Duben nám takovým nezvyklým způsobem doskotačil až k samému konci, zítra začíná Máchův Máj. V posledních letech se mi ten májový čas pokaždé zvrátil v něco zcela nemájového. A tak jsem se na to vždy těšil. Snad už to konečně vyjde, alespoň trochu, nechci tak mnoho, jen prostě netoužím znovu zopakovat ty poslední májové kotrmelce. Jestli zde prvního května něco májového vyjde, netuším, pro poslední dubnový den jsem však připravil něco o podivuhodném mořském živočichovi (možná ještě podivuhodnějším než mořský ďas), kterého jsem nalezl v zoologické zahradě Johna Lloyda a Johna Mitchinsona. Prvního května se možná přesunu do Rámovy zahrady od Arthura C. Clarka a Gentryho Lee.
Lucifer
Před 550 miliony let se na světě vyskytovaly jen čtyři kmeny živočichů: červi, houby, medúzy a žebernatky. Z červů se vyvinulo hned několik skupin, ale mořské houby a žebernatky se změnily jen velmi málo. Dříve se přírodovědci nemohli shodnout, jestli to jsou živočichové, nebo ne, a tak Linné udělal kompromis a spojil je do jedné skupiny z názvem zoofyta neboli živočichové připomínající rostliny. Žebernatky opravdu vypadají jako rostliny a jejich lidové názvy – mořský angrešt či kiwano – mívají ovocný či zeleninový nádech. Ale nepochybně jde o živočichy, a navíc masožravé, kteří se soustředěným odhodláním pojídají korýše, malé rybky a také jeden druhého (takže jsou to navíc ještě kanibalové). Přesto nemají mozek – ale ani srdce, oči, uši, krev nebo kosti. Tvoří je jen pár nervových lišt a lačná ústa.
Většina žebernatek má kulovitý nebo zvonovitý tvar těla a některé nejsou širší než sirka, zatímco jiné jsou delší než lidská ruka. 95 % těla žebernatek tvoří voda, zbytek je rosolovitá hmota nazývaná mesoglea (ektoplazma), vláknitý kolagen, který plní úlohu svalů a kostry dohromady. Běžnému pozorovateli žebernatky připomínají medúzy – ale tyto dvě skupiny patří k naprosto odlišným tvorům a jsou asi stejně příbuzné jako lidé a ostnokožci.
Kmen žebernatek má latinský název Ctenophora, z řeckého ctenos, hřeben, a phora, nosit. Na rozdíl od medúz, které se pohybují pomocí smršťování těla, se žebernatky rytmicky pohybují tak, že švihají svými osmi „hřebeny“ – tvořenými mnoha tisíci vlasovitých řasinek. A na rozdíl od medúz, žebernatky nežahají. Místo toho mají dlouhá, vysunovací chapadla pokrytá speciálními buňkami nazývanými koloblasty, vylučujícími lepkavý sliz, kterým znehybňují kořist. Mají také anální póry, umístěné vedle orgánu citlivého na gravitaci, nazývaného statocysta, který jim říká, kde je nahoře a kde je dole. A jestliže medúzám znovu dorůstá chybějící rameno, žebernatkám stačí polovina těla, aby z něj vyrostl nový živočich. Žebernatky také mají jednodušší rozmnožovací ústrojí. Většinou jsou hermafroditi, schopní ve stejnou dobu produkovat vajíčka i sperma (z pohlavních orgánů vyrůstajících z úst) a – teoreticky – sami se oplodnit. Většinou prostě vypustí do vody tisíce vajíček a sperma.
Žebernatky jsou považovány za hojné živočichy, je známo mnoho druhů lišících se velikostí a tvary. Nejsou právě skvělí plavci a často je proudy shromáždí do obrovských hejn, která jsou postrachem rybářů. Zhroucení komerčního rybářství v Černém moři v devadesátých letech 20. století je dáváno za vinu zavlečené americké žebernatce Mnemiopsis leidyi, která se sem dostala jako černý pasažér se zátěžovou vodou v amerických lodích. Dnes se jim říká „Monstrum“ a dokáže zplodit až 8000 potomků za den. Její biomasa v Černém moři je odhadována přes miliardu tun a spotřebuje veškerý plankton, kterým se dříve živily místní ančovičky. „Monstrum“ vpadlo také do Kaspického moře, kde ohrožuje jeseterovité ryby, a tím i produkci kaviáru. V roce 2001 byla do těchto míst vysazena žebernatka „kanibalka“ (Beroe ovata), která má být schopna lovit a požírat svou krásnou, ale bezohlednou příbuznou.
Vzhledem k tomu, že žebernatka Beroe ovata může zachránit rybáře v Černém a Kaspickém moři před odchodem do sféry nezaměstnaných, nebude jistě od věci podívat se, jak se tato kanibalská zachránkyně rozmnožuje. Pokud do vajíčka této žebernatky pronikne více než jedna spermie, jádro si dá načas, než si vybere náležité geny, a někdy se nakonec vrací ke spermii, kterou prozkoumalo před několika hodinami. Kdo by to byl řekl, že tento živočich připomínající ovoce či zeleninu, jenž je tvořen především vodou a zbytek je už jen pár nervových lišt a lačná ústa, má tak propracovanou rozmnožovací strategii. A to není všechno. Žebernatky skýtají jednu z nejfantastičtějších mořských podívaných. Při vlnitém pohybu řasinek se odráží světlo, takže žebernatky vypadají jako vlnící se duha.
A když už tady byla řeč o medúzách, které mají s žebernatkami společného asi tolik, co člověk s ostnokožci, musím se svěřit s jednou velmi zajímavou informací o medúze, která se tváří, že je nesmrtelná. Podstata její nesmrtelnosti spočívá v tom, že za jistých okolností je schopna vrátit se zpět do „dětství“. Ne že by to člověk také nedokázal, někteří starší lidé se začínají chovat jako malé děti, jenže v případě této medúzy to probíhá i fyzicky – viz Nesmrtelná medúza možná prodlouží lidský život o desítky let.
Zdroj: John Lloyd a John Mitchinson, Kniha všeobecné nevědomosti o zvířatech
30.04.2013, 00:00:24 Publikoval Luciferkomentářů: 0