Neviditelný čert

Rakouský prozaik, esejista a básník Stefan Zweig napsal v roce 1930 v Salzburku velmi zajímavou knihu Léčení duchem (Die Heilung durch den Geist), která vyšla o dva roky později a obsahuje tři osobité esejistické životopisy dvou lékařů a jedné hysterky líčící rozličné způsoby, jimiž tito uskutečňovali „léčení duchem“: Franze Antona Mesmera, váženého, seriózního lékaře, který stál celé století na pranýři vedle podvodníků a šarlatánů, protože přišel se svým sugestivním posilováním vůle k uzdravení příliš brzy; Mary Bakerové-Eddyové, zakladatelky takzvané Christian Science (Křesťanské vědy), která svou absurdní, falešnou naukou o extatické síle víry vyvolala fanatismus statisíců Američanů; a Sigmunda Freuda, objevitele psychoanalýzy, metody, jež na vědeckém základě začala léčit duševní poruchy odstraňováním konfliktů tížících nemocné v nevědomí. Knížku jsem četl už před mnoha lety a nedávno jsem ji zcela náhodně vylovil ze své knihovny. Když jsem se do ní znova začetl, uvědomil jsem si, že její obsah dnes vnímám výrazně jiným způsobem než tehdy. Je to jako když se po spirále vrátíte jakoby na stejné místo, ovšem o jeden závit výše. V následujících dvou částech zde předkládám výtah z její předmluvy, neboť už jenom ona stojí za bedlivé přečtení. 

Lucifer

Zdraví je pro člověka čímsi přirozeným, nemoc čímsi nepřirozeným. Nemoc vniká dovnitř těla jako cizí těleso, znenadání přepadá vystrašenou duši a probouzí v ní spoustu otázek. Ten zlý nepřítel přece přichází zvenčí, kdo jej tedy vlastně poslal? Náboženské cítění, ideu boha přineslo lidstvu až utrpení. Lidé dospěli k závěru, že ten někdo, který nemoc na ně sesílá, musí mít nějaký důvod, že ji posílá právě do tohoto určitého pozemského těla. Někdo musí být na tohoto člověka roztrpčen, musí se na něho zlobit, nenávidět ho. A to může být pouze ten, komu je dovoleno vše, ON, který má veškerou moc, ten Všemohoucí: Bůh.

Bohové nemoc sesílají a jen bohové ji mohou opět odejmout: tato myšlenka tkví nezvratně vytesána nad branou do každé prvotní nauky o léčení. Pravěký člověk, který ještě vůbec nechápe svoje vlastní poznání, bezbranný, ubohý, osamělý a slabý, plane ve výhni svých neduhů a neví si jiné rady, než volat z hloubi duše o pomoc k bohu zázraků, aby jej ušetřil. Jen výkřik, modlitbu, oběť zná primitivní člověk, jako prostředek léčby. Proti Němu, Všemohoucímu. Nepřemožitelnému v temnotách se nelze bránit: je tedy třeba pokořit se, dosíci jeho odpuštění, úpět k němu, aby svaly zase zbavil palčivé bolesti. Jak jej však dostihnout, toho Neviditelného? Jak k němu hovořit, nevíme-li, kde sídlí? A tak musí bezradný, bezmocný člověk hledat ve své úzkosti někoho jiného jako prostředníka k bohu, muže moudrého a zkušeného, který zná zaříkadla a kouzla a dovede usmířit mocnosti temnost i uchlácholit jejich hněv. Tímto prostředníkem může být v dobách primitivní kultury pouze kněz.

Boj o zdraví znamená tedy v pravěkých dobách lidstva nikoliv boj proti jednotlivé nemoci, nýbrž zápas o boha. Všechna lékařská věda světa začíná jako teologie, jako kult, rituál a magie, jako spor lidské duše ve zkoušce, seslané bohem. Tělesnému utrpení se nestaví do cesty nabízená pomocná ruka techniky, nýbrž náboženský akt. Není zkoumána nemoc, hledá se bůh. Zde ještě působí naprostá jednota citu proti jednotě skutečnosti. Je jen jediné zdraví a jen jediná nemoc a ta má zase jen jedinou příčinu a jedinou léčbu: boha. A mezi bohem a utrpením je jen jeden a týž prostředník: kněz, ochránce těla a zároveň duše. Svět ještě není rozštěpen, ještě není rozpůlen, víra a vědění dosud tvoří v posvátné svatyni jedinou instanci. Vykoupení z bolesti nelze dosáhnout bez souběžného nasazení všech duševních sil, bez rituálu, zaklínání a modlitby. Proto kněží, znalí tajemného kroužení hvězd, naslouchači a vykladači snů, mistři nad démony, neprovozují své lékařské umění jako praktickou nauku, nýbrž výhradně jako tajemství.

Tato počáteční jednota se však brzy rozpadne. Aby se nauka mohla osamostatnit a převzít v praxi prostředkující službu mezi nemocí a nemocným, musí zbavit nemoc jejího božského původu a vyřadit jako zcela zbytečné to, co ji zařazuje do náboženství – oběť, kult, modlitbu. Lékař se staví vedle kněze a záhy i proti němu. Kněz se omezí na služby boží a upustí od léčení nemocných, lékař se zase vzdá všeho působení na duši, všeho kultu a magie: napříště oba tyto proudy plynou odděleně každý svým řečištěm. S tímto zásadním rozpadem prvotní jednoty nebudou všechny nauky o léčení hned zcela nového, převratného smyslu. Především se rozpadne ucelený duševní jev „nemoc“ v nečetně jednotlivé, přesně popsané nemoci. A tím se jejich existence jaksi odpoutá od duševní osobnosti člověka. Nemoc již neznamená něco, co postihlo člověka celého, nýbrž jen jeden z jeho orgánů.

Moderní medicína, zcela odloučená od všech momentů náboženských a magických, to je nastudované vědění a znalosti, pracuje s věcnými jistotami místo s individuálními dohady, a i když se dosud s oblibou označuje poeticky jako „lékařské umění“, platí toto vznešené označení už jen v mezním významu uměleckého řemesla. Léčení už neprobíhá jako akt duše, vždy znovu jako zázračná událost, nýbrž jako průzračné a téměř počtářsky přesné, rozumné jednání lékaře. Spontánnost nahradily znalosti, logos – ten tajuplný tvůrčí výrok kněze – nahradila učebnice. Kde starý magický průběh léčby vyžadoval nejvyšší duševní napětí, tam dosahuje nová klinicko-diagnostická metoda lékaře opaku, totiž jasného ducha bez nervozity při dokonalém, naprosto věcném duševním klidu.

Tato nevyhnutelná změna léčebného procesu ve věcnou odbornost musela během devatenáctého století dospět k netušenému rozvoji; mezi člověka ošetřovaného a ošetřujícího se totiž vsouvá něco třetího, článek zcela bezcitný: přístroj. Pro diagnózu se stává pronikavý zrak rozeného lékaře, hodnotící tvůrčím způsobem příznaky choroby, čím dál tím postradatelnějším. Nadvláda techniky, která sice proniká do lékařství později než jinam, ale přece jen nakonec vítězně, zvěcňuje léčebný proces ve velkolepě rozškatulkované a roztříděné schéma.

K této racionalizaci zevnitř přistupuje jako mocný doplněk racionalizace vnější, organizační. Na klinikách, těchto obrovských obchodních domech s lidským utrpením, se nemoci oddělují od sebe přesně jako v každém obchodním podniku podle odborných oddělení s vlastními podnikovými vedoucími a stejně se dělí i lékaři, kteří se jako na běžícím pásu ženou od postele k posteli a vyšetřují u jednotlivých „případů“ vždy jen příslušný nemocný orgán a většinou ani nemají čas vrhnout pohled do obličeje člověka, v němž je zdroj utrpení. Mamutí organizace nemocenských pokladen a ambulatorií přispívají svým dílem k tomuto odlidštění a odosobnění. Vzniká přehřátý masový provoz, v němž nemá čas proskočit ani jiskřička vnitřního vztahu mezi lékařem a pacientem, kde je při nejlepší vůli i pouhý záblesk oné tajemné magické síly, která pojí jednu duši s druhou, čím dál tím vyloučenější. Jako zkamenělá pravěká bytost vymírá naproti tomu domácí lékař, který ještě rozpoznal v nemocném člověka, znal nejen jeho tělesný stav, jeho povahu a její proměny, ale i jeho rodinu a tím i mnohé z jeho biologické podmíněnosti – on, ten poslední, v němž ještě zbylo cosi ze staré duality kněze a felčara.

Zdroj: Stefan Zweig, Léčení duchem

27.06.2014, 00:13:37   Publikoval Luciferkomentářů: 2