Neviditelný čert

Na téma „šílenství doby“ jsem zde již vyprodukoval čtyři kusy ([I], [II], [III], [IV]), po dlouhé přestávce přicházím s kusem pátým, jelikož k tomu už evidentně dozrál čas. Věci se totiž pohnuly ještě mnohem šílenějším směrem, než jsem ani v nejpesimističtějším rozpoložení nepředpokládal. To, co se tady odehrává, se začíná neobvykle vehementně blížit jakémusi šílenému blouznění velmi těžkého psychopata, kterému na uzavřeném oddělení zapomněli dát prášky, popřípadě nějaký ten elektrošok. Jistě, asi trochu přeháním, některé z následujících výsledků mého pozorování z poslední doby si však s tou představou vyloženě zahrávají.

Lucifer

Tak třeba pes, nejvěrnější zvířecí přítel člověka. V naší zemi připadá na hlavu občana nejvíce psů v celé Evropě. Nic proti psům, oni nemohou za to, co z nich lidé díky jejich neutuchající věrnosti člověku vyrábějí. Na psa v Praze narazíte skoro na každém rohu a nezřídka nejen na jednoho, ale někdy to vypadá, jako byste se octli uvnitř psí smečky.

Už jsem tady nejméně jednou někde psal, že sousedi nade mnou mají jezevčíka, který občas dostává zuřivé záchvaty štěkotu, asi jako kdyby ho někdo griloval zaživa. Občas slyším zuřivý štěkot i zvenku, a když tam vyjdu, tak velmi rychle narazím na volně pobíhající psy. Domnívám se, že ještě dnes platí vyhláška či pravidlo, že na veřejném městském prostranství, s výjimkou vymezených ploch, nemůže pes volně pobíhat. Důvody jsou vcelku logické: Pes je šelma a nedá se zajistit, že všichni volně pobíhající psi jsou svými majiteli natolik vycvičení, že nemohou kolemjdoucího člověka z jakýchsi pohnutek, jež nespočívají v kolemjdoucím jednoznačně vyvolaném napadení majitele psa, napadnout. Nejde však jenom o napadení, ale též o obtěžování. Je bezpochyby dost kolemjdoucích, kterým to obtěžování nebude vadit a klidně se nechají psem olízat, ne však všem to může udělat dobře. Třeba maminkám s dítětem v kočárku či bez kočárku.

Máme tady pravidla občanského soužití, na která se evidentně celoplošně zvysoka kašle. Proč je tedy v naší demokratické společnosti máme? Vymýšlíme pravidla a zákony, abychom je mohli hromadně porušovat? Nějaká forma sadomasochistické masturbace? Představte si, že by se v nějakém sportu hromadně porušovala pravidla a ten, kdo by na to třeba jen šeptem upozornil, by dostal přes držku, nebo by byl alespoň označen za paranoického asociála. A rozhodčí v tom sportu by dohlíželi, aby si tu paranoickou asociálnost nikdo nedovolil.

V instituci, kde pracuji, mám místnost, z níž vede okno do nedalekého parku. Každý den zhruba od poledne se tam začíná ozývat zuřivý štěkot. Často to působí dojmem, jako by nějací sadisti podřezávali podsvinče. Děje se to s určitými přestávkami pořád až do pozdního večera. Psi v tom parku volně pobíhají a štěkají jako smyslu zbavení psychopati v posledním tažení paranoického záchvatu. Byly doby, a to ještě ne až tak dávno, kdy jsem se s něčím takovým nikde nesetkal. Psi byli vyšlechtěni k nejrůznějším pragmatickým účelům. Ve vilových čtvrtích měst kupříkladu k hlídání domu a pozemku jejich majitelů, takže když jste šli kolem plotu onoho soukromého území, výstražně na vás zaštěkali. V bytových jednotkách pak převážně pokojoví pejsci, kteří se venku vyskytovali povětšinou spíš v náručí jejich majitelů, anebo kolem nich poskakovali na vodítku. To je tak asi všechno rozumného, co můžeme od psů ve městech očekávat. Nyní ve městech pobíhají psi všech možných ras, z nichž mnozí byli vyšlechtěni k úplně jiným účelům, než aby byli kupříkladu zavřeni v paneláku a na krátkou chvíli pak se zuřivým štěkotem, který je bezpochyby výsledkem lidského zubožení jejich podstaty, pobíhali v jeho blízkosti.

Ale nejde zdaleka jenom o zpotvoření psů. V pátek pozdě večer jsem jel metrem z oné instituce do své ubikace a vypadalo to tam jako ve špeluňce páté cenové skupiny okupované z řetězu utrženými puberťáky. Žralo se tam, pilo, nohy na sedačkách… Proč má tenhle hromadný dopravní prostředek v pravidlech, že zrovna tohle by se tam dít nemělo? Z pohnutek sadomasochistické masturbace? Můj kolega mi nedávno řekl, že v tramvaji narazil na bufeťáka, který si tam otevřel krabici s „čínou“ a jal se ji konzumovat zhruba jako prase krmící se z korýtka. A to nebylo ještě všechno. Když jsem dorazil do své ubikace a vystupoval před ní z výtahu, odněkud ze tmy se vynořil vlčák a olízal mi ruku. Jeho majitel se sice s jistým odporem vyjádřil, že je mu to jaksi líto, ale já jsem už toho měl plné kecky.

O víkendu jsem si od hromadné dopravy odpočinul, v pondělí ve stejnou dobu se to však opakovalo. Ihned po nástupu do soupravy metra mě přivítal smradlavý bezdomovec, pak se postupně začali přidávat bufeťáci – ne jenom nějaký koláček ve stoje, ale tácky se žrádlem vsedě. Měl jsem problém vybrat si takové neobsazené sedadlo, které by nebylo podělané fleky po zbytcích žrádla, popřípadě nataženými hnáty bezpochyby sociálně velmi zdatných jedinců. Přestupoval jsem z jednoho vozu do druhého, ale v každém z nich jsem narazil na totéž. Když jsem dorazil do cílové stanice a vydal se ke své ubikaci, tak před domem, v němž se nachází, se odněkud ze tmy vynořil jiný vlčák a olízal mi ruku.

Skoro každý den se člověk ve sdělovacích prostředcích dočte, že dopravní policie pronásledovala zfetovaného úchyla jedoucího jako vražedné komando v ukradeném automobilu bez zabaveného řidičáku. Skoro každý den se člověk dočte, že nějaký z řetězu utržený psychopat vyjel „z neznámých příčin“ do protisměru a naboural do protijedoucího automobilu, nebo vyjel na rovném úseku ven ze silnice a s rychlostí překračující nejméně dvakrát tu povolenou se omotal kolem stromu. Nedávno jsem četl, že podobný týpek při vjezdu do obce byl tak neskonale z řetězu utržený, že to při výjezdu ze silnice zapíchl do okna v prvním patře opodál stojícího domu. Hráči a fanoušci jakéhosi lokálního basketbalového klubu pořádali pietní akci, na níž se příkladně modlili, tuším, že za tři hráče toho klubu, kteří se až tak sportovně vymotali ze silnice do nejblíže stojícího stromu, že jejich automobil byl kompletně na cucky. Sadomasochistická masturbace, či co?

Začínám si připadat jako na návštěvě uzavřeného psychiatrického oddělení docenta Chocholouška. Problém je v tom, že z toho oddělení nevedou žádné dveře ven mezi normální kultivované a psychopaticky neobdařené lidi. Oni tady samozřejmě jsou, jenže drží zobák, jenž jim tak patrně narostl. A když někdo z nich ten zobák otevře, tak se někdy neštítí, ještě dřív než přispěchají chovanci Chocholouškova sanatoria, jeho zobák uzavřít s výkřikem „Ty jeden paranoidní asociále!“.

Nedávno se zde rozproudila debata na téma „Kdo za to může, že se neustále potácíme ve stupidních válkách a nesmyslně idiotských systémech?“. Nejrealističtější názor (od Anny) byl zhruba o tom, že ten problém není jenom nahoře, u globálních velmocenských uskupení, ale i dole, u prostých lidí. S tímto názorem nemohu nic než souhlasit. Co je nahoře, je i dole, a spolu to zcela provázaně souvisí. Nemyslím si, že globální vládci mohou mít tolik moci, aby nemohli být těmi obrovskými davy prostých lidí na jeden povel smeteni do Tibery jako třeba neposlušný římský císař. Jenže ti lidičkové sice řvou, když jim někdo šlápne na paty, ale ve skutečnosti šlapou na paty nejen svým prostým bližním, ale i sobě. Nabízí se ovšem otázka, do jaké míry jsou k tomu sebedestruktivnímu paranoickému chování puzeni těmi „globálními hráči“. Anebo se na to můžeme dívat tak, že ta sebedestrukce je vzájemná a plyne z nějaké závažné úchylky v genomu člověka či ještě v něčem úplně jiném.

V každém případě nemá smysl za těchto okolností truchlit nad tím, co se těm lidičkám v poslední době tak krutého děje. Pokud nejsou lidičkové schopni dodržovat alespoň elementární pravidla lidského soužití, tak představa, že by tito z řetězu utržení tvorové mohli nějak zamezit, aby si s nimi tak zhůvěřile nezahrávali z řetězu stejně utržení globální hráči, je zcela mimo mísu.

A jak z toho ven? To už nechám vás, čertí lidičkové.

26.02.2014, 00:00:08   Publikoval Luciferkomentářů: 31