Neviditelný čert

Ke školní docházce kdysi patřily výlety s konkrétním výchovným a vzdělávacím cílem. Alespoň jednou do Národního divadla, na Karlštejn a na Křivoklát, a svého času také na Slapskou přehradu a do Koněpruských jeskyní. (Rozhodně nám to přineslo víc než výlet do multikina…) V Koněpruských jeskyních našli docela nedávno, v roce 2007, kosti medvěda staré 800 tisíc let. Kosti jiných zvířat i lidské kosti nalezené už dříve pocházejí z doby před půl milionem let až třinácti tisíci roky. Jako úkryt byly jeskyně využívány odjakživa. Ale mnohé uchovávaly tajemství, které poodhalily jen vyvoleným. Tajemství konce lidského života.

Stella

Slovem nekromanteion označujeme svatyně, ve kterých docházelo k zasvěcování do záhad posmrtného života. Zároveň to byla místa, kudy se vstupovalo do podsvětí – do záhrobí. Na základě nálezů z celého světa se dá předpokládat, že nekromanteiony existovaly už v době kamenné.

V knize Nahlédnutí za oponu smrti se autor Jaromír Kozák zamýšlí nejprve nad tím, proč v jejich existenci hodně dlouho nevěřili ani věhlasní archeologové. Jde o to, že když si odborníci neuměli účel podzemních prostor nebo smysl maleb vysvětlit, odkládali problém stranou. Prehistorie nezanechala žádné texty. Kozák uvažuje nad tím, že bychom neměli v dějinách rozlišovat prehistorii a historii podle toho, zda určitá společnost znala nebo neznala písmo. Podle něj prostě některé společnosti písmo nepotřebovaly. My dnes mylně zaměňujeme úroveň civilizace za úroveň technologickou, ale nevšímáme si úrovně duchovní. J. Kozák připomíná, že všechny jazyky světa mají společné východisko. Přestože se uvádí, že člověk pochází z Afriky, zhruba stejně staré archeologické nálezy pocházejí z celého světa. To se podle autora dá vysvětlit jedině obecným kolektivním vědomím.

Všemu živému je vlastní základní smysl – vnímání magnetického pole. Kdysi bylo magnetické pole mnohem silnější, proto jsme dnes tento smysl už téměř ztratili. Pokud jde o jazyky, autor naráží ještě na jednu záhadu. Čím starší jazyk, tím je pravidelnější, až působí dojmem, že byl uměle vytvořen. Jednotlivé jazyky lze matematicky popsat. Jako by je vytvořila nadřazená civilizace. Stará egyptština, jejíž písemné záznamy sahají do doby před 5 tisíci lety, svou fonetikou ukazuje na to, že fonetické hieroglyfy jsou mantrami – mají fyziologické nebo mentální účinky. Tento jev nacházíme i u jiných starých jazyků, jimž se pro tuto vlastnost říká svaté. Staré písmo mohlo mít hlubší smysl – nebylo zapotřebí k dorozumívání, protože informace byly obsaženy v morfickém poli. Nápisy psané enigmatickým písmem nedávají gramatický smysl a vyobrazení a hieroglyfy splývaly v jeden celek.

Megalitická kultura byla zcela nesporně globální a mnohem starší, než např. kultura keltská. Všechny nám známé staré civilizace pouze využívaly zděděné megality. Zdá se, že tyto stavby pocházely z kultury zničené přírodní katastrofou kolem roku 9 500 př. n. l. (viz Místa, která by neměla být). Mnoho jejích pozůstatků spočívá na mořském dně – ať je to ve Středozemí, nebo v Baltském moři. I když se o této kultuře nedochovala psaná svědectví, o její existenci nepochybujeme. Zdá se, že nekromanteiony, jimiž se J. Kozák zabývá, byly v oné době už běžnou součástí osídlených oblastí.

Můžeme předpokládat, že se nekromanteiony nacházely i na našem území. Pradávné osídlení Čech a Moravy (100 000 – 30 000 př. n. l.) nepřináší mnoho důkazů o pohřbívání. Není vyloučeno, že mrtví bývali ukládáni na vyvýšené plošiny. J. Kozák se také domnívá, že milodary na cestu do podsvětí mohly sloužit jako základní výbava pro případ, že by se zdánlivě mrtvý probral. Podobný účel – pohlídat, zda je člověk opravdu mrtvý – mohla mít i stráž u mrtvého nebo jeho dočasné uložení do jeskyně. Pravěcí lidé se často usídlovali v jeskyních nebo v jejich blízkosti – u nás v Moravském krasu a v Českém krasu.

Nekromanteion byl vždycky podzemní prostor, zpravidla právě jeskyně. V takové jeskyni se odehrávaly zasvěcovací obřady vyvolených. Ti se nejprve postili a meditovali. Poté se za pomoci různých psychotropních látek (v blízkosti sopky možná pod vlivem otravy kysličníkem uhličitým, zatímco třeba Egypťanům byl dobře znám kokain…) zasvěcovaní ocitali ve stavu připomínajícím klinickou smrt. V tomto stavu procházeli říší zemřelých a poté se vrátili do svého těla – na zem. V českých pohádkách připomínají tuto praxi příběhy o hrdinech, kteří byli odneseni do pekla a poučeni nebo napraveni se vrátili mezi lidi. (Záhrobí se popisuje různě. Vždycky ale byl přítomen motiv reinkarnace. Křesťanství reinkarnaci tvrdě odmítá. Je to těžko vysvětlitelné, když např. Římané byli jinak k různým náboženstvím dost dlouho tolerantní, k učení o reinkarnaci ale nikoli.)

Nekromanteiony jako podzemní svatyně jsou dnes už hmatatelně doloženy. Nacházíme je na obrovském území. Zdá se, že se šířily z Egypta, ale ani tam nemusel být jejich počátek. Zprvu mělo jít o věštírnu. V ní se zjevovali duchové zemřelých a odpovídali na otázky. (Podoba se spiritismem v českých zemích není náhodná, viz Vždy odpor, vždy vzdor… – O spiritismu u nás.) Protože se ani v řeckých ani v římských dílech nedočteme nic o jejich budování, dá se předpokládat, že šlo o místa využívaná už před dobou antickou. Svatyně bývaly blízko vodního zdroje, nezřídka také u sopek. Poblíž podzemních věštíren pak vznikala města. Je zajímavé, že např. Pythagoras si sám vytvořil podzemní komoru a po nějaké době se vrátil vyhublý, zato plný dojmů z návštěvy Hádu. Seznámil se svou zkušeností ostatní a získal četné stoupence. Pythagoras také 25 let studoval tajná učení mezi zasvěcenými kněžími v Egyptě. V egyptských podzemních chrámech trávil mnoho času. Podobnému studiu se věnoval také u Chaldejců a v Mezopotámii u mágů.

Nejstarší nekromanteion světa je egyptská podzemní svatyně v Abydu. O jejím účelu nepanuje žádná pochybnost. Je to Osireon. S jeho datováním jsou problémy. Ale zdá se, že není přehnané tvrdit, že pochází ze stejné doby jako chrám egyptské Sfingy. Možná pak tato svatyně vznikla 10 000 let př. n. l., a je tak pozůstatkem předegyptské kultury. Jako důkaz mohou sloužit nánosy bahna po velké katastrofě, stejné nánosy, jaké nacházíme kolem Sfingy. Dnes je Osireon bohužel nepřístupný, ale je možné se do něj podívat shora. Další nekromanteion je podle J. Kozáka v Gíze, pod Sfingou. Třebaže odborníci existenci podzemních prostor vyvracejí, geodetické snímky prý jednoznačně dokazují existenci chodeb a jiných místností. (V Egyptě se setkáváme s vyobrazením Sfingy sedící na střeše chrámu.) Podle hermetických knih mají být pod Sfingou ukryty informace o civilizaci zničené kolem roku 9 500 př. n. l. Traduje se, že také Velká pyramida sloužila zasvěcování – jak by tomu napovídalo i zvláštní architektonické řešení jejího nitra.

O irském očistci sv. Patrika byla zmínka už v článku o Jiříkově vidění. Na ostrůvku Station, kde svatý Patrik po čtyřicetidenním půstu zahnal zlé duchy, stojí osmiboká bazilika. Ostrůvek je přístupný jen v době obřadů, od 1. do 15. srpna. Přichází sem až 30 tisíc lidí. Na ostrůvku stráví 3 dny. Prvního dne se postí a nesmějí usnout. V následujících dnech jednou za den snědí toast a vypijí čaj. Bosi obcházejí křížovou cestu a modlí se u každého zastavení. Očistec prý byla původně, v 5. století, díra do země. Podle všeho křesťanští kazatelé včlenili prastará vyprávění do křesťanské tradice… Ale ještě mnohem později bývali v tomto nekromanteionu zavíráni poutníci, z nichž někteří se nevrátili. O tom vypravují zápisy o vizích, jež se dají označit za Anglickou knihu mrtvých (12. století).

Řeckých nekromanteionů existuje celá řada. Nejnavštěvovanější leží blízko městečka Mesopotamo, nedaleko města Parga (viz video na konci). Právě tam protéká Styx. Nepřekročitelná hranice do záhrobí, do níž se vlévá Acheron, Léthé a další tři řeky. Tam čeká Charón (řecky Χάρων, latinsky Charon), jemuž je, ovšemže, nutné zaplatit…

U nás pak podle J. Kozáka můžeme za tajemné místo setkávání s neznámými silami považovat Petřín. Protože je s podivem, že hora na tak výhodném místě nebyla nikdy osídlena, nikdy tu nebylo hradiště ani chrám. Zato pověsti hovoří o kněžně Libuši, která zde u velikého ohně přinášela oběti duchům. Dělníci lámající na Petříně kámen spatřovali postavy v ohni, který zapalovali, aby se zahřáli. Proto sem začali přicházet poutníci, kteří se domnívali, že se zde očišťují duše zemřelých. Kníže Boleslav rozkázal oheň uhasit a porazil dub v jeho blízkosti, protože měl za to, že se tu zjevují ďáblové. O zvláštním charakteru Petřína svědčí i to, že milovník ezoteriky Karel Čtvrtý nechal postavit Hladovou zeď – podle autora knihy tradovaný důvod neobstojí. Vedle vchodu do pekla prý stál severočeský hrad Lovín, zatímco hrad Houska je postaven nad vstupem do pekla přímo.

Nekromanteiony jsou bezútěšným místem. Ale lidová tradice si s peklem i s očistcem poradila po svém, pozemsky. Žádný smutek! Vždyť na tancechtivou Káču („stará děvečka, bylo jí pomalu čtyřicet“), kterou vzal čert v hospodě do kola, neměl ani sám Lucifer (Luciferův komentář: No comment). Dokázal tak akorát zavelet, aby čert vynesl Káču z pekla ven a zbavil se jí. Chudák ovčák Jirka. Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Nevzali se.

Zdroj: Kozák, Jaromír – Nahlédnutí za oponu smrti, Fontána, Olomouc 2006

30.08.2014, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 16