Neviditelný čert

Pokaždé, když nesu těžký nákup z proklínaného supermarketu, musím si domlouvat: Buď ráda, vzpomeň si, jak jsi musela čekat, až v samoobsluze skončí provozní porada (nebo spíš slavili narozeniny) a soudružka (vždycky) vedoucí se rozhodne po 45 minutách té trapné hladové smečce u vchodu otevřít.  Jak jsi musela hlídat, jestli už přivezli chleba a potom jít zvlášť pro brambory. Když ty nahnilé brambory s jeskyněmi uprostřed (prý kvůli dusíkatým hnojivům) právě měli, prodavačka je nabírala ze země širokou lopatkou na smetí, s kameny a hlínou. Ječela: Vy nemáte tašku? A já se mám snad zbláznit? Ano, brambory se sypaly do tašek zákazníků. Že by si ty dobré ženy někdy umyly ruce, to se nestávalo. Fronty, fronty. Výběr žádný. Opravdu někde existují různé druhy kávy? Jablka se dají koupit i v létě? Člověk si může sám vybrat zeleninu? Dokonce jinou než zablácenou mrkev? Nakupující někde není otravný hmyz?

Horší bývaly situace navozované ignorantskou obsluhou, která nemusela mít strach, že přijde o práci. „Tý, Mončó, a co von ti na to řék?“ Křičí od pokladny na druhý konec oddělení slečna. „Abych se na něj … Ale víš co? Doktor říkal, že mě asi nebudou uspávat, že mám v nálezu…“ Pokřikuje dívčina své hodnoty přes hlavy zákazníků. A začíná umývat podlahu, neboť už za hodinu a půl budou zavírat - co sem ty lidi ještě lezou? Dnes a denně – nakupování je pro hospodyni jeden velký stres. Děkuji, nechci. Nákupní centra nejsou ráj, ale, marná sláva, paní domu tato zařízení osvobodila. Můžeme se totiž rozhodovat.

Stella

Ani si neuvědomujeme, že ještě počátkem 19. století, tedy v době historicky nedávné, mělo u nás nakupování téměř středověkou podobu. Směna zboží, jak jí rozumíme dnes, probíhala ve městech. Ale hlavní část obyvatelstva země představovali poddaní vesničané, tedy lidé s mizivou kupní silou. Přestože oni byli zároveň hlavními výrobci. Snaha o soběstačnost byla ostatně charakteristická i pro měšťana. Kdo mohl, snažil se mít za městskými hradbami alespoň nějaký pozemek. V městském domě se běžně chovala domácí zvířata. Znakem bohatství nebylo hromadění kapitálu, ale vlastnictví polí, pastvin, lesů, rybníků… To, co všichni skutečně potřebovali koupit, byla snad jenom sůl.

O moderní společnosti můžeme hovořit až v souvislosti s bohatstvím, které vzniklo jako výsledek oběhu zboží. A k tomu došlo až na konci 19. století. V okolních evropských státech se v 16. - 18. století uplatňoval merkantilismus (státní podpora vzniku domácího kapitálu). Velkou roli hrála města, obchodníci, podnikatelé. Ale Rakousko posilovalo především centrální státní moc, proto v něm byla cesta k tržnímu kapitalismu velmi pomalá a složitá.

TRHY… Do 19. století byl obchodníkem převážně výrobce – pekař, truhlář… Pak také podomní obchodník a hokynář. Postupně se obchod stal jak fyzickou distribucí zboží, tak VYTVÁŘENÍM POPTÁVKY, která s sebou přinesla vznik REKLAMY. Vznikl obchod s penězi a také s nemovitostmi. Peníze bylo možné uplatnit na TRHU, na tržišti. Ve starověku věc běžná, po stěhování národů neznámá. Středověk se znovu musel směně zboží naučit. Oblastní tržní síť představovalo několik měst, tržní vesnice a městečka. Nešlo zdaleka jen o možnost směňovat vlastní výrobky. Kromě ekonomické stránky měly běžné týdenní trhy a výroční trhy – jarmarky - význam pro sociální komunikaci a sloužily i jako průzkum pro potřeby výroby. Přispívaly také k vytváření správního systému. Nejdůležitější bylo obchodování s obilím, protože mouka byla až do 19. století základním produktem.

JARMARKY přetrvaly až do 20. století. Konaly se v pevně stanovených termínech daných církevními svátky.  Trvaly několik dní. Časem se ukázalo, že někde jeden jarmark nestačí. Tak např. v Hradci Králové k srpnovému jarmarku v den Nanebevzetí Panny Marie, 15. 8., přibyl jarmark v úterý po Třech králích, na třetí postní úterý a v úterý po sv. Trojici. K tomu připočtěme šest dobytčích trhů, dále svatomartinský a mikulášský. Nejen v Hradci se obchodovalo čile. Trhy totiž prospívaly jak městu (vybíráním cel a mýta – z každého vozu, soudku…), tak přinášely zisk do kostelní kasičky i do krčmy. Dokonce i učitel dostával mimořádný plat – jarmarkáles. A města ožívala potulnými komedianty, kejklíři, muzikanty. Šířily se novinky (kramářské písně informovaly o mordech…), v novější době se na trhu rozšířila i vlastenecká agitace. Nakonec – trh byl vítaným zpestřením poněkud jednotvárného života tráveného usilovnou prací.

TÝDENNÍ TRHY se mohly konat i několikrát za týden. Sloužily k běžnému nakupování. Na rozdíl od jarmarků (s převahou řemeslných výrobků) zajišťovaly zásobování potravinami. Větší města pořádala také trhy podle druhu zboží. Prodej jednotlivých komodit se odehrával obvykle na stálých místech - uhlí, ovoce, zelí, ryby, ale také dobytek, vlna. (Lokalizace trhu se zachovala v četných místních názvech.) Svéráznou atmosféru prý míval vaječný trh v pražské Rytířské ulici (prodávaly se na něm živočišné produkty vůbec). Tady bývalo velice rušno, odehrávaly se zde hádky i pranice mezi trhovkyněmi, údajně ty podnikavé ženičky pro slovo nešly daleko.

Velký problém představoval prodej čerstvého mléka. Říkalo se mu teplé mléko. Do poloviny 19. století je mlékaři přiváželi v dřevěných putnách nebo v hliněných džbánech na vozících tažených koňmi nebo psy.  Ráno před pátou čekali na otevření městských bran. V šest už pro mléko chodily služky, hospodyně, kuchařky.  R. 1898 se Č. Charouzek zlobí ve stati Význam bakterií v mlékařství, že nejškodlivější bacilus v mlékařství je baba, která jezdí pro klepy, domlouvá svatby, sází do loterie, vozí kořalku, mléko ředí vodou, v putnách vozí pomeje a míchá do mléka bakterie tyfu. Plechové konve se objevily až v 70. letech. Dlouho se tedy mléko dalo bez rizika koupit jen časně ráno.

TRŽNICE existovaly už v renesanci, ovšem pouze v Itálii a ve Francii. V Praze byla postavena první, Staroměstská, až v polovině 90. let 19. st. Další vyrůstaly pozvolna. Na slavné zolovské „Břicho Paříže“ (Les Halles či Halles de Paris) se jezdili dívat lidé z ciziny jako na atrakci - 12 zvláštních pavilonů s litinovou konstrukcí na ploše deseti hektarů.

Původní OBCHODY (KRÁMY) byly místnosti, ve kterých výrobce prodával své produkty. Jsou známy od starověku.  V době růstu měst za raného novověku měly domy kvůli nedostatku místa úzká průčelí, proto se stavěly široké průjezdy a krámy se zřizovaly podél nich. Od 2. poloviny 19. století se místo výrazu krám používalo slovo kvelb pro obchody se „smíšeným“, „koloniálním“ zbožím. Zboží se skladovalo ve sklepech. Např. Ungelt byly původně jen sklepy. (Slovo ungelt zprvu označovalo mimořádnou platbu, později dávku z nápojů, poté daň z prodaného zboží vůbec.)

V 2. polovině 19. století se už do krámu vchází zvláštním vchodem. Objevuje se širší okno s ukázkami zboží. Zboží bývá vystavené také na pultě. Začátkem 20. století má dobrý obchod pult zakrytý skleněnou tabulí. Váhy je možné na pultech uvidět po přijetí metrické soustavy v r. 1876. Zavedení korunové měny r. 1892 vedlo k používání pokladen. Aby se prodej zrychlil, má obchodník příruční sklad. A ukázala se nutnost oddělit prostory výrobní, obchodní a soukromé.

Vedle lepších obchodů existují ale staré, tradiční krámy. Je zajímavé, že tzv. masné krámy v Plzni sloužily až do poloviny 20. století. (Proslulé byly i českobudějovické.) Dlouhou dobu se dobytek porážel na místě, hygiena neexistovala. Ulice páchly, hmyzu a krysám se dařilo. V Praze byla postavena veřejná jatka v Holešovicích r. 1895. Jateční zákon z r. 1889 podrobil zpracování masa zdravotnímu dozoru. Prodeji mléčných výrobků sloužila tzv. máselná podsíň. Bez hygienického dohledu. Ochutnávání a ohmatávání zboží bylo běžné.

Nejrozšířenějším typem obchodu bylo hokynářství. V něm se prodávalo vše, co bylo v domácnosti zapotřebí. Zavíralo se ve 20 hodin, ale zákazník mohl přijít kdykoli po zavírací době. Hokynář se snažil chybějící zboží zákazníkovi opatřit u konkurence sám. Děti dostávaly od cesty drobné dárky, hospodyně přívažek – snaha udržet si zákazníka byla nezbytná. V desetitisícovém městě obvykle připadlo jedno hokynářství v průměru na 170 obyvatel. Specializované obchody sloužily vybrané klientele. Bývaly výhradně v centru města. Patřila k nim lahůdkářství, uzenářství, klenotnictví, kožešnictví… Od pekařství a pernikářství se oddělily cukrárny. Ovšem, prosperovala hlavně kramářství. Na malém městě jich mohlo být až 25. Byly to obchody s použitým zbožím, nejvíce s oděvy. Odrážely skutečnou koupěschopnost většiny.

OBCHODNÍ DOMY znamenají převrat. První byl otevřen v Paříži r. 1824 – La Belle Jardiniére. Další, Louvre, přibyl až r. 1855 a např. oblíbené Galeries Lafayette r. 1895.  V čem jejich převratnost spočívá? Obchodní domy mají volný vstup, několik pater, velký prostor, dobré osvětlení, pevné ceny. Co si dřív mohli dovolit nemnozí, je dostupné téměř všem. Navíc lze zboží zkoušet, vrátit, reklamovat, a konec konců, jde o velkou podívanou. Objevila se nevídaná věc: prodejní katalogy.

Za první obchodní dům v Praze můžeme považovat proslulý Neffův obchod s „galanterními“ předměty na Příkopech. Prodej v něm byl zahájen r. 1863. Zprvu tento slovanský obchod uprostřed německé konkurence prodával porcelán a čínské stříbro, později kuchyňské náčiní, Thonetův nábytek, šicí stroje… Následoval obchodní dům Philippe Haas a synové (Na Příkopech č. 4), jeden z nejmodernějších v Evropě (1870).  Velmi elegantní byl obchodní dům J. Nováka U Štajgrů ve Vodičkově ulici z r. 1903. Ale skutečný rozkvět obchodních domů nastal až po 1. světové válce. Na malých městech pak bylo časté, že majitelé obchůdků pojmenovávali své krámky „obchodní dům“, aby přilákali pozornost. Struktura obchodu vytvořená devatenáctým stoletím přetrvala až do znárodňování, tedy do poloviny 20. století.

NÁKUPY… Pro co lidé v tzv. „dlouhém“ 19. století chodili k obchodníkům nejčastěji? Rozhodně, jako dnes, pro potraviny. Porovnávat tehdejší ceny s dnešními je velmi obtížné, ale představu o hodnotě můžeme získat srovnáním dobových cen jednotlivého zboží. Údaje se vztahují k 90. letům. Bochník bílého i černého chleba - 6 krejcarů, kilo hovězího - 25 krejcarů, kilo slaniny - 66 krejcarů, kilo klobás - 70 krejcarů. Kilo škvařeného sádla - 66 krejcarů, metrák brambor - 1 zlatý 60 krejcarů. Pokud jde o oblékání, bylo pravidlem, že svrchní oděv sloužil celý život. Zimní kabát se dal koupit za 16 zlatých, pánský oblek od 14 zlatých. Dámský krátký kabátek stál 4 zlaté 30 krejcarů. Z drogistického zboží se kupovalo snad pouze mýdlo. Písek na nádobí byl k dostání na trhu. Pralo se v louhu, který hospodyně vyrobila doma – z popela. Jinak tzv. materialisté prodávali podobné zboží jako lékárny. Je ale zajímavé, že nezřídka se kupovala horká voda na praní a na koupání. Putna horké vody z pivovaru stála 4 krejcary.

Téměř po celou druhou polovinu 19. století se příliš neměnily platy. Ročně měl státní úředník s vysokou školou v VI. A VII. třídě 1 400 až 2 400 zlatých. Učitel od 300 do 1 050 zlatých – podle počtu let. Mistr řemeslník 190 zlatých, nádeník 92 – 122 zlatých, kat 420 zlatých ročně (a naturální byt). Nekvalifikovaný dělník vydělal ročně od 150 do 390 zlatých.

Veškeré spotřební zboží muselo vydržet co nejdéle. Také desítky let. Ať šlo o boty, ložní prádlo, nádobí. Šetrnost se uplatňovala ve všech společenských vrstvách. (V seriálu Bylo nás pět je atmosféra hokynářství i s mentalitou obchodníčka ztvárněna velmi zdařile. Zato nevěřím scéně z cukrárny – když Eva krmí před zraky otce cukráře Péťu kremrolemi. Myslím, že reálný pan Svoboda by takto plýtvající děti rychle hnal ven, ať si jdou, kam chtějí, klidně třeba za Zilvarem do chudobince.)

A šetrnost polevila až s nástupem velkovýroby, kdy mohla vzniknout situace, že člověk vyhodil funkční věc, aby ji nahradil výrobkem hezčím, modernějším…

A jsme tam, kde jsme. V konzumu. Věc potřebná stala se věcí spotřební.

Zdroj: Lenderová, Milena, Jiránek,Tomáš, Macková, Marie - Z dějin české každodennosti, Karolinum, Praha 2010

21.02.2014, 00:04:44   Publikoval Luciferkomentářů: 37