Existují situace, kdy nabydete pocitu, že už je všechno za vámi, nic už není před vámi, jen nějaké mrzké dožívání, nic zajímavého vás už nečeká, že už je zkrátka na všechno pozdě. Hodíte prostě flintu do žita, jenže zcela zbytečně, protože nikdy není pozdě. Nikdy na nic není pozdě. Musíte se pouze osvobodit z onoho krunýře, který vás svírá v rozletu, a vzlétnout, abyste si mohli užívat svých nových volných pádů do bezbřehého oceánu života. Simon Loyd ve své knížce Indigový svět - Transformace kreativních myšlenek do reality podle kvantové fyziky o tom píše:
Lucifer
Staří lidé jakoby unaveni životem mají tendenci říkat, že na nich už nezáleží, že svůj život si už prožili a nějak ho v důchodu dožijí. S oblibou také pronášejí, že už tomuhle světu nerozumí, že jejich doba je pryč, a tak už neví, proč by se do toho ještě měli plést. Důchod však není čekání na smrt, důchod je nový život, nekonečné možnosti a spousta příležitostí. Pozitivní přístup k životu vám nalije krev do žil, energii, nevědomě změníte svou životosprávu a čeká vás dlouhověkost.
Podívejte se na typický den takového důchodce. Ráno nemůže dospat, a jakmile se otevře místní obchod, letí tam pro čerstvé pečivo. Tam se setká se svými vrstevníky a ponoří se neplodných řečí, jejichž náplní je především zdražování, co špatného se kde stalo, nemoci a jak dříve bývalo lépe. Úplně se v tom vyžívají a libují si v tom. Vskutku impozantní vstup do nového dne! Pak nastupují nekonečné televizní seriály o nikom a o ničem. Nikdo si na ně ovšem nestěžuje, vyplňují čas a spolehlivě zabíjí nudu. Odpolední nebo večerní procházka může trvat i několik hodin, ale s chůzí jako pohybem má pramálo společného, protože 90 % času se zastavují kvůli drbům a pomluvám.
Tyhle slety důchodců, jak by se to dalo trefně nazvat, začínají tím, že se na kus řeči zastaví dva jedinci, a než se ohlédnete, je jich tam celá skupina. Náplň rozhovoru je totožná s tou ranní v obchodě. Milují: „A představte si, ta A, co je těhotná s tím B – no jak pije, mu zahýbá s tím C, co prý krade, tak si to asi nechá vzít. A viděli jste syna E? No jak ten chodí oblíkaný! Nezdá se vám, že F je nemocná? V každém případě vypadá nějak divně.“ Pikantní je, že když někdo tuto skupinu opustí, bývá okamžitě náležitě proprán včetně jeho celého blízkého i vzdáleného příbuzenstva. Opustit tento slet nebo se mu vyhnout je jako jít dobrovolně na pranýř. A po nocích pak vyhlížejí z okna, aby druhý den měli svým vrstevníkům co říct – např. kdo šel v kolik hodin opilý kolem, s kým a v jakém byli stavu. Dny, týdny, měsíce a roky jakoby splynou do jednoho bodu a zbytek života jim propluje mezi prsty.
Zejména důchodci z panelákových domů jsou více senilní, protože nepoužívají svůj mozek. A věřte, že to s nimi jde z kopce bleskově. Na drby a televizi jim totiž stačí mozková kapacita slepice. Je do očí bijící rozdíl mezi duševně zlenivělým důchodcem a důchodcem, který se věnuje jen hodinu denně něčemu smysluplnému. Stačí se jen učit cizímu jazyku, chodit do knihovny a číst, něco studovat, a když televize, tak vyměnit mrtvé seriály za dokumentární a naučné filmy.
Odchodem do důchodu může život člověka začít – má moře času, protože nemusí chodit do práce, má celoživotní zkušenosti a moudrost, které může využívat, a na základní životní potřeby mu jistě důchodové dávky postačí. Je snad ideálnější stav pro podnikání? Nebo pro realizaci svého talentu v umění? Můžete psát knihy, malovat obrazy, prostě dělat cokoli v čem jste dobří, a ještě přitom přijít k nějakým dalším penězům. Vhodná aktivita přijde sama a s tím i zdraví a energie, protože váš životní styl se tomu přizpůsobí. Pak nebudete odkázáni na částku, kterou vám každý měsíc poskytuje stát, budete sami vytvářet hodnoty a vydělávat peníze a užívat si jich.
Tolik mnou lehce upravený a zredukovaný výtažek z Indigového světa Simona Loyda. A teď něco k tomu „Free fallin'“:
Na píseň Free Fallin', kterou naleznete na konci tohoto psaní, jsem poprvé narazil na přelomu století, kdy jsem byl na stáži na univerzitě v Sherbrooku, což je asi stotisícové město kanadského Québecu poblíž hranic s americkým Vermontem. Strávil jsem tam asi jeden a půl roku, nějaký ten měsíc po mém příletu jsem si obstaral skoro deset let starý ojetý Ford Tempo a prožíval jsem tam velmi zvláštní chvíle, jaké jsem dosud neznal. Občas jsem si vyjel na výlet a někdy jsem si přitom připadal, jako bych se pohyboval volným pádem prostorem a časem. Jel jsem volnou krajinou, z rádia mi znělo Free Fallin' a já měl pocit, že se mi chce létat, ale jenom proto, abych mohl zase padat někam do svých snů, imaginací, někam do svého všech omezujících krunýřů zbaveného života. Free fallin'…
Je mnoho způsobů, kterými můžete podpořit svůj nový rozlet. Můžete si říkat nějakou báseň, mantru, moudrá slova z nějaké knížky… nejpříjemnější a nejúčinnější, alespoň podle mne, je nechat si znít v hlavě nějakou hudbu, někdy stačí i základní motiv. Je úplně jedno, jaká to bude skladba. Nemusí to být výtažek z náročného klasického hudebního dílka, může to být třeba prostá lidová píseň. Není důležité, jaké bylo původní poslání onoho hudebního výtvoru. Důležité je, jak vás to momentálně oslovuje, co vám tato hudební „mantra“ přináší, k čemu vás inspiruje, k čemu vás povznáší…
Free Fallin' od Toma Pettyho je vcelku prostá píseň víceméně popového charakteru. Možná si řeknete, proč s něčím takovým při svém náročném hudebním zaměření tady přicházím. Inu proto, že když si ji pustím, inspiruje mne k tomu, abych zase znovu vzlétl ke svým volným pádům. Skoro celou sobotu včetně tohoto psaní jsem si ji pouštěl pořád dokola, a co jsem od ní chtěl, to jsem od ní dostal. Free fallin'…
28.07.2013, 00:00:21 Publikoval Luciferkomentářů: 48