Neviditelný čert

Pod názvem tohoto příspěvku jsem chtěl na samotném konci března napsat aprílový žert, jenž spočíval zhruba v tom, že vás seznámím s velmi tajným projektem uskutečňovaným ve velmi tajných laboratořích, jehož cílem je nadělat z běžných pozemských občanů naprosté loutky, něco jako umělé lidi (viz Návrat z ráje v Šílenství doby IV). K této informaci jsem se měl jakoby dostat nenadálým setkáním s člověkem, který na tomto projektu pracoval a když se mu z toho začal zvedat kufr, tak díky svým úžasným schopnostem z oněch laboratoří uprchl do jakéhosi i těmi loutkovodiči prakticky nedetekovatelného azylu. Kontaktoval mě proto, že z obsahu Neviditelného čerta usoudil, že je na správné adrese. Mělo to být velmi šokující sdělení, v němž bych skutečné cíle loutkovodičů naznačil jen velmi mlhavě s tím, že bych dal odkaz na jednu velmi tajnou webovou stránku v českém jazyce, jež stejně jako podobné stránky v jiných jazycích slouží k dorozumívání mezi jednotlivými tajnými laboratořemi loutkovodičů rozmístěných po celé naší planetě. Vše mělo být jako zakamuflováno díky nebetyčným hackerským schopnostem onoho tajemného informátora tak, že by internetoví agenti loutkovodičů vůbec netušili, která bije. Pokud byste si klikli na ten link, tak by na vás vybafla nějaká aprílová ptákovina atd. Jenže jsem od tohoto aprílového projektu nakonec upustil. Dnes vás pod stejným názvem seznámím s běžnými denními ptákovinami, jež s původním záměrem (loutkovodičů?) evidentně nesouvisí ani po použití velmi silné lupy či po požití nadměrného množství koncentrovaného resveratrolu. Világos?

Lucifer

Předně bych chtěl upozornit, že to bude velmi nesourodá směska, asi jako když kočička s pejskem pekli svůj dortík ze všeho možného, co se jim přimotalo pod tlapky. Začátek bude působit velmi lyrickým, až skoro romantickým dojmem, čímž se nenechte nijak vykolejit, jelikož se to zcela nečekaně zvrhne v těžkotonážní můru, obtěžkanou postřehy umělých lidí, loutek, toxicky lpících na bezodkladných požadavcích svých loutkovodičů.

Když jsem včerejšího rána či spíše dopoledne vyrazil k nedaleké stanici metra cestičkou, kterou jsem tady již popsal nejednou, pociťoval jsem něco tak zvláštního, že se to slovy nedá vyjádřit. Takže je jasné, že vám to nemohu popsat. Blížil jsem se k oné louce na okraji Slunečního náměstí, po níž vede chodníček až ke vstupu do podzemní stanice. Ve chvíli, když jsem svým již lehce omšelým zrakem zaznamenal křoviny zlatého deště těsně u vchodu do stanice metra, odněkud zprava mi do zorného pole vpochodovala žena stářím poněkud mladším, než jakým se pyšním já, a na sobě měla mikinu žluté barvy. Zároveň jsem si všiml, že po tom šikmém chodníčku proti mně kráčí pán stářím poněkud starším, než jakým se pyšním já, a na sobě má lehkou bundičku barvy žluté. Ve skutečnosti ta barevná sourodost nebyla až tak žlutá, ale spíš oranžová. I ten zlatý déšť již začínal ve své žlutosti ochabovat k jakési oranžovosti.

Mladá žena ve žlutém odstínu ochablé oranže mi překřížila cestu a z mého zorného pole se zvolna vytratila, zatímco toho staršího pána v podobně zabarveném hávu jsem na tom šikmém chodníčku střetl. Oslovil jsem ho, což ho zprvu vylekalo, jelikož nejspíš působím tak divně lekajícím dojmem, ale když jsem mu celou tu oranžově žlutou scenérii vyložil, s neodolatelným ulehčením se zasmál a já jsem byl rád, že jsem tomu skromně vypadajícímu a bezpochyby velmi hodnému člověku staršího data ten den tak příjemně oblažil.

Když jsem mnou obšťastněného pána opustil, zvedl jsem svůj lehce omšelý zrak, a co nevidím: kousek od vstupu do metra se zcela chaoticky v jednom klubku shromáždilo asi pět osob, které měly společného pouze to, že jejich svršky měly jasnou červenou barvu. To mě poněkud zneklidnilo, a tak jsem týmž pohledem zkontroloval vstup do metra, a co nevidím: po schodech kráčela další postava této zvláštní kulminace, jejíž svršek měl jasně zelenou barvu.

Došel jsem k závěru, že jsem byl jakousi tajemnou silou upozorněn, abych se připravil na to, co mě čeká. Oranžová brava, podobně jako na semaforu, znamenala, že mám zbystřit pozornost. Červená mě pak zřejmě měla upozornit na to, že budu vystaven situaci, jež znamená „STOP!“, což se dá interpretovat jako nějaká nepříjemnost. No a ta zelená mi zřejmě naznačovala, že se ten „STOP!“ k mému překvapení náhle změní v „JEĎ!“. Jinými slovy: měl jsem dát pozor na to, že se setkám s něčím, co budu považovat za něco, co mi chce ublížit, ale ono mi to chce ve skutečnosti pomoci. Tak to občas v životě chodí.

Lyricko romantický úvod je u konce - a teď jistě čekáte, že se to krutým způsobem zvrhne v onen přízemní horor režírovaný za oponou tohoto světa skrytými loutkovodiči. Takže:

Opožděný apríl!

To jsem vás vypekl, co? Ale abyste se necítili až tak vypečení, tak zde přece jenom něco na výše ohlášené téma utrousím. Při jízdě metrem, jak předchozí noci, tak následného dopoledne, jsem narážel na tak šílené věci, že má předchozí pojednání na téma Šílenství doby jsou procházkou růžovým sadem. Jsou to jevy naprosto reálné a mnou zcela pragmaticky zdokumentované, a přesto jsem při těchto příležitostech byl více či méně napadán, že mám nějaký nerozumný asociální problém. Otázka je, zda tento problém byl míněn vůči loutkám, anebo vůči loutkovodičům, anebo sakumprásk. Nechme ji však stranou. Dokonce jsem byl označen za „frustráta“. Vězte tedy, že už mě to přestalo bavit. Világos?

Takže pouze tohle: Když jsem ono dopoledne vystoupil z metra nedaleko mé pracovní instituce, vydal jsem se cestičkou, kterou v poslední době upřednostňuji, a na ní jsem už v poslední době po několikáté narazil na bezdomovce. Táboří kousek od kontejnerů na odpadky, má asi dvě zavazadla, z nichž jeden je kufr, a buď poblíž těch odpadkových kontejnerů polehává, anebo se v nich hrabe. Je mi ho strašně líto, protože jeho svět koncentrovaný pouze na to, co vyhrabe z odpadků, co uloží do svého kufříku, s nímž nikdy nikam jinam neodejde či neodjede… zoufalé, zahnívající čekání na svou smrt v odpadcích. Je tohle vůbec možné?

Jak je možné, že v tomto neuvěřitelně zbohatlém světě plném úžasných vědeckotechnických hraček a udělátek, kdy se odpadní kontejnery plní asi třetinou nespotřebovaného jídla, kdy většina konzumních tvorů neví, co dřív zkonzumovat, kdy jsou konzumní super a hyperchrámy od rána do večera narvány nenasytnými konzumenty atd., máme mezi sebou nezanedbatelný počet jedinců, lidských tvorů, kteří jsou odsouzeni žít hůř než kdejaký potkan? Že si za to mohou sami? A to má být argument? Člověk, který je v úzkých a nemůže si poradit, má být potupně vykopnut do nejbližšího kontejneru na odpadky? Nemám teď na mysli feťáky, natožpak zločince, kteří si s tím na nejrůznějších úrovních umí poradit, ale lidské zoufalce, kteří ničemu neškodí, jen se zkrátka díky rozličným okolnostem ocitli u kontejneru na odpadky.

Je to opravdu tak vážné?

08.04.2014, 00:00:30   Publikoval Luciferkomentářů: 34