Neviditelný čert

Krev svatého Jana je název barviva získávaného ve Slezsku z některých druhů mšic. Tyto mšice se pěstovaly na kořenech hvozdíku a chmerku vytrvalého. Jejich sběr začínal náboženskými obřady 24. června, tedy na svátek sv. Jana. Sám veliký Goethe, nejen básník, ale také autor slavného díla o barvách, nechtěl dlouho červeň uznat za barvu, považoval ji jen za STAV. Barvy jsou podle Jana Baleky, autora knihy Modř - barva mezi barvami, mocnostmi prvního řádu. Jsou smyslovou zkušeností, součástí praktické i duchovní orientace člověka ve světě. První barvou, kterou po základním vnímání černé a bílé započalo barevné vidění ontologicky a fylogeneticky, byla právě červená. Purpur, jako jedna z jejích podob, je dokladem toho, jak se barva stane SYMBOLEM, v tomto případě symbolem moci. Žijeme ve světě tisíců barev, ale ne všechny jsme schopni vnímat.

Zastavme se u těch nejzákladnějších.

Stella

BĚL

Bílá je barva, která teoretikům a systematikům barev vždycky působila potíže ve smyslu otázky, zda vůbec je barvou. Odpovědí se stalo konstatování, že bílá a černá jsou achromatické, nebarevné barvy. Pro malíře byla taková odpověď jasná odedávna. Běl je barva – nebarva. Oslňující bílá se jevila nedosažitelná. Proto se stala symbolem dokonalé čistoty a neposkvrněnosti. Římští uchazeči o státní úřad – kandidáti – nosili bílou tógu, toga candida. Aby vyvolali co nejpřesvědčivější dojem mravní čistoty, dodatečně do tógy vtírali bílou křídu. Na Dalmatinských ostrovech bílá představuje ochrannou barvu s antiseptickými účinky, proto se střechy domů bílily vápnem, a dešťová voda, která z nich stékala, sloužila jako pitná.

Trupy lodí se v antickém světě natíraly olověnou bělobou. Ve středověku se jí také říkalo bílý květ. Vznikal v párách na zahřátých olověných deskách politých octem. Protože šlo o velmi jedovatou barvu, malíři umírali v důsledku otravy na tzv. malířskou nemoc. Ale bílý květ používali i lékárníci jako součást mastí. (Na jihu Evropy byli malíři členy lékárnického cechu, zatímco na severu se hlásili k výrobcům zrcadel a rámů.) Méně jedovatou byla zinková běloba, nix alba – bílý sníh, která převážila v 19. století. Až s příchodem titanové běloby se začala používat barva svítivá a nejedovatá.

Bílá je dosud chápána jako barva, která zduchovňuje, která odnímá hmotnost. Tělo mění v duši. Ti, kdo vstupují do nového životního období, mívají bílé roucho. Bílé jsou svatební šaty, ale také rubáš, stejně jako oděv nastupujících řeholníků. Bíle se oblékali židé na konci novoročních svátků, kdy Jahve zapisoval do knihy všechny, které si vezme v příštím roce. V zenu bílá barva symbolizuje bílé stránky, jako okamžik před narozením. Diovi se také říkalo Leukaios – bílý. Albíni mezi zvířaty byli uctíváni jako posvátní. Bílá magie znamená magii pomáhající, dobrou.

ČERŇ

Černá magie je nevyzpytatelná, zlá. Protože černá barva je v každém ohledu opakem bílé. Vyvolává úzkost, strach ze zla i strach ze slepoty, tedy ze světa bez barev. Je spjata s tajemným ženským světem, do nějž muž nikdy nepronikne. (Žena je nečistá bytost, proto se nesmí dotýkat rybářských sítí, nářadí a zbraní.)

Indická bohyně Kálí („kala“ znamená čas) je černá. Velká matka v maloasijských zemích byla uctívána v černém meteoritu. Než se meteorit stal v Kaabě kultovním kamenem islámu, byl obcházen levotočivě, tak, jak se obcházelo předislámské ženské božstvo. Obě bohyně představují sepětí černé země s vesmírem. Podobně křesťanská černá Matka boží byla přijata do ikonografie koncilem v Efesu roku 431 jako spojení starších ženských božstev symbolizujících černou zemi. Islám zná černé světlo. Čerň je světlem Absolutna. Proniknout až k tomuto mystickému zážitku vyžaduje soustředění na kaligram Alláhova jména - zjeví se červené a zelené body a nakonec zůstane jen zelená, jako symbol mystického islámu a věčného života.

Černá barva představuje temné nitro země a smrt. Ale protože v zemi také klíčí veškerý nový život, i křesťanství zná pojem „přejasná noc“, černé světlo, jako nejhlubší podstatu Bytí. Egyptský Osiris byl uhněten z černé země, řecká Hekate, která ráda prodlévá na pohřebištích, se nechává doprovázet černými psy. Černí havrani sedící nejvyššímu germánskému bohu Votanovi na ramenou jsou symbolem Ducha a Paměti. Šlechta se oblékala barevně, zatímco měšťan nosil tmavé barvy. Černě se odívali členové přísných náboženských proudů. Ale také francouzští intelektuálové po druhé světové válce nosili černé roláky a černé kalhoty jako znak své příslušnosti.

ŽLUŤ

Oblíbenou barvou je pouze u 5 % lidí. Dlouho také vládly rozpaky nad jejím zařazením mezi ostatní barvy. Jedni ji přiřazovali k zeleným barvám, jiní k červeným. (Např. Platon ji má také za červenou, „třpytící se“.) Teprve v 19. století byla uznána za jednu ze základních barev, na základě fyziologie vidění, bez filozofického či jiného nánosu.

Žluť je barvou přirozeného světla, barvou bohatě zastoupenou v přírodě. Vyrobit barvu ale nebylo jednoduché. V Egyptě používali žlutý okr při malování ženské pokožky a žluté byly i hieroglyfy, které se vztahovaly k ženě. Řekové pracovali s jedovatým sirníkem arzenitým, auripigmentem, krátce používaným ještě v 19. století, ale to už byla módní záležitost. Postupně se vystřídaly olovnatá žluť, neapolská žluť, chromová žluť. Konečně se v polovině 19. stol. začala používat kadmiová žluť, která splňovala přísnější požadavky a na obrazech neměnila vlastnosti. Malíři měli rádi krásnou indickou žluť, jež se ovšem získávala z moči nemocných krav, a proto byla zakázána.

Ovšem, není nad šafrán. Z Persie se tato rostlina rozšířila do celého světa.(V arabských zemích za-fran, to znamená: být žlutý.) Tuto květinu, drogu a koření antika nazývá krokus. Šafrán má neobyčejnou barvicí sílu. Přidával se do olejů, solí, voňavek, do vína, do potravin. V Babylonu, v Persii i v Číně nosili panovníci roucha barvená šafránem (čínský Žlutý císař), sochy antických bohyň bývaly při slavnostech odívány do žlutého roucha. Šafrán se hojně falšoval a za jeho falšování se také upalovalo… Žlutá byla v antice barvou lásky. Byla to barva Afrodity - Venuše. Řecké a římské nevěsty měly žluté závoje, znamení příslibu. Ale žlutě se oblékaly také bohatší hetéry.

Pro křesťanství tato barva byla barvou čarodějnic a nevěstek. Nevěstky musely nosit žluté paruky nebo se barvily na blond, nosily žlutou stuhu apod. Žlutě oblečené musely chodit i ženy kacířů, katů, svobodné matky, zrádci a - židé. Tato barva slunce a zralého obilí znamenala pro křesťana pokrytectví, závist, nevypočitatelnost.

ZELEŇ

Začala pro člověka získávat na významu s jeho přeměnou z lovce na zemědělce. Pozorování přírodního cyklu vedlo k vnímání cyklického času, v němž se pravidelně obměňuje přírodní prostředí. Magie přestala být zaměřená na úspěch při lovu, ale obrátila se k prosbám o dobrou úrodu a odvrácení přírodních pohrom. Abstraktní myšlení přivedlo zemědělce k chápání zákonitostí cyklu, v němž se symbolem života a obnovy stal zelený strom. Jarní zeleň je barvou naděje. Gilgameš hledá zelenou bylinu života. V Číně jsou mrtví pohřbíváni se zelenými nefritovými destičkami, které měly bránit rozkladu. V Egyptě zelený hieroglyf označuje papyrus, s nímž se Osiris vrací na zem. Zelená je archetypální barvou islámských zemí. Muslim pohřbívaný bez rakve je zavinut do zeleného prostěradla. Přímí Mohamedovi potomci nosí zelené turbany. Vlajky islámských zemí obsahují vždy zelenou (kupříkladu vlajka Saúdské Arábie). Věčnost a nekonečnost symbolizuje stále zelený vavřín, řecky dafne. (Bohyně Dafne se proměnila ve vavřín, když se k ní blížil dychtivý Apollon.)

Zelená je barvou naděje, ale zároveň odkazuje do pudového světa. Přírodní démoni jsou zelení. Zelené jsou zahrádky, v nichž se pěstují uzdravující voňavé bylinky (mariánské zahrádky). A zelená může být i hodinka. L´heure verte se rozšířila od poloviny 19. století ve Francii. Znamenala obřadné popíjení absintu. Likér se smísil s vodou 1:5, lil se přes kostku cukru… Byl obarven na zeleno rostlinami i měděnými solemi. Ve skutečnosti byl jedovatou drogou z éterických olejů a jiných jedovatých látek. Vyvolával halucinace, rozvrat, vedl ke smrti. (V kavárně Slavia visí obraz Viktora Olivy Piják absintu zobrazující vizi nahé zelené ženy.) Není zelená, jako zelená…

ČERVEŇ

Kupodivu, fyzikálně jde o barvu s nejnižší energií. Tato barva je spojena se záhadnými, nepochopitelnými ději, jako je porod, krvácení, a se skrytými skutečnostmi, jako je lidské nitro. Staré evropské Venuše včetně věstonické nesou stopy červené barvy. V hrobech starší doby kamenné se nacházejí červené kameny a korálky. V Africe se pohřbívalo do červeného okru. Karavany přepravující pohřební okr byly nedotknutelné i pro nepřítele. V mladší době kamenné se červený okr těžil také na území Rakouska. Na vysypání jednoho hrobu bylo zapotřebí až 10 kg okru. Z červené země (adamah) byl uhněten starozákonní Adam.

Červená je barva lůna Matky země. Tato barva má magickou sílu, proto se oštěpy a sekery namáčely do krve. Ale v Egyptě znamenala také smrt. Osirisovi se přinášely oběti v podobě rusovlasých lidí, rozsekaných a rozházených po polích. Aby se zrodilo zlaté obilí. Egypťané také rozbíjeli červené nádoby – symbol nepřítele. Pro křesťana byly rusovlásky ďáblovými nevěstami. Myslivec s červeným pérkem za kloboukem byl ve skutečnosti čert. Ale červeň má také vztah k pozemské spravedlnosti. Červenou nosili soudci, duchovní, kati. Opravdu, červená katova kápě je symbolem spravedlivosti. Červená je ovšem také barvou sexuality a lásky. Nejen, že červené lucerny zvou do nevěstinců, ale v pozdním středověku se červeně povlékaly manželské postele. Červená růže je v květomluvě jednoznačným vyznáním.

Nejdražší barvou byl purpur, karmín, karmazín, šarlat. Barva Caesarova, barva kardinálská a barva vojevůdců. Kleopatra prý vybavila svou loď purpurovými plachtami. V Byzanci se císařské děti rodily v purpurovém sále (z porfyru) a byly zavinuty do rudých plen. Z rudého kamene (žula, porfyr, labradorit) je Leninovo mauzoleum, u rudé kremelské zdi spočívá i Leninova milenka, John Reed… Vzácnost purpuru je dána tím, že se musí získávat ze samiček mořských měkkýšů purpurového plže a tritónky. Na jeden gram je zapotřebí 12 až 20 tisíc tvorečků. Purpur může být odstíněn do všech barev. S tím se musejí potýkat např. i překladatelé Bible. Tak třeba modrý purpur je v ekumenickém vydání přeložen jako purpurově fialová barva.

Středověk neznal jednotnou symboliku barev. Platí ale, že s křesťanským nebem souvisí modrá, proto jsou andělští poslové modří, ale u nebeského trůnu sedí andělé červení…

Vjem barev je velmi subjektivní záležitost. Nejvýše bývá hodnocena modrá. Touto barvou se bude zabývat příští článek. Do té doby si užívejte žlutého slunce na modrém nebi!

Zdroj: Balek, Jan: Modř – barva mezi barvami, Academia, Praha 1999

25.06.2014, 00:01:00   Publikoval Luciferkomentářů: 18