Poslední část série o tom, kam kráčí lidstvo, se pokouší zodpovědět otázku nadnesenou v závěru předchozí části: „Kdo by nás mohl zachránit před naším sebevražedným pokusem a kde případně takové pomocníky hledat?“ Jak už bylo řečeno, Viktor Farkas naznačuje, že tu pomoc nemáme hledat někde ve hvězdách, ale přímo v našich řadách. Domnívá se, že se mezi námi vyskytují a v ještě větší míře mohou vyskytovat jedinci na nějaké vyšší rozumové úrovni. Není první, kdo s touto myšlenkou přišel, o něčem podobném už psali kupříkladu bratři Strugačtí, jak bylo řečeno v Prozření lidstva a Lidenové. Podívejme se však na Farkasovu vizi.
Lucifer
Existují někde zástupci nového lidského typu, kteří nejsou poháněni pudy jako my, ale řídí se rozumem? Jak bychom je mohli poznat? Podle vysokého čela jako maskované mimozemšťany v nepodařených sci-fi filmech? Podle antén na hlavě umožňujících zesílení telepatických a dalších parapsychologických schopností? Dosud se nikde neobjevila skupina lidí, nápadná tím, že by její příslušníci byli naprosto zdraví, atletičtí, stoprocentně vyrovnaní a zvládající nástrahy života levou rukou. To však neznamená, že bychom občas na nějaký takovýto exemplář nemohli narazit.
Například psychiatr anglického sociálního úřadu ve Wolverhamptonu, dr. J. Ford Thomson, byl již v roce 1956 upozorněn na sedmiletého chlapce, který udivoval své učitele i rodiče neuvěřitelnými schopnostmi a dokonce u nich tím vyvolával obavy. Podivuhodný chlapec dokázal odpovědět i na nejsložitější astronomické dotazy, ačkoliv prokazatelně o tomto tématu nic nečetl. A i kdyby, tak by pochopení tak složitých oborů představovalo pro sedmiletého kluka „nadlidský“ výkon. Šetření ukázalo, že chlapec disponuje nám neznámými dedukčními schopnostmi, jež mu dokázaly prostřednictvím logického uvažování odhalit vzájemné souvislosti různých témat, i když o nich dříve nikdy neslyšel. Svým talentem připomínal myšlenky některých antických myslitelů, kteří si ducha umějícího rozeznat všechny souvislosti představovali přibližně takto: Z tvaru jediného pera umí poznat ptáka, z ptáka svět, nad kterým létá, a ze světa celý vesmír. To vše z jediného peříčka...
Mladíček byl opravdovým „zázračným dítětem“. Tento případ podnítil dr. Thomsona, aby zahájil rozsáhlé zkoumání inteligence školních dětí v celé Anglii. Ve spolupráci s British Medical Research Council, fyziky univerzity v Harwellu a řadou dalších univerzitních profesorů otestoval celkem 5 000 školáků. Získal tak reprezentativní průřez obyvatelstvem. (Podobným způsobem postupují odborníci zabývající se výzkumy veřejného mínění.) Po roce a půl výzkumné práce dospěl k závěru, že byl zjištěn neočekávaný nárůst průměrné inteligence a tento trend pravděpodobně bude pokračovat i nadále. Dejme slovo přímo dr. Thomsonovi: „Více než třetina zkoumaných dětí má inteligenční kvocient (IQ) 140. To je hodnota odpovídající genialitě.“
Jen o několik let později se na veřejnost obrátil genetik Lewis Terman s neméně epochálním tvrzením. Po třiceti letech práce se zázračnými dětmi dospěl podle svých slov k závěru, že se něco zásadního změnilo. Zázračné děti již po pubertě neztrácejí své „superschopnosti“. Dříve se z nich totiž stávali zcela průměrní dospělí. Terman se odvážil tvrdit, že již několik desetiletí by mezi námi mohl žít neurčitý počet dospělých lidí, jejichž inteligence významně převyšuje inteligenci jejich, současníků. Je to odvážné tvrzení zástupce vědecké obce. Pokud v jeho formulaci na místo „několik desetiletí“ dosadíme „několik tisíciletí“, začneme mlhavě tušit obrysy svých hypoteticky vyspělejších následníků. Ještě zřetelněji by se mohl projevit další faktor, jenž v Thomsonově ani Termanově studii nebyl zohledněn. Když Thomsonův tým pátral po superchytrých dětech a Terman konstatoval novou kvalitu zázračných dětí, probíhaly na východě i západě plnou parou atomové pokusy. Celková světová radioaktivita se od počátku dvacátého století zvýšila na pětatřicetinásobek. Tento fakt mohl být impulzem k evolučnímu vývoji nového druhu. Ne všichni mutanti musí být zápornými postavami z hororových filmů.
Předpokládejme, že i ve vzdálené minulosti došlo k dramatickému zvýšení radioaktivity. Tehdy se mohla poprvé projevit situace, s níž byli konfrontováni Thomson a Terman. O původu radioaktivity se zmíním v kapitole „Války bohů“. Avšak probírejme postupně jedno po druhém a uvažujme logicky krok za krokem. Mezi námi mohou existovat vyspělejší formy lidského rodu, které my, „opozdilci“, nedokážeme odhalit. Totéž pochopitelně platí pro hypoteticky kdysi v minulosti existující zástupce této vyspělejší formy. Možná existují naši příbuzní, kteří již před mnoha tisíci lety dosáhli stejného stupně vývoje, jaký Thomson zjistil u testovaných dětí.
V současnosti se prosazují dvě vzájemně odlišné teorie o vzniku a vývoji člověka. První se nazývá „Out of Africa“, druhá bývá označována jako „multiregionální hypotéza“. První model předpokládá, že člověk vznikl v Africe, druhá alternativa tvrdí, že Homo erectus se vyvinul v dnešního Homo sapiens nejen na černém kontinentu, ale paralelně na více místech Asie a Evropy (jižní Španělsko, Bretaň, Etiopie, východní Afrika, Himálaj a další lokality). Odsud se jednotlivé populace rozšiřovaly dál a vzájemně se mísily. Vcelku málo pozornosti vzbudila v létě roku 1999 zpráva o vyhodnocení DNA lidí z osmi etnik (Francie, Čína, Vietnam, Mongolsko a čtyři africké národy). Ze zkoumání vyplynulo, že se jednotlivá etnika liší především výskytem genu DDHA1, podílejícího se na látkové výměně cukrů. Jedná se o vědeckou záhadu, ale ještě senzačnější je skutečnost, že onen zmíněný gen existoval již před přibližně 200 000 lety, tedy před vznikem moderního člověka. Ve své struktuře obsahuje dva rané haplotypy.
Jde o určité kombinace nukleových bází adeninu, guaninu, thyminu a cytosinu, jež vytvářejí tzv. abecedu života. Jeden z těchto haplotypů se vyskytuje pouze v Africe. Druhý se dělí na dvě varianty, z nichž jedna se opět vyskytuje u dnešních Afričanů, ovšem druhá se objevuje výlučně u lidí nepocházejících z Afriky. Výsledky tohoto vyhodnocení DNA podle názoru některých vědců popírají teorii o pouze africkém původu lidstva. Zdá se totiž, že existovala přinejmenším tři „výchozí centra“, ze kterých vzešel moderní člověk.
Druhý úder „africké teorii“ zasadil senzační nález z gruzínského Tbilisi (z pozdního podzimu 1999). Badatelé tam objevili 1.8 milionu let starou lidskou lebku, která by podle mínění mnoha antropologů mohla do lidské evoluce vnést opravdovou revoluci. Mimo Afriku se totiž do té doby nacházely „jen“ maximálně 1.4 milionu let staré pozůstatky Homo erectus. Ale to ještě není zdaleka všechno. Nejnovější nálezy lebek z africké Keni otřásají dosud skálopevným přesvědčením, že hominidi žijící v uplynulých třech milionech let pocházejí z jediné linie. „Jeden z našich pradávných předků či příbuzných, pokřtěný jménem Keny-anthropus platyops, žil před 3,2 až 3,5 miliony let a jeho existence dokazuje, že již před touto dobou se vyskytovaly dvě linie našich předků,“ konstatuje paleontoložka Meave Leakeyová (manželka Richrada D. Leakeyho, který je synem slavného paleontologa Louise Leakeyho), jejíž tým na jaře roku 2001 objevil lebku a kosti tohoto „keňského člověka s plochým obličejem“. No vida! Okamžitě se vynořila řada otázek. Mohl se z této druhé evoluční linie vyvinout jiný lidský druh? A jestliže ne, tak proč? A pokud ano, tak kde jsou jeho potomci? Žijí nepoznaní mezi námi nebo se snad skrývají na odlehlých místech? Nebo platí obojí? Je to docela slušná řádka otázek, na niž můžeme odpovědět jedině postupně.
Zdroj: Viktor Farkas, Od Atlantidy k duté Zemi
Poznámky:
Nevím, do jaké míry jsem byl ovlivněný Lideny od bratrů Strugackých, nejspíš asi nějak ano a nejspíš i jinou literaturou. Koneckonců jak pravil Isaac Newton: „Jestliže jsem viděl dále, bylo to proto, že jsem stál na ramenou obrů.“ Tím chtěl říci, že vše, co v sobě máme a co můžeme dále rozvíjet, nám bylo předáno od těch, co to rozvíjeli před námi. Samozřejmě pouze tehdy, pokud jsme na jejich odkaz narazili a dokázali ho pojmout.
Těžko tedy mohu říci, že myšlenka o něčem jako „Lidenech“ mě napadla zcela samostatně. Mohu však říci, že tato myšlenka, ať už jakýmkoli způsobem iniciována, mě provází už mnoho let. A v posledních letech, jak tak kolem sebe sleduji ten šílený a stupidní konzumní úpadek, tu šílenou honbu za okamžitým uspokojením těch nejnižších živočišných pudů bez ohledu na jakékoliv následky atd., mě tato myšlenka provází ještě intenzivněji.
Zatím to vypadá tak, že i ti nejmoudřejší příslušníci lidského rodu fungují jenom jako pěšáci, kteří jsou sice schopni přinést lidem úžasné technické prostředky, nejsou však schopni ani pramálo ovlivnit, jakým způsobem mohou být tyto prostředky zneužity tak, že výsledek, který se nakonec dostaví, je ještě mnohem horší, než kdyby tyto prostředky lidem vůbec nepředali. Největší mozky naší planety nemají žádnou moc nad touto planetou. A tím nemyslím vládychtivou a deprivantskou moc nenasytných hrabivých jedinců, kteří tyto technické výdobytky používají pouze k tomu, aby v zájmu svého blahobytu manipulovali davy zotročených konzumentů. Jde o zodpovědnost. Tu zodpovědnost mohou tito „Lidenové“, jakýkoli moudří lidé, převzít pouze tehdy, když najdou způsob, kterak jednoznačně uchránit výsledky svého snažení před stupidním zneužitím. Pouze tehdy, když nad touto planetou získají větší moc než nenasytní paraziti, jimž zatím poníženě servírují další a další prostředky k udržení jejich destruktivní nadvlády.
05.07.2013, 00:00:50 Publikoval Luciferkomentářů: 3