Neviditelný čert

Ne, dnešní nadpis opravdu nechce vyvolat představu, že půjde o téma v duchu povídek Borise Viana, tolik oblíbených v pekelské, možná občas i pekelné, domácnosti u Luciferových. Chci se zastavit u problému, na nějž jsme si (u jiných) možná už zvykli.

Stella

Není chudoba jako chudoba

Jižť nám zima přišla, slyštež, odraní,

zle jsme se přivoděli, a šatuov nie je!

Tohle si zpívali žáci darebáci koncem 14. století. Univerzitní studenti, kteří museli kromě pilného studia také zametat v měšťanských domech světnice, v nichž se přednášelo. A než mohli odejít za radovánkami do krčmy, museli vyžebrat dost na to, aby se budoucí kněz či doktor najedl.

Studentskou bídu oněch časů můžeme považovat za příklad tzv. CHUDOBY RELATIVNÍ, relative poverty. Tak se označuje výsledek srovnání hmotné úrovně v rámci sociálního prostředí, nebo v rámci státu nebo oblasti. Podle WTO se relativní chudoba určuje na základě vztahu k průměrnému příjmu v dané zemi. Za chudého se považuje člověk, který má na měsíc méně prostředků, než je polovina průměrného příjmu. Podle statistiky z roku 2010 bylo v Evropské unii 85 milionů chudých, tj. 17 %. (Jak bylo uvedeno na Seznamu 28. 11. 2013, je u nás minimální mzda 9 683 měsíčně, chudých občanů - bydlících – 8.5 %.)

Mám osobní kuchyňské měřítko toho, jak se životní úroveň mění. Kdysi – mít aspoň chleba. Později - chleba se sádlem, s máslem. Později – s máslem a se salámem. Později – se šunkou, později - obložený. Později – bageta se vším, co trh dá. Čokoláda bývala na Mikuláše, na Vánoce. Dnes…

Něco jiného je CHUDOBA ABSOLUTNÍ, absolute poverty. To znamená živoření na samé hranici existence. Méně než dolar na den (jedno z měřítek absolutní chudoby) má třetina lidstva…

Nedávno Lucifer připomněl tíživost BEZDOMOVECTVÍ, homelessness. Jevu těžko pochopitelného ve SPOLEČNOSTI NADBYTKU, affluent society. Tedy v takové společnosti, která dosáhla vysokého stupně zajištěnosti obyvatel. A ve svých občanech pěstuje SPOTŘEBU PRESTIŽNÍ, prestige consumption. Bohatství slouží k vyvolávání obdivu. K rozkvětu snobství. Platí to i pro bohatství volného času u tzv. zahálčivé třídy.

Podle sociologického slovníku se za bezdomovce považuje člověk, který postrádá pravidelný a přiměřený příbytek k přenocování. Jako problém velkoměst se bezdomovectví rozšířilo zhruba v posledních 30 letech. Část bezdomovců představují bývalí psychiatričtí pacienti, osoby závislé na alkoholu, drogách, propuštění vězni. Ale velká část lidí se dostala na společenské dno z osobních příčin. Někdy stačí špatný zdravotní stav a s ním spojená nemožnost získat práci, nebo také neschopnost si práci najít. Protože mezi bezdomovci převažují nekvalifikovaní. Čím dál víc přestává platit, že bezdomovectví je volbou. Domnívám se, že volbou je u těch, jimž se říkalo lumpenproletariát, dnes underclass. Ten nezmizel ani v totalitě. Jen se skryl za umělou zaměstnanost, za zdi některých podnikových ubytoven. Jeho příslušníci bývali spolehliví voliči…

 A, jak je známo, zaviněná chudoba vskutku není ctnost. Mimochodem, při brouzdání po internetu jsem našla mnoho článků nadepsaných: Chudoba cti netratí. Jak dobře se to říká!

Co s tím?

Podle některých sociologů (Keller) rituály konzumu naplňují potřebu bezpečí a zakotvení vlastní individuality. Původně sociální charakter trhu je nahrazován rituálním opatřováním věcí, sběrem a lovem. Já dodávám: Jen si všimněte, že nakupování v marketech nepředstavuje pro muže problém, jakým pro ně bylo nakupování v malých obchodech. Tedy – když jdou do toho supermarketu sami… Chodí dokonce rádi! Domů přijdou s vítězným pohledem lovce, jenž ukořistil to správné, žádané.

Supermarkety jako novodobé pestré chrámy nabízejí veliké procento věcí nepotřebných, prohlašovaných za nezbytné. Průvody velikých barevných limonád plných cukru nebo aspartamu. (Voda by nestačila? Ale i ta se snobsky kupuje.) Desítky druhů čokolád, sušenek, bonbonů, šamponů, pracích prostředků… Kdepak jsou doby, kdy se dal koupit jeden salám trvanlivý, dva „měkké“. Dva druhy šamponů. Na tmavé a na světlé vlasy. Limonáda červená a žlutá, v malých lahvích.

Náhle potřebujeme v kuchyni několik obraceček, zvláštní hrnec na těstoviny, na špagety, na rýži, na mléko, systém parních košíčků, multifunkční pánve, sady na fondue, kombinované misky, prstence na dezerty, teploměr na víno, čtvercové nádobí, mřížky všeho druhu, bezpočet strojů a stroječků, různé druhy kuchyňských kleští… Sportovat nelze jen tak v nějakém oblečení.

Proč o tom mluvím? Protože občas ráda sleduji, jak se nakupuje. Tzv. sociálně slabá rodina zanechá ve vozíku účet: několikery chipsy, pivo, coca – cola, čokolády, Fernet, cigarety… Vím o nich, že jsou silně zadluženi. Ale žijí s představou, že tak se nakupovat má, tak se žít má! Domů pojedou jeden kilometr taxíkem, protože spěchají k hlavě rodiny, jež od rána sleduje video a čeká na své pivo. A oni se svým infantilním (po čase až vyděračským) přístupem k životu mají pocit vysokého SOCIÁLNÍHO STATUSU.

Žijí dneškem jako to ptactvo nebeské. Zítřejší chudoba je netíží. Neboť zde selhává stát na celé čáře. Lže. Stát totiž také žije dneškem.

Tady máš, občane, v problémovém okresním městě 50 heren a hleď státu nasypat zpět ty peníze, které ti nasypal on. Pravda, přes trochu divné prostředníky, kteří sem tam riskují zastřelení, přes trochu divné zastupitelstvo, ale to už je riziko úspěchu. A za to buď, občane, pěkně zticha… POKRYTECTVÍ, POKRYTECTVÍ. Jak jinak by mohla bujet lichva, nespravedlivé exekuce… Podivný druh mužské prostituce se rozšířil: namluvím si ženskou, použiju ji jako razicí štít i nárazník. Přátelé v justici mi půjdou na ruku. SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST ponechám jen v názvu výtahu, který mě vyzvedne k moci, a v projevech své životní družky ve vysokém postavení.

Selhává VÝCHOVA, pokud jde o vytváření správných hodnot? Vychováváme k hospodárnosti, k šetření, skromnosti? Jak odolat tlaku médií, která nás místo věcí podstatných krmí po celý den „důležitostí“ toho, jak se pohádal Péťa s Mírou a oba s Kájou? Jak odolat médiím, která nás krmí falešnou představou o tom, co je životní úspěch? Jak odolat médiím, která nás seznámí s tím, že Vladko získal 5 milionů jen tak (VyVolení), ale neseznámí nás s obětavostí bezejmenných, kteří neokázale pomáhají druhým?

Ona totiž chudoba vyvolává pocit STUDU. Jak kdysi napsal básník, „bída krutě hněte“. A tak se jedinec snaží všemi prostředky vymanit z podezření, že by snad neměl dost… A nezřídka je důsledkem nesmyslného shromažďování za pomoci půjček pád na dno.

Vychovat člověka tak, aby zodpovědnost za sebe přijal jako první povinnost – v tomto ohledu máme před sebou sakra veliký kus práce.

Milodary?

Města se snaží alespoň v zimě poskytnout bezdomovcům možnost přespání v teple. Církev vyvíjí četné aktivity, občanská sdružení pořádají různé akce… Ale dlouhodobou nepříznivou situaci neřeší nikdo. Neboť organizace a instituce se obvykle zabývají věcmi domněle velikými, avšak často zcela nepodstatnými.

Deklarace mohou být prospěšné pro budoucnost. Někdy. Ale jíst se musí tady a teď.

Takže zůstává hodně na nás, na jednotlivcích. Nedělat, že nevidím, neslyším. Vyřešit si, komu almužnu (co jiného to je?) dám, kdo ji zjevně nepotřebuje. Nedat tomu, o kom vím, že peníze spolehlivě propije. Všimnout si těch, kdo by se hanbou propadli, než by sami požádali o pomoc.

Leč, může se dostavit také podivná otupělost… Onehdy, jednoho večera před Vánocemi, byl mráz přes deset stupňů. Jeli jsme vyhřátým autobusem a viděli jsme na lavičce u parku sedět nehybnou postavu. Po třech hodinách, při zpáteční cestě, byla vidět táž postava sedící nehnutě ve stejné pozici. Byl ten člověk naživu? Zmrzl? Řada laviček se nachází před rodinnými domky, tehdy plnými veselých světýlek. Sotva někdo vyšel, aby se podíval, zeptal… A my, přitupělí a otupělí, jako v hypnóze, jsme jeli do svých útulných bytečků. Alibisticky doufám, že si toho člověka všimla hlídka, která tudy projíždí. Je to dobře pět let, a vzpomínám na tu situaci stále…

Za velkých moravských povodní, předzvěsti budoucích pravidelnějších pohrom, jsem pobývala v Olomouci. Já, dospělé, ale neuvěřitelně naivní stvoření! Když totiž hlásili, že církev organizuje pomoc, myslela jsem, že katolická církev prodá něco ze svých uměleckých pokladů a získané prostředky poskytne potřebným. Církev organizovala sbírky… Tedy – charita, ale z peněz věřících. Proč instituce, která je druhým největším vlastníkem pozemků na světě, nemůže něco ze svého bezbřehého bohatství ubrat? Je hezké, jak se v otázce chudoby papež František snaží – a to píšu bez ironie. On ale v tom Vatikánu také není sám… Masaryk si podobně jako nynější papež nechával prověřovat, zda žadatelé o hmotnou pomoc jsou lidé důvěryhodní – i to je nutné. Ale stejně ve mně hlodá pořád to slovo: pokrytectví. V tom je pro mne jedna instituce jako druhá. A když jsem přijela do Olomouce opět, po mnoha letech, zarazilo mě, že během jednoho dne jsem byla zastavena snad osmkrát s prosbou o příspěvek do nějaké sbírky. (Na maloměstě se vybírání uskuteční tak 2x do roka.) Relativně chudí dávají celkem bez rozmýšlení. Bohatí mají kolem vil hradby. Tam se prosebníci nedostanou. Snad mají sbírky jedno plus: děti se učí solidaritě.

Pomoci, přitom neurazit, neponížit lidskou DŮSTOJNOST, už tak sníženou kvůli chudobě – jak na to? Větší aktivitou, probuzením zdravého vzteku, vyjitím do ulic? Řešením konkrétní sociální situace na konkrétních lokálních úrovních? Ale jaké jsou možnosti za dané administrativy?

Jak poskytnout pomoc bez okázalosti, bez urážlivého soucitu? Není prapočátek neschopnosti řešit např. problém bezdomovectví v uplatňování zákonů a v kontrole jejich dodržování?

Mimochodem – v sociologickém slovníku není slovo „bída“.

Závěrem trochu jinak. Ona má i chudoba podobu různou.

V době, kdy jsme byli denně přesvědčováni o tom, že žijeme v blahobytu – a pro přikrádající si línou většinu to platilo - napsal můj milý Ludvík Vaculík v Sekyře tato slova o úplně jiné bídě:

 „Celá obec si kupuje, co chce, “řekl Karel, „takže žádný nic nepozná.“

 „Co nepozná?“ zeptal jsem se.

 „Že taková divná chudoba ještě na světě nebyla.“

Skončit veseleji? Tu máte veselou chudinu:

V létě spáchom,

nic nedbáchom,

co v zimě bude…

Kterak učiniti?

Nelze jinak býti

než Bohu poručiti.

Sobě odtušiti

a do krčmy jíti!

P. S.: Snad neposkvrněnost Neviditelného čerta, pokud jde o téma téměř politické, zůstala zachována…

Zdroje:

Jandourek, Jan: Slovník sociologických pojmů, Praha, Grada Publishing, a.s., 2012

Vaculík, Ludvík: Sekyra, Praha, 1969, ČS, str. 135

02.12.2013, 00:00:17   Publikoval Luciferkomentářů: 35