Neviditelný čert

Před třemi lety jsem zde přišel s Letní rekapitulací. Připadá mi to, jako by se to stalo před třemi staletími. Už si skoro nedovedu představit, jak jsem se tehdy cítil, co jsem vnímal, očekával, kam jsem směřoval. Nikdo mi k tomu krátkému psaní nic nenapsal. Jedno vím ale téměř jistě, tehdy jsem byl mnohem a mnohem blíže tomu, co jsem cítil atd. před svým luciferovským pádem, a to jsem si dle všech náznaků zřejmě myslel, jak mnoho se od toho pádu změnilo.

Lucifer

Ne, tehdy se změnilo jenom málo. Změnilo se tolik, co by se vešlo na čajovou lžičku. Byl jsem evidentně stále stejný, jen trochu nakopnutý. Tak trochu, trošičku. Zpočátku jsem jistě měl nějaké vynechávky, ale v době, kdy jsem psal tu letní rekapitulaci, už vše běželo, jako by se téměř nic nestalo. Byl jsem znovu na své kosmické orbitě a zářil a blikal světýlky jako jen na chvíli zastavený a pak znovu roztočený kolotoč.

Někde na pozadí však probíhaly změny, kterých jsem si zprvu nevšímal. Tedy vlastně všímal, třeba těch šálových magorek nebo… no, však jsem to tady popisoval v různých variacích „šílenství doby“, jenže jsem si myslel, že je to pořád to samé, jako předtím. Jenže nebylo. Nejen kolem mne, ale i ve mně se měnilo něco tak strašně závažného, že s tím, co jsem prožíval, zřejmě i s klapkami na očích, před svým pádem do těch pitomých metrových kolejí, to nemá už vůbec nic společného. Všechno to před tím zmizelo, jako by to někdo spláchl do septiku.

Ne, není to krize středního ani staršího věku, ještě tak starý si nepřipadám, je to něco jiného. Nedokážu pochopit, jak se věci mohou za těch pár pitomých let změnit až tak, že je všechno kompletně hlavou dolů, naopak, o něčem úplně jiném. Jistě, asi se něco tak naopak změnilo i ve mně, ale… Ale proč? Vždyť jsem se vrátil do svých kolejí, samozřejmě že trochu osvícen, ale přece ne až tak, že bych si měl po těch znovuzrozených třech letech připadat ještě děsivěji, než jsem si připadal ve svých snech v umělém spánku ve Vinohradské nemocnici. Anebo se ty sny začínají naplňovat? Byla to vize budoucnosti?

Po třech letech, kdy jsem se cítil už tak nějak dobře a vše kolem kolotalo, jak jsem byl zvyklý, až na malé pitomosti, kterých jsem si všímal už i předtím, se náhle probouzím do naprosto patologického stavu tohoto světa. Ano, ono to tam bylo i předtím, možná jsem strkal hlavu do písku a hrál si na svou fujaru… jenže, … jenže já jsem vybudován tak, že to chci i teď. Jenže to teď nejde. Všude kolem naprostá lidská patologie. Od shora až dolů a naopak. Ty odporné zjevy v politice, které se už ani nemaskují, že něco užitečného za peníze svých poplatníků dělají, ti jejich deprivovaní poplatníci, kteří se už ani netváří, že jim to vadí, a totéž demonstrují na svém nižším podlaží…

Ozbrojené přepady čehokoli, kde se dá cokoli ukrást, jsou na denním pořádku, nahoře i dole, všude. Případ dementa, který vjíždí do obce, kde je padesátka, nejméně stopadesátku a zapíchne se do okna nejbližšího domu v prvním patře, je už nuda. V nejrůznějších provedeních se tato situace opakuje denně a už skoro každou hodinu až minutu. Tlupy totálně a čímkoli zfetovaných paranoiků řádí za bílého dne způsobem, který by si kdysi v noci nedovolili ani nejtěžší pacienti psychiatrických léčeben, kdyby jim vysadili prášky či skotské střiky. Šíleně zuřivě štěkající psi, idiotský pumpičkář, který mě málem v šílené jízdě srazil na úzkém chodníku, který byl označen jako stezka pro vozíčkáře… okamžitě a střelhbitě když pustím svoji ubikaci či pracoviště na něco takového a mnohdy ještě deprivantně stupidnějšího narazím…

Po pitomých třech letech mám pocit, že bych nejlíp udělal, kdybych už neopustil svou postel.

Takže teď vlastně nevím, jestli je to moje další letní rekapitulace, nebo dekapitiulace, anebo rovnou kapitulace.

Ne, nehodlám se vzdát. Jeden můj kolega mi nedávno řekl, že jsem prudič. Nejsem. Prudit je to nejhorší, čeho bych si přál. Jsem zvyklý vnímat a popisovat realitu takovou, jaká je. Někdy samozřejmě strkám hlavu do písku, v poslední době už asi tolik ne. Možná, že tohle je ta změna ve mně. Jenže není až tak podstatná. Nikdy jsem tu hlavu do písku nestrkal až tak, aby mi ta realita zcela unikla. Vidím ji teď jen trochu ostřeji. Konečně mám už na to věk, už jsem dospěl. Nezměnil jsem se až tak moc, jen ta realita se změnila víc než moc.

A já netuším, co si s tím počít.

30.08.2013, 00:00:25   Publikoval Luciferkomentářů: 20