Pro dnešní nedělní rozjímání jsem připravil takový zvláštní dáreček v podobě exorcismu, který pochází ze zdroje, z něhož jsem zde před drahným časem nastínil úvodní kapitolu. Dnes předkládám mnohem výživnější výňatky z druhé kapitoly, která se zabývá celkovým přehledem exorcismu. Možná vám toto téma bude připadat poněkud odtržené od naší běžné společenské reality; ale co se zdá být velmi vzácným v České kotlině a přilehlých Moravských úvalech, to může na jiných místech naší planety, a nemusí to být až tak daleko, nabývat nebývalých rozměrů. Třeba v Itálii nebo ve Spojených státech se vymítáním ďábla zabývají s poměrně velkou četností. A dokonce ta četnost neustále narůstá.
Víte, kdo byl prvním velkým exorcistou křesťanství? Odpověď vás asi docela zaskočí: byl jím Ježíš Kristus. Uzdravoval nemocné, a v té době byla tělesná i duševní onemocnění jako slepota, němota, šílenství atd. často připisována zlým duchům. Vyháněním démonů byl Ježíš Kristus schopen nemocné léčit. Exorcismus zřejmě příznivě posuzoval papež Jan Pavel II., jenž často zmiňoval Satana jako reálnou a v současnosti nebezpečnou sílu ve světě. Údajně provedl nejméně tři exorcismy. Takže si to pojďme trochu zevrubněji zpřehlednit.
Lucifer
Víra v ďábla jako něco reálného pomáhá spoustě lidí vysvětlit tragédii a chaos dneška. Rituál modlitby, který ďábla zahání, jim nabízí naději. Jak je ale zlo definováno a chápáno jako pojem?. Je zlo, tak jak mnozí věří, pouhou absencí dobra – privatio boni – metafyzickým pojmem? Nebo je zlo síla, fyzická osoba, která jedná? Je zlo osobní, nebo neosobní? Je ďábel symbol, nebo cosi konkrétního a reálného? Právě poslední jmenovaný názor na zlo zastávají četní kněží a další katolíci. Exorcismus je pro ně přijatelným postupem, protože pokud je zlo aktivní silou, musí existovat nějaký lék, nějaký způsob, jak s ním bojovat.
Ve Spojených státech, ale i v Evropě je velmi běžné, že víra ve ztělesněné zlo je silná zejména mezi konzervativními křesťany a fundamentalisty, frakcemi, jejichž počet a vliv stoupá. Stali se neokonzervativci moderního náboženství. Jejich způsob myšlení vypovídá o doslovnější interpretaci Bible a silném, jasném pohledu na svět, jenž má podporu nejen z kazatelen, ale i z jistých sídel světové moci. Augustin a jemu podobní v 5. století zjistili, že je užitečné varovat před ďáblovými úskoky, a výstrahou tak své stoupence přimět k poslušnosti. Některé dnešní složky organizovaného náboženství – zejména američtí pentekostalisté a katolické charismatické hnutí – používají strach z reálného, mocného ďábla, aby získaly podporu loajálních stoupenců a ovládly je. Podle nich dochází k ďáblovu velkému comebacku (něco jako „Big Bada Boom“).
Kněží a oddaní katolíci nemohou možnost posedlosti démonem a praktikování exorcismu otevřeně odmítat, protože něco takového by směřovalo proti posvátným knihám, v nichž se personifikace zla uchovává. Mohou se ale velmi rozcházet, a také tomu tak je, v názoru na to, nakolik by se tato témata měla zdůrazňovat. Fundamentalisté a tradicionalisté jsou spíše nakloněni představě Boha, který do světa přímo zasahuje. A pokud věří v zázračnou boží intervenci, pak jsou také více nakloněni věřit v intervenci a činnost ďábla, konkrétní mocnosti zla. Církevní liberálové se víry v realitu zla nezříkají, ale jsou spíše nakloněni přičítat vinu osobní volbě a spoléhat na individuální zodpovědnost. Tam, kde konzervativci lpí na tradičním jazyce Bible a doslovném překladu, liberálové upřednostňují přehodnocení. Zlo je subtilnější, méně nápadné, nenadálé.
Hodně kritiků však považuje ochotu církve exorcismus vůbec používat za velmi nebezpečnou berličku. Umožňuje lidem unikat od osobní zodpovědnosti a znamená nejen možné vědomé přehlížení vážného psychického onemocnění, nýbrž potenciálně i jeho prohlubování. Tam, kde psychiatrie a terapie po člověku vyžadují, aby se pro řešení svých problémů zahleděl do vlastního nitra, tam mu exorcismus a svalování viny na ďábla umožňuje uniknout introspekci a místo toho si všímat pouze vnější příčiny problémů.
Náboženství není logické. Je postaveno na víře, nikoliv na rozumu. Náboženská víra zahrnuje názory, které nejsou empirické a nejdou dokázat matematickými vzorci nebo vědeckou přesností. Jsou to názory odvozené z jiného světa, z metafyzického místa mimo to, co vidíme, slyšíme a čeho se dotýkáme. V posledních pár stech letech se však křesťanské skupiny na Západě pokoušely obejít konflikt mezi logikou a náboženstvím tvrzením, že tyto dva jevy se nemusí navzájem vylučovat a mohou, při určité snaze, koexistovat (věru velmi vstřícný vývojový posun).
Zejména po reformách, které navrhl a zavedl Druhý vatikánský koncil, historické, dalekosáhlé rokování o politice církve, k němuž došlo v polovině 60. let, bylo vyznavačům katolické víry řečeno, že mohou jak myslet, tak i věřit. Schopnost myslet je koneckonců dar od Boha a měl by se užívat naplno, jak určil Bůh. A přece se jistá část katolické církve vášnivě drží názorů, které se vracejí zpět do dávných časů, kdy nevysvětlitelné bylo přijatelné; podle nich jde o zkoušku víry. V takovém náboženském kontextu je víra v Satana a sílu modlitby při jeho potírání krokem, k němuž se lze snadno odvážit. Jako u všech hlavních bodů víry vyžaduje i tento názor potlačení logiky a rozumu, ale dokud má věřící dobrý úmysl a je veden duchovně zdravou doktrínou, nachází se na správné cestě.
Podle křesťanského učení byl ďábel neboli Satan andělem, který se stal zlým. Bůh ho svrhl do pekel, kde se k němu připojili další vzbouření zlí andělé a proměnili se v démony. (Zde je třeba připomenout, že tím padlým andělem byl seraf Lucifer, přičemž v předkřesťanských mytologiích Lucifer neznamenal nic jiného než latinsky doslova Světlonoš čili jitřní hvězda. Křesťanští opisovači Bible ten pojem postupně zmasakrovali přes padlého anděla až do formy ošklivého a zlo rozsévajícího ďábla – viz Světlo a Tma či Mytologie lásky I.) Zlo tedy nepřebývá pouze v jediné entitě, existují legie zlých duchů, které nesídlí ve světě hmotném, nýbrž ve světě nadpřirozeném. Jelikož nemají fyzickou podobu, musejí obsadit tělo a hlas oběti. Podle exorcistů je jejich cílem svévolně šířit nenávist a provokovat Boha.
Poznat démonickou posedlost – říká se tomu „rozpoznání“ – je první a velmi obtížný aspekt exorcismu. Nejčastěji se toho dosahuje pozorováním, jak pacient reaguje na náboženské symboly jako svěcená voda či krucifix. Dotyčná osoba má například velkou nechuť vejít do kostela nebo nedokáže vydržet pohled kněze. Skutečná démonická posedlost je prý však velmi vzácná. Kněží tvrdí, že z tisíce Italů, kteří požadují exorcismy pro sebe nebo pro své příbuzné, je ve skutečnosti opravdu potřebuje jen málo. Ve většině případů exorcisté nevykonávají plně kvalifikovaný exorcismus, ale spíše nabízejí modlitbu za „osvobození“, k níž patří některé stejné formule, ale nevyžaduje celou náročnou proceduru.
Dnešní katolická církev je oficiálně skálopevná v jedné věci: v nutnosti stanovit, že osoba požadující exorcismus není psychicky nebo tělesně nemocná. Mnoho exorcistů prohlašuje, že při zjišťování povahy pacientových potíží spolupracují s psychiatry a lékaři. V malém počtu případů lékaři pacienta uznají za nemocného s tím, že nezjistili žádné tělesné ani duševní onemocnění, které by pacientovy symptomy vysvětlovalo, a exorcismus je pak schválen vysokým církevním hodnostářem, obvykle biskupem diecéze, v níž pacient žije nebo vyhledal pomoc. V praxi se však exorcisté neshodnou, zda je účast lékařů nutná.
Římský otec Gabriele Amorth, nejslavnější exorcista moderní doby, podobně jako mnoho starších exorcistů spatřuje diagnostickou roli v exorcismu samotném. Zastává názor, že exorcismus je jediný postup, který dokáže pravdivě a definitivně stanovit, zda je dotyčná osoba postižena satanským vlivem. Některé exorcismy se tak odehrávají bez souhlasu lékařských odborníků, což Amorth zdůvodňuje tak, že jelikož exorcismus je v podstatě modlitba, pak nemůže uškodit. Amorth nicméně tvrdí, že lékaři mohou někdy pomoci, a to v případech, kdy je nějaká pochybnost o tom, jestli je nemoc dílem zla, nebo jde o něco psychického. Tyhle případy však považuje za velice vzácné. Filosof dr. Sergio Moravia z Florentské univerzity na to říká: „Někomu, kdo je velmi nemocný, něco slibujete, a přinejlepším mu nabízíte jakousi dočasnou kůru. To je podvod.“ Amorth oponuje argumentem, že lidé, kteří za ním přicházejí kvůli exorcismům nebo uzdravujícím modlitbám, tak činí až potom, kdy se i přes léčení u houfu doktorů symptomy opět vrátily. Neklepali by u jeho dveří, kdyby nevyčerpali možnosti medicíny.
Mezi příznaky, které člověka často postrčí k tomu, aby vyhledal exorcistu, patří trvalá nepřekonatelná životní nespokojenost a fyzické bolesti, které se z pohledu medicíny nedají vysvětlit. I když byla dotyčná osoba třeba lékařsky vyšetřena a úředně není s jejím tělem, žaludkem, hlavou nebo psychikou nic v nepořádku, přesto prožívá muka. Zatímco někteří italští katolíci podle všeho jdou za exorcistou skoro tak, jako by šli ke kadeřníkovi, pro mnohé je to až poslední záchrana, když předtím zkusili hledat pomoc na všech možných místech. Dokud se posedlá osoba neoctne před exorcistou, dokáže zřejmě, s určitými výjimkami, pokračovat v relativně normálním (i když těžkém) životě. K „transu“ způsobenému vymítacími modlitbami dochází, když se ďábel objeví, a tím víc se projeví narušené chování.
Technicky vzato je formou exorcismu dokonce i křest, tak jako denní modlitby za osvobození a další očistné náboženské rituály. Například u dětí, které jsou pokřtěny, očišťuje křest dítě od prvotního hříchu a umožňuje mu vstoupit do nebes, kdyby zemřelo – jinak je dítě, ač nevinné, nuceno zůstat v limbu, což je stav, kdy si nezaslouží peklo, ale nemůže do nebes. Amorth říká, že často dává přednost použití termínu „žehnání“ místo „vymítání“, aby se pacient příliš nevylekal. Existují dva druhy exorcismu. Ten první je pouhou sérií modliteb za pacienta, který je něčím zneklidňovaný, ale není posedlý. Jsou to obvykle krátké a poklidné rituály. Zato v říši „velkého exorcismu“ se odehrávají mnohem dramatičtější a divočejší věci. Otec Amorth tvrdí, že ze spousty lidí, kteří u něj hledají úlevu, je jich jen malý zlomek skutečně posedlých a potřebuje rozsáhlý exorcismus. Stejný trend se opakuje po celé Itálii: dokonce i věřící, kteří ochotně uznávají existenci Satana a jeho schopnost lidi ovládat, se shodují na tom, že pravá posedlost ďáblem je vzácná.
Je velmi neobvyklé, aby se exorcismu zúčastnily osoby zvenčí, nicméně Amorth je víc než ochoten pochlubit se s malou sbírkou předmětů, které, jak říká, pacienti „vyzvrátili“. Je přesvědčený, že tyto věci vlastně nezvracejí ze žaludku, protože nikdy nedojde k mechanickému poškození krku nebo jícnu. Spíš se předměty u dotyčné osoby objeví v ústech, když je má ucpaná a kucká. Předložil několik tužkových baterií Duracell, řetízek, pár šroubů dlouhých asi dva palce a malou figurku mimozemšťana.
Tohle je přesně ten druh zkazek, které lidé zvenčí považují za těžko uvěřitelné, a Amorth připouští, že mnohé z toho, co říká, ke skepticismu vybízí. Jistý odpor existuje dokonce i uvnitř jeho vlastní církevní hierarchie; někteří exorcisté prohlašují, že se jim takové prapodivné věci nestaly. Nijak také nepomáhá, že Amorth vidí ďábla skoro všude: před pár lety bojoval za to, aby bylo v Itálii zakázáno vydávat knihy o Harrym Potterovi, protože, jak řekl, učí děti čarodějnictví. Tvrdí, že vzestup zla na světě je zdrcujícím důkazem, že Satan pracuje z plných sil. Stačí se jen podívat na rituální vraždy, satanistické sekty, které mučí a znásilňují své oběti, na lavinu případů strašlivého zneužívání dětí a tak dál. Společnost zbavená hodnot a morálních zákonů vytvořila úrodnou půdu pro zlo. Kdo to může popřít? Nejchytřejším úskokem ďábla vlastně je, když lidi přiměje, aby o jeho existenci pochybovali. „Vím, že je tu hodně skepticismu,“ řekl Amorth. „Spoustu škody nadělají kněží, kteří se zaměřují na svaté knihy a exorcismus popírají, dokonce i ten, který konal Ježíš Kristus. Přítomnosti démona se často nevěnuje pozornost.“
Podle odhadů poskytnutých italskými organizacemi pro duševní zdraví vyhledají exorcismus každoročně tisíce Italů. Amorth se zdráhá sdělit přesné číslo a uvádí, že bohužel mnohem více lidí navštěvuje provozovatele čarodějnictví a černé magie. Ať už je to číslo jakkoli vysoké, nelze pochybovat, že poptávka prudce stoupla. Jak v jedné ze svých esejí Amorth napsal:
Proč je dnes tak vysoká poptávka po exorcistech? Můžeme to zdůvodnit tak, že démon je dnes mnohem aktivnější než v minulosti? Můžeme říci, že výskyt démonické posedlosti a dalších, méně závažných zásahů zla je na vzestupu? Odpovědí na tyto a podobné otázky je rozhodné Ano. Racionalismus, ateismus – dnes kázaný masám – a korupce jako vedlejší produkt západního konzumismu, to vše přispělo k děsivému poklesu víry. S matematickou jistotou mohu prohlásit toto: tam, kde klesá víra, stoupá pověrčivost.
Zdroj: Tracy Wilkinsonová, Vatikánští exorcisté - Vymítání ďábla v 21. století
17.11.2013, 00:00:20 Publikoval Luciferkomentářů: 5