, že skupina propadá skupinové hlouposti, jsou:

1. Iluze nezranitelnosti, případně neporazitelnosti, přesvědčení, že se skupina nemůže dopustit chyby, že všechno musí dobře dopadnout.
2. Racionalizace chybných rozhodnutí: chybné rozhodnutí získá "správné" vysvětlení. Skupinové "schéma" je do značné míry automatickým způsobem řešení problémů, označí nežádoucí skutečnosti žádoucími slovními nálepkami.
3. Víra v morální oprávněnost existence skupiny a jejích rozhodnutí: sem spadá přesvědčení, že "ve více hlavách musí nutně být více rozumu", že skupina nutně ví víc než jedinec, je nutně moudřejší a zkušenější než jedinec.
4. Autocenzura: jakmile člena skupiny napadnou "nežádoucí", "hříšné", "kacířské" myšlenky, potlačí je, případně se z nich vyzpovídá nadřízenému členu skupiny.
5. Iluze jednomyslnosti: členové skupiny nevyjadřují své skutečné pocity nad tím, co se děje. Nevyjadřuje-li nikdo nesouhlasný názor, posiluje se pocit, že je vše v pořádku. Vzniká tím iluze jednomyslnosti.
6. Tlak na nekonformní členy skupiny: groupthink vnáší mezi členy skupiny pocit harmonie. Autocenzura a tlak na případné nekonformní členy skupiny se dají považovat za prostředky, jimiž se pocit harmonie udržuje.
7. Ochrana vlastního vědomí a ochrana vědomí druhých členů skupiny před zápornými informacemi, čehož se někteří členové skupiny spontánně chápou a bývají vysoce výkonní.
8. Sdílení myšlenkových stereotypů, které řídí rozhodnutí skupiny včetně stereotypizace jiných skupin.

V průběhu vývoje groupthink přestane skupina uvažovat o alternativách řešení. Volí jednu myšlenku, které se drží. Začne přehlížet námitky a skutečnosti, které svědčí v neprospěch vlastních úvah nebo řešení problému. V množině možných řešení proto může přehlédnout nejlepší řešení. Skupina přestane zkoumat rizika řešení, které zvolila, včetně nákladů, jež jsou s ním spjaté. Je lhostejná vůči špatným nebo katastrofálním důsledkům svého rozhodnutí i v době, kdy ještě byla možná rozhodnuté odlišná. Zásadní informace skupina dostatečně nevyhledává a získané informace obvykle výběrově zkresluje. Volí jen některé informace, jiné nevolí nebo je vylučuje.

Zdroj: František Koukolík, Mocenská posedlost

Poznámky:

Pokud se z pohledu Michelsova zákona podíváme na nejvyšší politické a zákonodárné kruhy v našem českém prostředí za posledních dvacet let, tak jistá rotace kádrů tam bezpochyby nastávala, ale tak nějak, kulantně řečeno, furt dokola. Jinými slovy, neustále tam rotují ty samé "lokálně autonomní skupiny", jedna za osmnáct, druhá za dvacet bez dvou, a možná ještě třetí za pětadvacet bez sedmi. Ve skutečnosti však stále stejná skupina rozdělena do několika málo týmů bez jakékoli autonomie.

Pokud jde o skupinovou hloupost našich mocenských byrokratických kruhů, v nichž dochází k určité rotaci těch samých či jimi vygenerovaných jedinců, je třeba říci, že si vcelku spolehlivě podřezávají větev pod sebou. Co bude následovat, až si tu větev definitivně uříznou, to se dá vyhledat tak nanejvýš někde ve hvězdách, poněvadž jimi zmanipulovaní ob(v)čané v čím dál tím širším měřítku zřejmě ztratili jakoukoli soudnost.

11.12.2012, 00:00:28   Publikoval Luciferkomentářů: 0