.:: Neviditelný čert ::.

Chobotnice - Samá ruka samá noha

rubrika: Pel-mel

Pro dnešek jsem z hlubin zoologické zahrady Johna Lloyda a Johna Mitchinsona vylovil jeden velmi neobyčejný exemplář, přičemž valná část informací, jimiž tento exemplář bude doprovázen, by se dala zařadit do erotického šuplíku. Doufám, že samci lidského druhu si z tohoto exempláře nevezmou příklad; zároveň se však domnívám, že některé samice lidského druhu po erotických schopnostech tohoto exempláře bez jakéhokoli zaváhání a neprodleně zatouží.

Lucifer

Chobotnice jsou na první pohled tak odlišné od obratlovců, jak si to jen umíme představit: nemají žádné pořádné tělo, jen hlavu, ze které trčí osm ramen (biologicky je nesprávné nazývat je nohy nebo končetiny). Proto nás jistě příjemně překvapí, že mají v poměru k tělesné váze větší mozek než všichni živočichové s výjimkou ptáků a savců, a že se snadno začnou nudit. Pokud žijí v prostředí obohaceném o přírodní látky, rostou rychleji, učí se rychleji a pamatují si daleko víc toho, co se naučily, než když je držíte v holé nádrži. Pamatují si místa, kde by mohly najít potravu a kde už lovily. A přestože jsou většinou samotářské, existují důkazy, že spolu dokáží komunikovat, a že - pokud jsou pohromadě - si vytvoří hierarchii a vyhýbají se konfrontaci. Z těchto důvodů mají chobotnice v britských pokusných laboratořích stejné postavení a zacházení jako obratlovci.

Příliš ovšem nevynikají v rozpoznávání pohlaví příslušníků svého druhu. Dejte dvě chobotnice do nádrže a brzy začnou kopulovat, bez ohledu na to, jakého jsou pohlaví. Pokud se setkají dva samci, po třiceti sekundách styku se bez rozpaků rozpletou, ovšem některá tato homosexuální obětí mohou trvat celé dny. V jednom případě nebyli dva pářící se samci ani stejného druhu. Není divu, že japonští umělci jsou posedlí výjevy s obří chobotnicí uspokojující ženu na osmi erotogenních zónách najednou.

Páření chobotnic je decentní záležitost, při níž jsou oba aktéři na délku chapadla od sebe. Jedno z osmi samčích chapadel slouží jako pářící orgán a od ostatních se liší tím, že má na spodní straně žlábek a uchopovací špičku zvanou ligula, do které se nahrne krev, podobně jako do penisu savců. Toto chapadlo opatrně umístí dávku spermatu do náležitě připraveného otvoru v hlavohrudi samice. Pak se ligula odpojí od těla a zůstane zaklíněná v těle samice. Samci některých druhů do několika měsíců od páření umírají. Chobotnice sice mohou ztracený úd regenerovat, ale nové pářící chapadlo jim nenaroste.

Argonaut fialový (Tremoctopus violaceus) pozvedl diskrétnost při styku na novou úroveň. Samec je mnohonásobně menší než samice a při kontaktu se mu odtrhne pářící chapadlo, napojí se někam na její tělo a samec odplave zemřít. Když si uvědomíme, že jde o podobnou situaci, jako kdyby se slaneček pářil s plejtvákem obrovským, je nepravděpodobné, že o něm samice vůbec ví. Jeho odloučené chapadlo se mezitím doplazí do štěrbiny mezi žábrami, kde může žít až měsíc, dokud vajíčka samice neuzrají. Pak samice po chapadlu sáhne, roztrhne ho jako pytlík cukru do kávy a posype si vajíčka spermatem.

Chobotnice jsou stejně obratné jako chytré. Dokáží otevřít víčko zavařeniny, používají kameny jako nástroje k otevírání lastur mlžů a mají i vystřelovací chapadla, která jim slouží jako vrhací zbraně. Některé mohou "chodit" po dvou chapadlech, podobně jako dvounožci. Svaly na těle používají k pohybu kupředu, při kterém mohou vyvinout až čtyřicetikilometrovou rychlost. Díky této metodě mohou dokonce "létat" - vystřelí se nad vodu, aby unikly predátorům. Chobotnice jako "správní bezobratlí živočichové" nemají kostru - jediná tvrdá část těla je papouškovitý čelistní zobák. Tělo je neuvěřitelně pružné - dokáží se protáhnout skulinou tak malou jako je jejich oční bulva. Chobotnice se dokáží mistrně maskovat. Některé napodobují jiná nebezpečná zvířata, jako mořské hady a ropušnicovité ryby. Jiné předstírají, že jsou mořské řasy nebo plovoucí kokosy, navíc dokáží měnit barvu podle svého okolí.

Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech