Neviditelný čert

Po měnících se mapách a náznacích o existenci Atlantidy přicházím z knížky od téhož autora s dalším záhadným jevem, který s tou Atlantidou může souviset. Po celá staletí se mezi námi objevují neobyčejně nadaní jedinci, z nichž někteří to nadání dokázali projevit už ve velmi útlém věku. Nejde jenom o nadání umělecké, ale třeba i vědecké, přičemž někdy přišli s něčím, co předběhlo třeba i dvě stě let, a dodnes se v některých těchto objevech nedokáže pořádně vyznat ani současná věda. Odkud se ty schopnosti vzaly?

Lucifer

V živých tvorech zřejmě existují početné „dřímající programy“ (říkejme jim tak), jež se za určitých okolností mohou aktivovat. Jaké programy to jsou a jak mnohotvárně účinkují, to je velká neznámá. Ovšem existují, to je již delší dobu jasné. Víme například o genetickém programu, který dřímá v mloku jménem axolotl. Pokud tomuto obojživelníkovi podáme určitý hormon štítné žlázy, program se probudí a změní mloka v suchozemské zvíře, které vlastně za normálních podmínek neexistuje. Začnou mu růst nohy, žábry se zmenšují a ocasní ploutev zmizí. A již před námi stojí „nový axolotl“, připravený k životu na pevnině.

Na tom není nic tajemného. Jedná se pouze o jeden z mnoha příkladů, kdy příroda ve snaze o přežití sází na více karet a ještě si uschová nějaká esa v rukávu. Za jakoukoliv kartu, již nám příroda ukáže, má ještě nejméně jednu další v zásobě. Pokud se máme vyjádřit méně květnatě: Nemůžeme vědět, zda osoby s nadlidskými - nebo přesněji nelidskými - schopnostmi jsou mutanty rodu Homo sapiens, nebo jde o příslušníky jakéhosi vyspělejšího, možná prastarého druhu, jehož početní zástupci žijí nepoznáni mezi námi. Podívejme se na pár příkladů.

Kanaďan Zerah Colburn dokázal - mimo jiné - okamžitě říci, zda deseti nebo vícemístné číslo je prvočíslo nebo ne. Psychiatr Oliver Sacks z New Yorku informoval o dvojčatech, jež si pobyt v nemocnici krátila tím, že z hlavy násobila pětadvacetimístná čísla. Ruska Julia Vorobjevová se roku 1970 vydala na nákup a najednou zjistila, že vidí lidmi jako nějaký rentgenový přístroj. Svou schopnost demonstrovala i udivenému reportérovi listu „Izvjestije“. Pohlédla totiž na jeho žaludek a naprosto přesně mu řekla, co měl k obědu. Každému zájemci během několika sekund prozradila, jakými nemocemi trpí, i když o nich sám třeba vůbec nevěděl. Podle „Izvjestijí“ pronikal pohled Vorobjevové i pevnou hmotou, takže byla schopna odhalit jednotlivé vrstvy navážky pod asfaltovým povrchem. Navíc dokázala vnímat ultrafialové světlo.

Jsou tady však i mnohem význačnější a věhlasnější osobnosti, které své úžasné schopnosti dokázali prezentovat již ve velmi raném, někdy ještě dětském věku. V hudební oblasti nemůže nikdo upírat přední místo Wolfgangu Amadeovi Mozartovi. Ještě daleko dříve, než dospěl v muže, měl za sebou početné nesmrtelné hudební kousky. Přesněji řečeno, složil je dříve, než se naučil psát. Obdobné činy zvládli i někteří další: Händel zkomponoval významná díla v jedenácti letech, Haydn v šesti. Beethoven a Chopin vystupovali na veřejnosti od svých osmi let. Bach studoval partitury již jako dítě. Mendelssohn a Liszt absolvovali první koncerty v devíti letech a „opožděný“ Schubert se postavil na pódium - v krátkých kalhotách - „až“ ve dvanácti.

I literatura má svoje génie. V padesátých letech dvacátého století vzbudil senzaci svazek básní, vydaný jedním pařížským nakladatelstvím. Kritici se předháněli v oslavných tirádách. Hovořili květnatě o neobyčejném bohatství jazyka, o hluboce muzikální poezii a plasticky výstižných výrazech. Literární senzace byla o to větší, že autorce, Minou Drouetové, bylo sedm let. Italský básník Torquato Tasso se ve třech letech naučil latinsky a skládal dokonalé verše. Dante v devíti letech napsal slavný sonet pro Beatrici a Victor Hugo psal tragédie ve třinácti letech. Stejně starý byl Puškin, když skládal první verše. Rimbaud měl v devatenácti letech svá nejlepší díla již za sebou.

Někteří lidé projevují umělecké sklony, jiní jsou nadáni logickým myšlením. I na tomto poli nalezneme neuvěřitelné hrdiny ducha. Slavný německý matematik Gauss a francouzský fyzik Ampere řešili ve třech letech složité výpočty, aniž by je někdo učil znát číslice nebo snad dokonce malou násobilku. Když bylo francouzskému matematikovi a filosofovi Blaise Pascalovi dvanáct let, předkládal udivující matematické práce. V šestnácti již byl matematickým revolucionářem a v osmnácti vynalezl počítací stroj. Norbert Wiener ovládal ve třech letech perfektně tři jazyky, ve dvanácti složil maturitu, v šestnácti měl za sebou doktorát a před dvacátými narozeninami se stal docentem na Harvardově univerzitě. Robert Oppenheimer byli již v útlém věku jedenácti let významnými matematiky a fyziky. Anglický přírodovědec Francis Galton - Darwinův synovec - napsal ve čtyřech letech sestře Adéle: „Umím číst knihy. Znám všechna latinská příslovce, podstatná jména a aktivní slovesa. Naučil jsem se nazpaměť 52 latinských veršů. Trochu čtu rovněž francouzsky a umím poznávat hodiny…”

Ne vždy ze „zázračných dětí vyrostou geniální dospělí. Pětiletého Benjamina Blytha se jednou otec zeptal na to, kolik je hodin. Chlapec mu odpověděl, zamyslel se a ještě dodal: „Tak to už jsem na světě 158 milionů sekund.“ Otci jeho odpověď nedala pokoj, až nakonec vzal tužku a papír a začal počítat. Po delší době se obrátil na svého synka: „Spletl ses o 127 000 sekund.“ „Ne, nespletl,“ oponoval synek. „Zapomněl jsi na dva přestupné roky.“ Měl pravdu. Jenže za pár let už nikdo o nějakém geniálním Blythovi neslyšel. Samozřejmě je možné, že své nadlidské schopnosti v následujících letech skrýval. Inteligentní člověk ze sebe snadno může dělat hlupáka, obráceně to nejde. Proto se některé chytré hlavy ptají, zda s námi na zemi náhodou nežije i nějaká inteligentnější rasa. Je jasné, že bychom její příslušníky neměli šanci rozpoznat, pokud by to oni sami nedovolili.

Zdá se, že evoluce se nijak nesnaží přizpůsobit velký počet Homo sapiens rychle se měnícím životním podmínkám. Nikde však není psáno, že se to již někdy před tisícovkami let nestalo. Možná se mezi námi potulují prastaří vyspělejší bratranci, kteří před tisíci lety přežili katastrofu, jakou si my chystáme v dnešních dnech. Nazvěme je konečně označením: „potomci Atlantiďanů“. Třeba jsou připraveni vzít otěže dějin do rukou, až bude skutečně za pět minut dvanáct. Doufejme, že se nejedná o jednotlivé „supermany“, ale o skrytou a organizovanou moc s komplexní komunikační strukturou a vším, co k tomu patří. Moc, jejíž příslušníci se možná tu a tam nechají poznat. Nevíme, proč to dělají, ale s jejich činy se občas setkáváme…

Jednou z nejtajemnějších postav naší historie je Rudjer Bošković, který jednoznačně nezapadal do časů, v nichž žil. Podívejme se na něj prizmatem korespondence, kterou vedl.

Starý muž sedí ve velké pracovně a čte mnohastránkový dopis přinesený poslem. Zrak mu sice v poslední době slábne, ale přesto dokáže rozluštit písmo i četné rovnice. Odesílatel zase jednou předložil svým přátelům k diskusi fascinující téma. Tentokrát jde o energetické pochody v lidském mozku. Se zavřenýma očima nechává stařec před svým vnitřním zrakem ještě jednou „pochodovat“ sloupce s rovnicemi, axiomy a dalšími matematickými důkazy. Zatímco část jeho mozku pracuje přesně jako počítač a žongluje s matematickými pojmy, druhá se poněkud pobaveně ptá, co si asi učení současníci počnou s vývody o měnících se energetických potenciálech v lidské psýše.

Odpověď je jasná - nic! Tato korespondence totiž probíhala v osmnáctém století. Příjemcem dopisu byl slavný matematik Leonard Euler (1707-1783), autorem muž snad ještě podivuhodnější, ale téměř neznámý, Rudjer Bošković (1711-1787).

Euler a Bošković nepatřili k „obvyklým géniům“, ale ke zvláštním supermozkům. Leonard Euler byl známý tím, že bleskurychle dokázal vyřešit nejsložitější vědecké problémy. A to i po roce 1766, kdy mu zeslábl zrak. Eulerovi žáci tvrdili, že během jednoho sporu o matematickou operaci, v níž šlo o čísla se sedmnácti číslicemi za desetinnou čárkou, si celý výpočet zapamatoval a ve zlomku sekundy dospěl ke správnému řešení. Euler nebyl jenom matematickým géniem, ale disponoval komplexními znalostmi fyziky, chemie, zoologie, botaniky, geologie, lékařství, historie a řecké i římské literatury. Nemohl se mu rovnat nikdo z jeho vědeckých kolegů. Dokázal citovat z jakékoliv knihy, kterou kdy přečetl. Přišel na poznatky a souvislosti, jež filosofům a učencům od dob antiky unikaly, například matematický charakter Vergiliových veršů.

Snad ještě nadlidštější schopnosti měl Eulerův korespondenční přítel Rudjer Bošković. Nevysvětlitelným způsobem získal v raném 18. století znalosti, díky nimž dospěl k teoriím a hypotézám, jež uvádějí v úžas i dnešní fyziky a matematiky. Nacházejí se na samé hranici našich moderních poznatků, možná i za ní. Rudjer Bošković předběhl svou dobu o dvě stě let. Přišel s jednotnou teorii vesmíru, do níž zapojil matematiku, fyziku, chemii, biologii a dokonce i psychologii. Definoval světlo, magnetismus a elektřinu, což byly jevy v jeho době známé a prozkoumané jen z malé části. Popsal i kvantové jevy, vlnovou mechaniku a dokonce i moderní model atomu z nukleonů. Jeho názor, že se hmota, prostor i čas skládají z nepatrných částeček, odpovídá nejmodernějším poznatkům teoretické fyziky o kvantovém dělení hmoty a energie.

Lze osobnost muže, který zavedl Planckovu konstantu o dvě stě let „dříve“ nebo vypracoval statistické teorie tehdy zcela neznámé radioaktivity, vysvětlit jednoduše jeho genialitou? Mohlo se jednat o normální lidský osud, nebo jsme se setkali s něčím cizorodým?

Zdroj: Viktor Farkas, Od Atlantidy k duté Zemi

29.09.2013, 00:15:15   Publikoval Luciferkomentářů: 6