.:: Neviditelný čert ::.

Pekingská polévka

rubrika: Pel-mel

V poslední době jsem si oblíbil čínskou restauraci, která se nazývá Shangai a vyskytuje se na stanici metra u areálu mé pracovní instituce. Kousek od té restaurace se nachází kavárna Satori, kam jsem asi tři roky chodíval upíjet svoji pozdně večerní skleničku vína a přitom relaxovat, probouzet se, přemýšlet a tvořit svoje zápisky. Teď už tam nechodím, protože mě obsluha nevybíravým způsobem naštvala, místo toho chodím k Číňanům, kde se ke mně chovají velmi uctivě a pokoušejí se splnit vše, co mi vidí na očích.

Lucifer

Velmi příjemná čínská obsluha ženského pohlaví v mých očích poslední dobou vidí Pekingskou polévku. Pekingská polévka je velmi dobrá, hustá, poměrně ostrá a vzdáleně připomíná ruský boršč, který mě však až tak neoslnil.

Žádný národ nemá na světě tak obrovský počet jedinců jako Číňani. Už několikrát jsem se nad Čínou a Číňany zamýšlel a dospěl jsem k velmi zvláštním závěrům. Číňané mají poměrně starou kulturu, která však nevznikla čistě z jejich vlastního popudu. Přijímali vše, co přišlo zvenku, zaujalo je, a co mohli adaptovat na to, co už měli, Tímto způsobem k nim dorazil třeba buddhismus, který si po svém způsobu lehce přepracovali. Ačkoli mají Číňané tak starou kulturu a je jich tak obrovské množství, přesto, až na drobné specifické situace, nikdy nikam nijak zvlášť neexpandovali, nezakládali kolonie, nedobývali jiné kontinenty, a ačkoli byli tak ohromně početnou a kultivovanou civilizací, tak je dokázala na nějaký čas kompletně zotročit tlupa primitivních Mongolů. Mongolům to ovšem nestačilo, a tak začali opruzovat i v Evropě, která za sebou měla ještě větší civilizační vzestup v podobě Mezopotámie, Egypta, Řecka, Říma atd. Evropa se bránila, Číňané se adaptovali a pokoušeli se i recipročně adaptovat i své primitivní dobyvatele.

Dlouho jsem si myslel, že Číňané, ačkoli nezanedbatelnou hranice jejich země omývá oceán, se nijak zvlášť nepokoušeli stavět lodě, budovat přístavy a klopotně se plavit po mořích alespoň přibližně způsobem, jak činili mnohé evropské přímořské národy. Někde jsem se snad dočetl, že je to dáno tím, že na rozdíl od evropského atlantického pobřeží je na druhé straně euroasijského kontinentu mnohem menší příliv a odliv, takže je problém vypouštět tam postavené koráby na moře. Možná tomu tak je, spíš si ale myslím, že Číňané po těchto objevných, neřkuli dobyvačných cestách až tak netoužili. V téhle představě je jistě kus pravdy, faktem ale je, že existovali i zdatní čínští mořeplavci, kupříkladu Čeng Chea, který dorazil až na východní pobřeží Afriky.

Číňané tedy nikdy nebyli dobyvační, pěstovali svoji kulturu, adaptovali se na signály zvenčí atd., přesto je však o nich známo, obzvláště pak o jedincích mužského pohlaví, že oplývají docela vyvinutou asijskou krutostí, skoro takovou jakou po dlouhý čas oplývali Japonci. Něco na tom asi bude, jenže tahle jejich tvrdost se soustředila hlavně v jejich omezeném komunálním prostoru. V plošném vojenském prostoru působili v širších rozměrech spíše neohrabaně. Když se podíváte na mapu, tak vám nemůže uniknout, že japonské ostrovy jsou proti rozlehlé Číně téměř zanedbatelnými ostrůvky. A přesto, kdyby Japonci během druhé světové války neopruzovali Spojené státy a soustředili se jenom na Čínu, tak by ty malé japonské ostrůvky zřejmě spolkly celou velkou Čínu, jak už to jednou dokonali Mongolové.

Co se svým způsobem rozmazleným Evropanům či Američanům na Číňanech zřejmě hlavně nelíbí, je, že Číňané, stejně jako třeba Japonci či Vietnamci, jedí psy, tedy nejposvátnější evropské a americké domácí zvířecí „miláčky“. Většina obyvatel západního světa považuje psa za největšího přítele člověka, a Číňani si ho klidně dají k obědu nebo k večeři, popřípadě jako zákusek. Tahle čínská gurmánská zalíbenost musí na drtivou většinu obyvatel Západu působit dost nechutně a odporně. Fakta o pojídání psů východními Asiaty se pokusila dát na pravou míru Trang Tran Thu na svém blogu. Zaujala mě tam psí tlačenka. Ale i u nás se najdou takoví gurmáni, jak se lze dočíst na stránce VařímePsy.

O Číňanech bych mohl ještě dlouho vyprávět, ale je sobota, takže to už zkrátím. Mimochodem, ještě v době, kdy jsem sedával v Satori, jsem si všiml, že někdy po desáté hodině se kolem oken proběhl Číňan z nedalekého Šanghaje a doprovázel ho pes. Nedokážu si však vybavit, jestli to byl pokaždé ten samý pes. A ještě mě zaujala jedna odněkud vzata informace, že na Tchaj-wanu se pro psí maso používá označení "voňavé maso". V jídelních lístcích čínských restaurací se objevuje kupříkladu voňavá kachna či kuře, a tak teď nevím, co si o tom mám myslet. Nejspíš si to půjdu rozmyslet do čínské restaurace a k tomu si dám Pekingskou polévku.