Jedněmi z nejlepších čichačů na této planetě jsou psi, kteří jsou zároveň jediným zvířecím druhem, jenž je člověku naprosto oddán. Na rozdíl třeba od koček, jež nás zhruba stejně dlouho jako psi provázejí, ale přitom si zachovávají svoji suverenitu a zatímco psi jsou formováni člověkem, tak kočky spíš formují člověka. Bloodhound (též bladhaund či svatohubertský pes francouzsky Chien de Saint-Hubert) je největší pes lovící čichem na světě. Má vynikající nos a dokáže navětřit i dva týdny starou stopu. Pro dnešek jsem připravil z již zde uvedeného zdroje (naposledy Jak se stát zcela poctivě proti své vůli cvokem) výňatek, v němž jeho autor, Richard Feynman, popisuje, kterak se snažil napodobit bloodhoundy:
Lucifer
Když jsem už byl v Los Alamos a měl jsem volnou chvíli, chodíval jsem často navštěvovat svou ženu, která byla hospitalizována v Albuquerque, pár hodin cesty od Los Alamos. Při jedné návštěvě mě k ní hned nepustili, a tak jsem si šel číst do nemocniční knihovny. Četl jsem v Science článek o bloodhoundech, jaký mají vynikající čich. Autoři popisovali různé experimenty, které prováděli – bloodhoundi dokázali rozeznat různé předměty, kterých se lidé dotkli, a podobně – a já začal uvažovat: Jistě je pozoruhodné, jaký mají bloodhoundi čich, dokážou sledovat lidské stopy a tak, ale co my? Jak dobrý je náš čich?
Když pak přišel čas návštěvy, šel jsem za ženou a řekl: „Uděláme si malý experiment. Tamhle ty láhve od koly,“ – měla tam krabici se šesti prázdnými lahvemi od kokakoly připravenými k vrácení –, „nedotýkala ses jich během posledních pár dnů?“
„Ne, nedotýkala.“
Přendal jsem krabici k ní, aniž jsem se lahví dotkl, a vysvětlil: „Já teď půjdu ven, ty vyndáš jednu láhev a asi dvě minuty s ní budeš manipulovat. Pak ji dáš zpátky, načež já přijdu dovnitř a zkusím zjistit, která láhev to byla.“
Šel jsem ven a ona láhev vyndala a dotýkala se jí dosti dlouho – mockrát, protože já nejsem bloodhound! Těm stačilo – podle toho článku –, když jste se sotva dotkli. Vrátil jsem se a bylo to úplně jasné! Ani jsem k té pitomé flašce nemusel čichat, protože, jak se dalo čekat, měla jinou teplotu. A podle čichu to bylo jasné taky: jakmile jste ji přiblížili k obličeji, cítili jste, že je navlhlá a teplejší. Takže experiment se nevydařil – bylo to příliš zřejmé.
Můj zrak padl na polici s knihami. Povídám: „Nedívala ses nějaký čas na ty knížky, že ne. Až teď odejdu, vezmi z té police jednu knížku, jenom ji otevři a zase zavři; pak ji dáš nazpátek, a to bude všechno.“ Načež jsem šel zase ven a ona vzala jednu knížku, otevřela ji, zavřela a dala zase nazpátek. Přijdu dovnitř – a zase na tom nic nebylo! Stačilo prostě knížky očichat. Je to těžké vysvětlovat, protože nejsme zvyklí o těchhle věcech mluvit. Přiložíte každou knížku k nosu, párkrát k ní přičichnete – a máte to. Rozdíl je velice zřejmý. U knížky, která nějakou dobu jenom stála, totiž neucítíte žádný zajímavý pach. Jestliže se jí ale dotkla lidská ruka, jasně cítíte vlhkost a velice zřetelný pach.
Provedli jsme ještě pár dalších pokusů a zjistili jsme, že i když schopnosti bloodhoundů jsou nepopiratelně vynikající, lidé nejsou tak neschopní, jak si o sobě myslí, spíš jde o to, že nosí své nosy příliš vysoko od země. (Všiml jsem si, že můj pes dokáže čichat moje stopy a poznat, kudy jsem chodil po domě, zvláště když jsem bos. Tak jsem to zkoušel taky: plazil jsem se po čtyřech po koberci a čichal, jestli ucítím rozdíl mezi místy, kudy jsem šel a kudy ne, ale zjistil jsem, že to je nad moje schopnosti. Takže pes je mnohem lepší než já.)
O mnoho let později, když jsem poprvé navštívil Caltech, jsem se zúčastnil večírku v domě profesora Bachera, kde byla spousta lidí z Caltechu. Nevzpomínám si, jak jsme se k tomu dostali, ale vyprávěl jsem jim tuhle historku o očichávání lahví a knížek. Samozřejmě mi nevěřili ani slovo, protože byli odjakživa přesvědčeni, že si vymýšlím. Musel jsem to předvést. Opatrně jsme vzali z knihovny osm nebo devět knížek, aniž jsme se jich přímo dotkli rukou, načež jsem šel ven. Tři různé osoby se dotkly tří různých knih: vzaly knihu do ruky, otevřely ji, zavřely a daly zpět. Pak jsem se vrátil; očichal jsem všem ruce a očichal jsem všechny knihy – už se nepamatuji, co z toho jsem dělal dříve – a určil jsem správně všechny tři knihy; jednu osobu jsem označil nesprávně.
Pořád mi ještě nevěřili; mysleli si, že to je nějaký pouťový trik. Pořád se snažili přijít na to, jak jsem ho dělal. Existuje známé podobné číslo, při němž máte v publiku společníka, který vám dává znamení, jak hádat. Snažili se tedy přijít na to, kdo tím spojencem byl. Od té doby mě mnohokrát napadlo, že by z toho byl dobrý karetní trik. Vezmete balíček karet a řeknete někomu, aby si – až vy budete ve druhé místnosti – vytáhl kartu a pak ji vložil nazpátek. Oznámíte: „Povím vám, která karta to je, protože jsem bloodhound! Očichám všechny karty a najdu tu, kterou jste si vytáhl.“ Samozřejmě že po téhle průpovídce by nikoho ani nenapadlo, že přesně takhle jste to provedli.
Lidské ruce jsou cítit velice rozličně – proto pes dokáže lidi identifikovat; musíte si to vyzkoušet! Všechny ruce jsou cítit vlhkostí a ruce kuřáka jsou cítit zcela odlišně než ruce nekuřáka; ženy zase používají různé parfémy atd. Když má někdo v kapse mince a náhodou si s nimi hrál, můžete to po čichu poznat.
Zdroj: Richard Feynman - To nemyslíte vážně, pane Feynmane!
09.04.2014, 00:00:22 Publikoval Luciferkomentářů: 11