Neviditelný čert

Původní titulek zněl Bezmoc bezmocných. Přesně charakterizoval téma. Ale pak jsem zjistila, že takový název, téměř havlovský, už použil někdo jiný. Představitel strany, která zdůrazňuje sociální aspekt. Z objektivních příčin na realizaci cílů ještě neměli čas… Než se té partaji podaří splnit všechno slibované, zastavím se u tématu, které bolí nás všechny. Je to vztah k lidem, kteří se nemohou bránit. Často vůbec nikomu a vůbec ničemu.

Stella

Někdy má člověk to štěstí, že mu osud pošle do cesty přesně takového člověka, kterého potřebuje. Paní učitelka z mateřské školy patřila k lidem, o nichž se říká, že by je měli pozlatit. Neokázalá, laskavá, mateřsky samozřejmá. Dítě, dosud vystresované z jeslí i ze školky, pod jejím působením rozkvetlo, doslova se rozzářilo. Paní učitelku jsem potkala nedávno. Po nástupu do penze se podrobila těžké operaci a učí se chodit o francouzských holích. Říká mi: „Tak si představte, co se mi včera přihodilo. Tady ze školy vyběhlo několik holčiček a jedna z nich, taková hezoučká, povídá: Co tady tak lezeš, bábo. Nejsi ty nějakej mrzák? Doslova jsem ztuhla, neřekla jsem jí vůbec nic.“

Paní učitelka nepřipomněla ani slovem, že celý život pracovala s dětmi, s jejichž rodiči byly často větší problémy než s jejich potomky. Neřekla, jak dokázala uklidnit děti, kterým se na škole v přírodě stýskalo a  nikdo jiný tam na ně neměl čas. Že pro svou práci žila a obětovala jí zdraví. S krásnou holčičkou jsem měla tu čest také. Šla jednou v hloučku svých obdivovatelek. Dítě s andělskou tváří a v oblečení tak luxusním, jak je to v městečku nevídané. Právě jednu z dívenek počastovala neobyčejně vulgárním výrazem a ke mně se otočila: Co čumíš?

Na stránkách NČ jsme si už mnohokrát dobírali Lucifera, že se příliš zabývá negativními společenskými jevy a opakovaně hromuje nad zkažeností světa. Jenomže se zdá, že situace skutečně dospěla tak daleko, že mez únosnosti byla překročena. Nejde jen o vulgaritu špatně vychovaných holčiček. Došlo na bezbranné a bezmocné. Dál už jít nelze. A mlčet k tomu – to je zločinné. Nekulturnost, hulvátství, bezohlednost, ty vždycky byly a vždycky budou. Ale jen v hodně shnilém prostředí mohou být povýšeny na běžnou věc a mohou být mlčky tolerovány. Dalším stupněm této velkorysosti vůči vyhrocenému sobectví je naprostá otupělost. To, jak se už pomalu ani nepozastavíme nad tím, že krádež peněz bývá doprovázena vraždou, je alarmující. Samozřejmě, je tu otázka: Co s tím, jak dál?

Než jsem v zájmu vlastního zdraví přestala chodit kolem té školy, dvakrát jsem zasáhla u obzvlášť surových rvaček. Při jedné z nich malý sadista naprosto bez zábran, s nepříčetným výrazem, kopal do své oběti a nereagoval vůbec na nic. Okolostojící děti se už nedívaly jen z obvyklého zájmu. Nechápaly. A já jsem si uvědomila, že jsem bezmocná. Jedině zavolat policii. Opravdu jsem vděčná hromotlukovi, který šel kolem a chlapečka doslova za límec odnesl do jeho nemilého domova. Děti se totiž probraly a začaly mi štěbetat o tom, že takhle se hošík chová pořád, a nic nepomáhá. A když řekly jméno, pochopila jsem, že dítě bude mít nelehký život – tatínka znám a nejsem tomu ráda.

Při druhé rvačce si chlapci dali říci a uklidnili se, ale sdělili mi, že mimo školní budovu si mohou dělat, co chtějí. A že mají každému říci, že je to jejich soukromá věc. A že mají každého odbýt slovy: Jděte svou cestou. Poučili mě, dřepli si na batohy a zapálili si cigaretu. Však už jim bylo nejmíň deset let. Tady je totiž prapočátek všeho. Poučovat děti o právech (když už povinnosti mají jistě zažité) je dobrá věc. Ale musí se to umět. V závislosti na věku i na intelektu si z podobného poučení děti vezmou A, ale k B nedospějí někteří vůbec. To B je nutné jim včas vtlouci do palic a paliček. Musí rozumět tomu, že každé právo má nějaké ale a nějakou hranici. Děti se zkrátka musí učit správně vyhodnotit situaci. I na základě vysvětlení, že je rozdíl mezi tím, když mě někdo láká do auta, a mezi tím, když mě někdo napomíná kvůli chování. Nepředpokládejme, že každé dítě si všechno samo přebere. A už vůbec nebude samo proti sobě. Přirozeně volí to pohodlnější.

Když si vzal život zkušený učitel poté, kdy jej sprostě napadl nevychovaný žák a hluboce ho ponížil jako člověka, dalo by se čekat, že veřejně vystoupí momentální ministr školství a začne pořádný kolotoč důrazných výchovných opatření. Dalo by se čekat, že z kterékoli politické strany se ozvou hodně silné hlasy volající: Pozor, takhle ne! Nešlo přece o hospodskou hádku. Šlo o důsledek mnohaletého podceňování instituce, která je pro budoucnost nejdůležitější. Proto měl zapracovat obyčejný sebezáchovný pud. Asi jsem nesledovala zprávy dost pozorně, ale nevzpomínám si, že by se ten moderní chlapec omluvil a veřejně vysvětlil své chování.  Ani jeho rodiče neposkytli žádné vyjádření.(?) Jaký trest následoval? Ono se totiž musí pěstovat i svědomí a stud. Také pocitu viny se musí někteří naučit. V opačném případě nezbývá, než říci: Dobře nám tak. Z pohodlnosti ustupujeme zlému.

Nevaž se! Odvaž se! Heslo z nápojových automatů ve školách, známé i odjinud. Proč bys pracně sháněl zaměstnání, když ti jdou peníze samy vstříc v igelitce kulhající babky? Ta neuteče! Invalida na vozíčku tě nedohoní. Slepý tě neuvidí. Lidí se bát nemusíš, ti se bojí tebe. A ty se bojíš nanejvýš kamer. V tom případě si počkáš u výtahu, u dveří. Někdy, pravda, bude nutné někoho zamordovat uvnitř bytu. (Nebylo by lepší „výpalné“ nechávat na prahu?) Žijeme přece teď a pro sebe. Jako drogově závislému se mi dostane kvalitní péče altruistických pomocníků. Čeho se bát?

Kdysi platilo, že dítě zodpovídalo za své mimoškolní chování také škole. Na instituci to často vrhalo špatný stín. Ale s odstraněním této zásady se ztratilo vědomí, že člověk nemůže být jiný na ulici a jiný tam, kde je pod dozorem. Vždyť i pro chování platí nějaké to spojení teorie s praxí. Bohužel, v některých případech nic než veřejná ostuda nepomůže. Ale to také předpokládá, že v čele výchovné instituce bude stát osobnost, ne rosolovité stvoření, které donekonečna opakuje, že je státním úředníkem, proto musí mít v pořádku hlavně papíry. Shora se po něm ani víc nechce…

Víte, že na skutečně zlé učitele stížnosti nepřicházejí? Ono totiž pořád platí: na hrubý pytel hrubá záplata. To chápou i hodně jednoduší. A přesně oni takový srozumitelný přístup potřebují. Moc bych si přála, aby někdejší častá otázka „Copak vám to ve škole neřekli?“ znovu znamenala, že do školy chodí žák, který už dávno před vstupem do první třídy byl připraven na to, že tam získá pro život to nejdůležitější, ale že se musí přizpůsobit nepohodlí. Že nastane čas, kdy musí respektovat víc než sebe.

Když chybí pan farář, k němuž člověk nesl své hříchy a který byl schopen zastat práci několika poraden různého druhu (sám zaštítěn autoritou absolutní), nezbývá, než před dítě doma postavit jinou AUTORITU, a to jako autoritu BEZPODMÍNEČNOU. Včas a bez debat. Vychovávat doma vlastním příkladem. Nenechávat se zastupovat hrdiny z televize. Na dětské Proč? úplně nejmenším stačí říci: Tak to prostě je. I dítě má zaujímat nějaký hodnotící postoj ke svému konání a po svém má rodičům skládat účty. Potřebuje se naučit sebereflexi. Ptát se: Bylo to dobré?

Vědomě jsem se v tomto krátkém zamyšlení rodinou více nezabývala. Protože rodiče dnešních školních dětí byli vychování generací, která neuměla a ještě neumí zacházet se svobodou. Je to patrné na životě společnosti vůbec. Pořád ještě přetrvává prvotní popřevratové opojení náhlou bezbřehou svobodou jednotlivce. Kdyby tomu tak nebylo, musely by různé instituce a příslušné orgány hodně bít na poplach, když dojde k vraždě starého člověka. Žádné veřejné protesty? Žádná důrazná opatření? Zvykáme si – dnes jsem to ještě nebyl já. Že to přinesla hrozná doba? Udělala se sama?

Jak se říká: Všechno je v lidech. To, co nám chybí nejvíc, je ODVAHA.  A to i odvaha hledat hranici mezi dodržováním předpisů a uplatněním zdravého rozumu. (Rozhodování o dětech, o podporách pro postižené a nemohoucí.) Chybí odvaha označit za nemorálního vyděrače právníka, který prohlásí, že bude objektivně rozhodovat jen za odměnu, jejíž výši si nadiktuje. Odvaha nařídit těm, jejichž jedinou prací je přivádět na svět jedno dítě za druhým, že děti musí živit.  I kdyby pro takové čilé ploditele měly být zřízeny pracovní osady, jako existovaly v Americe za velké krize 30. let pro nezaměstnané mladé.

Občas si říkám, že potřebujeme povodně, abychom v sobě probudili to lepší. A také moc dobře vím, že i pokud jde o morálku, je v naší malé republice veliký rozdíl mezi kraji a oblastmi. Jak hodně už narostl rozdíl mezi venkovem a Prahou (po všech stránkách), Pražáci, ani netušíte. Stát selhává tam, kde ho člověk potřebuje nejvíc. Odmítám uvěřit tomu, že máme vládu, jakou si zasloužíme. Máme vládu, jejíž vznik je podmíněn stranickým systémem a zřízením založeným na konkurenci. To jsme nevymysleli. Systém zanikl historicky - ale to už patří jinam. Máme dost prostoru, ještě přidat vůli…

Jak ráda říkávám: Na mém národu se mi velmi líbí velká tolerance. Na mém národu se mi velmi nelíbí velká tolerance.

Sestupuji z kazatelny a dodávám P. S.:

Paní učitelka z mateřské školky skončila své vyprávění slovy: Druhého dne mě zastavily dvě holčičky a říkaly: Paní, nezlobte se, ona je taková, a my se vám omlouváme. A dodala, že rodiče těch děvčátek patří k jedné z neoblíbených církví.

14.03.2014, 00:00:14   Publikoval Luciferkomentářů: 39