Neviditelný čert

Vracím se ke knížce od Viktora Farkase (naposledy viz Kam kráčíš, lidstvo? IV), která je zaměřena především na pojednání o mýtických místech, k nimž patří kupříkladu Atlantida, jež se skví v názvu tohoto dílka, z nichž některá by se možná mohla ještě i dnes spojovat s nějakou dávnou a velmi rozvinutou civilizací. Pro dnešek jsem vybral Šangri La, o němž zde již byla řeč v Nedělní dekontaminace v Shangri-La, Agarthu a Šambalu.

Lucifer

Ani moderní vědci nepopírají možnost, že v dávné minulosti mohl existovat mocný stát na mimořádně vysoké technické úrovni. Již v roce 1909 napsal profesor Frederick Soddy, průkopník nukleární fyziky, studii o vědeckém odkazu antiky. Tvrdil v ní, že „… antické vědění mohlo být ozvěnou mnoha předchozích epoch, ozvěnou zaniklých věků a civilizací, nacházejících se kdysi na vysokém stupni vývoje“. Podívejme se nyní na některé informace o záhadách uplynulých dob.

Ve své knize Křížem krážem oběma Amerikami psal L. Taylor Hansen o americkém manželském páru, který v šedesátých letech dvacátého století přelétával ve svém soukromém letadle prales nad Yucatanem. Manželům došel benzin a museli nouzově přistát uprostřed džungle. Ke svému údivu brzy narazili na mayské město, jež bylo tak dokonale zamaskované, že shora nebylo vůbec vidět. Mayští indiáni tam žili podle svých původních tradic, zcela odloučeni od vnějšího světa. Chránili svou prastarou kulturu, jejíž kořeny odvozovali od Atlantidy. Návštěvníci museli slíbit, že polohu města nikdy neprozradí. Teprve potom je indiáni pohostinně přijali a ujali se jich. Manželé se do Spojených států vrátili nadšeni morální i intelektuální úrovní svých hostitelů.

Americký archeolog J. L. Stephens je autorem knihy Cesty po Střední Americe, Chiapasu a Yucatanu, v níž se zmiňuje o španělském duchovním, který v roce 1838 nebo 1839 spatřil v Kordillerách velké město, jehož bílé věže zářily v slunečních paprscích. Podle domorodých legend do něj nikdy nevstoupil běloch. Obyvatelé města hovořili mayským jazykem a zabili kohokoliv s bílou barvou kůže, pokud se pokusil vstoupit na jejich území. Neznali peníze a nechovali koně, dobytek, muly a vlastně vůbec žádná domácí zvířata. Plukovník P. H. Fawcett zasvětil svůj život hledání ztraceného města, jehož objev měl podle jeho názoru prokázat existenci Atlantidy. Dokonce prohlašoval, že tyto zříceniny skutečně nalezl, a to v Jižní Americe.

Ve třicátých letech zveřejnil čínský lékař dr. Lao Tsin v jedněch šanghajských novinách článek o cestě do podivuhodné oblasti Střední Asie. Ve svém líčení předjímá slavné „Šangri La“ ze Ztraceného horizontu Jamese Hiltona (Londýn 1933) a popisuje životu nebezpečné putování horami Tibetu, jež podnikl v doprovodu jogína pocházejícího z Nepálu. Oba poutníci se dostali do pustého údolí, chráněného před severními větry. Vyznačovalo se daleko teplejším klimatem než okolní kraj. Dr. Lao Tsin tvrdil, že v údolí nalezl „věž Šambaly“ a velmi podivuhodné „laboratoře“. Místní obyvatelé před oběma návštěvníky prokázali neobyčejné vědecké znalosti a mimo jiné jim předvedli, jak se i na velké vzdálenosti dokáží telepatický domluvit. Čínský lékař by prý mohl o svém pobytu v tajemném údolí sepsat rozsáhlou knihu, ale slíbil domorodcům, že jejich tajemství neprozradí.

Cestovatel, umělec a mírový aktivista profesor Nicolas Constantine Roerich psal ve své knize Srdce Asie (1928) o tom, že se svým průvodcem spatřil roku 1926 nad pohořím Karakorum zářící létající kotouč. Pozoroval jej za jasného rána silným dalekohledem. Kotouč náhle změnil kurs a zmizel za horským řetězcem Humboldtova pohoří. V té době neexistovalo letadlo, které by bylo schopno letu do tak odlehlých oblastí, natož aby se vyznačovalo neuvěřitelnými manévrovacími schopnostmi. Lámové doprovázející expedici prohlásili, že se jednalo o „znamení Šambaly“.

Profesor Roerich byl zajímavou osobností. Narodil se roku 1874 v Rusku v bohaté měšťanské rodině. Po studiích architektury v Paříži a Petrohradu pracoval v Rusku a Americe, kde se také po bolševické revoluci usadil. Od mládí se zajímal o buddhismus, mystiku, legendy a záhady Asie. Stal se důkladným znalcem asijských pověstí. V roce 1924 zorganizoval expedici do Tibetu a Střední Asie. V roce 1903 vydal o své výpravě knihu Altaj-Himálaj: cestovatelský deník. Mimo jiné v ní nalezneme i následující podivuhodné pasáže: „Jedna ze středoasijských legend vypráví o podzemních obyvatelích, kteří se nazývají Agarthové... V útesech Kurlyku jsou temné jeskynní vchody. Vedou do hlubin, jež se nikdo neodvažuje prozkoumat. Tajné podzemní chodby spojují jednotlivé části Tibetu. Pověsti se zmiňují o návštěvách vládce Šambaly v klášterech a chrámech…”

Roerich byl přesvědčen o existenci „středu světa“ jménem „Šambala“, spojeném podzemním tunelem se všemi národy země. Během svých cest čínským Turkestánem osobně prozkoumal mnohé dlouhé podzemní chodby. Za pobytu v Tsagan Kure u Kaiganu (Čína) napsal roku 1935 článek nazvaný Strážci. Nastínil v něm otázku, zda tajuplné postavy, jež se občas zjevují uprostřed pouště zdánlivě z nicoty, používají podzemní chodby. Domorodci mu vyprávěli, že z katakomb v Sinkiangu někdy vycházejí podivní lidé, aby si ve městě obstarali potřebné nákupy. Platí prastarými zlatými mincemi, jejichž původ je nejasný. Roerich se Mongolů na záhadné návštěvníky neustále vyptával a získal některé zajímavé informace. Neznámí se údajně občas převlékají za obchodníky, pastevce nebo vojáky, místní je ale stejně hned poznají. V pohoří Altaj, za velkým jezerem a vysokými horami, údajně leží posvátné údolí plné divů. Lze se do něj dostat podzemními chodbami a jeskyněmi. Líčení se nápadně podobá zprávě dr. Tsina.

Během přechodu přes Karakorumský průsmyk vyprávěl Nicolasi Roerichovi domorodý horský vůdce o velkých bílých mužích a ženách, kteří občas vycházejí z tajných východů uprostřed hor. Místní lidé je vídají procházet tmou se světlem v rukou a říká se, že občas pomohou poutníkům, kteří sešli z cesty. Na svých cestách Střední Asií se Roerich jednou dostal k bílému milníku, jenž je pokládán za jeden ze tří vchodů do Šambaly. Ocitujeme na tomto místě slova, jež tam vyslechl od jednoho tibetského mnicha. Dokládají, jak hluboce je víra v Šambalu zakořeněná v srdcích místních lámů: „Lidé Šambaly se někdy objevují i v našem světě, aby se setkali se svými pomocníky, kteří působí zde na zemi.

Tibetoložka Alexandra David-Neelová se ve svých spisech zmiňuje o tibetském lidovém pěvci, který prý znal cestu k „příbytkům bohů“, jež se údajně nacházejí kdesi v rozeklaných horách provincie Čching-chaj. Jednou z onoho tajuplného místa přinesl modrou květinu, která rozkvetla i ve dvacetistupňových mrazech. Dr. Ferdinand Ossendowski, držitel mnoha významných ocenění a člen Francouzské akademie věd, se v Mongolsku setkal s knížetem Chultun Beylem a jeho velkým lámou. Podle jejich slov kdysi existovaly dva kontinenty, jeden v Atlantickém a druhý v Tichém oceánu. Oba byly zaplaveny přívaly vod a zmizely. Část jejich obyvatel se však zachránila ve velkých podzemních jeskyních. Tyto prostory osvětluje světlo, v němž se daří i rostlinám. Díky tomu se předvěký lidský rod zachoval dodnes, nazývá se Agharti a vyznačuje se neobvyklými technickými znalostmi. Jeho příslušníci mají k dispozici vozidla, jež se velkou rychlostí pohybují po síti podzemních spojovacích cest po celé Asii. Dokonce prý pomocí svých létajících strojů navštěvují cizí planety.

Zdroj: Viktor Farkas, Od Atlantidy k duté Zemi

22.07.2013, 00:01:15   Publikoval Luciferkomentářů: 10