Neviditelný čert

Název tohoto příspěvku jsem převzal z názvu páté kapitoly knížky Biologie víry - … od Bruce H. Liptona, která se nachází někde v její půli, přičemž tu předchozí polovinu jsem tady již poměrně podrobně zreprodukoval. V této kapitole se Lipton snaží zakotvit paradigma své biologie a filosofie, které je založeno nejen na kvantově-relativistické fyzice, ale i na síle naší mysli. Duševní síle, která je schopna vyřešit mnohé zdravotní problémy a zřejmě i další věci. Na úvod bych z té kapitoly přetlumočil pár prvních odstavců, načež se svěřím s jednou svou životní zkušeností, která s tím jaksi souvisí.

Lucifer

Roku 1952 udělal jeden mladý britský lékař chybu. Byla to chyba, která měla doktoru Albertu Masonovi přinést krátkodobou vědeckou slávu. Mason se pokusil vyléčit u patnáctiletého hocha bradavice pomocí hypnózy. Mason i jiní už předtím k odstranění bradavic hypnózu úspěšně použili, ale toto byl zvlášť obtížný případ. Chlapcova kožovitá pokožka připomínala spíše sloní než lidskou kůži, až na hruď, kde byla pokožka normální.

První Masonovo sezení se soustředilo na jednu paži. Když se hoch dostal do hypnotického transu, Mason mu řekl, že kůže na této paži se vyléčí a bude zase zdravá a růžová. Když se chlapec vrátil o týden později, Mason s radostí viděl, že paže vypadá zdravě. Ale když Mason přivedl ukázat chlapce ošetřujícímu chirurgovi, který se mu předtím neúspěšně pokoušel pomoci kožními transplantáty, zjistil Mason, že se jako lékař mýlil. Chirurg vykulil o či v úžasu, když viděl hochovu paži. A právě tehdy řekl Masonovi, že chlapec netrpí bradavicemi, ale smrtelnou genetickou chorobou, kongenitální ichtyózou (rohovatěním kůže). Odstraněním příznaků užitím „pouhé“ duševní síly dokázali Mason a onen chlapec něco, co bylo do té doby považováno za nemožné. Mason pokračoval v hypnotických sezeních s ohromujícím výsledkem, kdy většina chlapcovy kůže vypadala jako ta uzdravená růžová paže po první hypnóze. Chlapec, kterého si ve škole kvůli jeho ošklivé kůži nemilosrdně dobírali, začal vést normální život.

Když Mason napsal o tomto zázračném vyléčení ichtyózy roku 1952 článek do British Medical Journal, vyvolalo to senzaci. Mason byl oslavován médii a stal se magnetem pro pacienty trpící touto vzácnou, smrtelnou chorobou, kterou se do té doby nepodařilo nikomu vyléčit. Ovšem hypnóza nedokázala nakonec vyléčit všechno. Mason ji vyzkoušel na řadě dalších pacientů postižených ichtyózou, ale už nikdy se mu nepodařilo zopakovat výsledky, kterých dosáhl s oním mladým hochem. Mason připisuje selhání své vlastní víře v tuto terapii. Když léčil nové pacienty, nemohl zopakovat svůj drzý přístup mladého doktora, který byl přesvědčen o tom, že léčí jen opravdu vážný případ bradavic. Po tomto prvním pacientovi si byl Mason naprosto přesně vědom toho, že léčí něco, o čem medicína věděla, že je to dědičná „nevyléčitelná“ choroba.

Tolik úvod k páté kapitole Liptonovy knížky o biologii a víře. Zbytek už jde na můj účet.

Nikdo by už dnes neměl pochybovat, že náš mozek, orgán, kde sídlí podstata naší osobnosti, naše vědomí, dokáže řídit a ovlivňovat všechny biologické procesy v celém našem těle, a to i způsobem, který klasická biologie a medicína neuznávají. Do tohoto zamyšlení odmítám zařadit jakékoliv projevy parapsychologických podvodníků atp. Zajímá mne pouze to, co je v nás a v našem okolí zcela přirozeně zakotveno. Zajímá mne skutečná, reálná podstata toho, jak věci fungují.

Bruce H. Lipton v této kapitole předkládá několik zajímavých případů, kdy některé klasickou medicínou dosud neopravitelné zdravotní poruchy byly opraveny pouhou myslí. A stejně tak ty, které byly opraveny jak klasickou medicínou, tak se stejným úspěchem jen pouhou myslí. Lipton se pak pouští ještě dále, někam, kde s ním už tak „nerezonuji“. Něco z toho tady asi ještě přetlumočím, ale už na řadu přichází jeden můj zvláštní zážitek, který s tím jistým způsobem, i když spíše destruktivním, souvisí.

Stejně jako Bolek Polívka (viz Cesta Bolka Polívky za modrou knížkou: přes čtyři roky v blázinci) i já jsem se někdy v osmdesátých letech pokoušel vyhnout vojenské službě. Stejně jako Bolek i já jsem v jistém mnou již nestravitelném okamžiku opustil na vysoké škole vojenskou katedru, v důsledku čehož mi pak hrozila základní dvouletá vojenská služba. Celou tu peripetii, proč jsem ji podstoupil a jak jsem se tím vyrovnal, popisovat nebudu. Zaměřím se pouze na to, co jsem po ukončení vysoké školy podnikl, abych se té dvouleté vojenské službě vyhnul a v klidu a bez újmy na duševním zdraví se mohl věnovat své fyzikální činnosti.

Stejně jako Bolek Polívka a mnoho dalších i já jsem pochopil, že jediná cesta vede přes psychiatrické zařízení. Neměl jsem s tím žádnou zkušenost a takové zázemí jako Bolek. Jednu zkušenost jsem však přece jenom měl. Jako dospívající bohém jsem zažil okamžik, kdy jsem se dostal do zvláštního, něco jako kataleptického stavu. Podrobnosti, jak k tomu došlo, co jsem cítil atd., rozebírat nebudu. Dodnes netuším, jestli ten stav byl původu psychického či fyzického, ale nejspíš obojího. Důležité je, že mě napadlo, že bych se do toho stavu mohl zase nějak dostat, a instinktivně jsem dospěl k závěru, že by to šlo udělat psychicky. Žádné drogy nebo jakékoli jiné složité a organismu či mozku nepřijatelné chemikálie. Ničemu takovému jsem neholdoval ani tehdy, ani dnes.

Když mi došel povolávací rozkaz, vydal jsem se do jednoho z největších parků svého rodného města, posadil se na jednu lavičku a začal se soustředit, abych vyvolal ten svůj již známý „kataleptický stav“. A povedlo se to. Upadl jsem téměř do bezvědomí, složil své tělo na prakovou cestičku u té lavičky a netrvalo dlouho, když jsem byl v tomto stavu nějakými kolemjdoucími nalezen. Co se pak dělo, si pamatuji jen mlhavě. Za relativně krátkou dobu – alespoň tak mi to připadalo v tom kataleptickém stavu, kdy jsem své tělo prakticky necítil, ale věci jsem kolem sebe v jakémsi zpomaleném filmu vnímal – přijela sanitka, která mě naložila, a mi se ulevilo, protože jsem měl pocit, že jsem dosáhl na první, a ten nejdůležitější stupeň na cestě ke svému cíli. Zavezli mě do blázince, a co jsem tam prožil, ani to tady nebudu rozebírat.

Armáda však po mně šla jako slepice po flusu a na rozdíl od Bolka Polívky jsem ten boj předčasně, i když, jak se později ukázalo, jen dočasně vzdal. Zažil jsem dosti drsnou atmosféru v jedné z nejhorších posádek poblíž s tehdy Západním Německem, kam jsem byl evidentně poslán za trest, že jsem si dovolil této tehdy totalitní mašinérii odporovat. Už jsem se s tímto faktem začínal smiřovat, když se jednoho dne stalo něco, co mě přinutilo vrátit se k oné psychické transformaci svého těla, kterou jsem absolvoval v onom parku. A pomohlo to. Po necelém roku jsem armádu opustil navždy.

Rád bych znovu zdůraznil, že k aktivaci tohoto procesu jsem nepoužil žádnou chemickou látku, nic fyzického, pouze duševní sílu. Prostě jsem si přál, abych dosáhl svého cíle, a urputně jsem se soustředil na to, aby mé tělo vykazovalo jakousi psychiatrickou poruchu. Samozřejmě že ne tělo, ale můj mozek, jenže já se soustředil na to, aby to má tělesná schránka nějak demonstrovala. Silou své mysli jsem dosáhl, i když s jistou ne zcela příjemnou přestávkou, toho, že psychiatři dospěli k závěru, že jako vojenská jednotka jsem naprosto nepoužitelný.

Dnes už nemám ani důvod, ani náladu se o nějaký takový téměř destruktivní experiment mé duše s mým tělem pokoušet. Nicméně vím, že to mohu použít konstruktivním způsobem.

25.04.2013, 00:00:21   Publikoval Luciferkomentářů: 23