Neviditelný čert

Krátce před příchodem vánočních svátků jsem zamířil do nedávno otevřeného obchodního centra v multifunkčním komplexu Quadrio na Národní třídě, abych navštívil pobočku knihkupectví Neoluxor, v níž jsem počátkem listopadu (téhož roku, tedy již minulého) zakoupil knížku od psychologa Franka Naumanna Malý Machiavelli (15 osvědčených strategií pro životní krize). Při této příležitosti jsem dostal kupon na padesátikorunovou slevu, pokud si na témže místě do konce roku koupím ještě nějakou jinou knížku, což bezpochyby platilo, i kdybych si koupil tu samou. Narazil jsem na zajímavý svazek dvou britských novinářů, z nichž jeden je spisovatelem a oba zároveň působí jako rozhlasoví dokumentaristé či redaktoři. Název knížky jsem vetknul do názvu tohoto příspěvku, a jelikož se mi v následujících dnech odehrávaly zajímavé koincidence, ba přímo synchronicity (viz kupř. Synchronicita, Synchronicita II, Jak se synchronicita projevuje či Jak se synchronicita dotýká nás a našich vztahů), tak si zpětně myslím, že to nemohla být náhoda.

Lucifer

V životě nás občas potkávají tak neuvěřitelné náhody, že občas pochybujeme, že to náhody ani nemohly být. Autoři v názvu příspěvku, perexu a ve zdroji zmíněného spisku posbírali příběhy šťastné, veselé, smutné, drsné i romantické, které mají jedno společné – to, co se stalo, vypadá jako naprosto neuvěřitelná shoda okolností. Okomentovali je s dostatečně realistickým přístupem (s nohama na zemi), a nezapomněli přitom i na vzletný až humorný nadhled, přičemž v zájmu objektivity a solidnosti se tu a tam obrátili na nejrůznější přírodovědecké či filosofické teorie, myšlenky a interpretace onoho tajemného propletence podivuhodných náhod a synchronicit.

O některé postřehy z této knížky, jež se mi bezpochyby nemohla do rukou dostat jen tak náhodou, se jistě s vámi někdy podělím. Pro dnešek, abych navodil tu správnou atmosféru, jsem vybral několik poznámek z první kapitoly Má v tom prsty vesmír? Ano!, které jsem tak trochu halabala slepil dohromady a lehce okořenil, a abyste si nemysleli, že je to jen taková sranda, přidal jsem skromnou nůši několika ve zdroji zmíněných příběhů, z nichž vám může možná i běhat mráz po zádech.

Takže na úvod:

Náhoda představuje vždy něco mimořádného, je vždy subjektivní a vždy se týká přímo nás. Člověk je druh bažící po kontaktu a v každé vzájemnosti nachází potěšení. Kdybychom byli schopni zmapovat každou lidskou aktivitu na světě, spojit čárami všechny přátele a příbuzné, odlety a přílety, odeslané a přijaté zprávy, touhy a splněná přání, dostali bychom propletenec čar ve tvaru Zeměkoule s biliony průsečíků, který houstne každou vteřinu. Každý průsečík představuje vztah čekající, až bude odhalen jako náhoda, ať už sám o sobě nebo díky jiné spojnici, která ho protne. Náhoda je všude kolem nás. My si ale všímáme jen těch průsečíků, které pro nás osobně něco znamenají. Rakouský biolog počátku 20. století Paul Kammerer prohlásil, že existují zjevné projevy daleko větší vesmírné spojitosti, jakási síla podobná gravitaci, která působí selektivně a přitahuje k sobě věci podle určitého vztahu příbuznosti. My jsme schopni pouze zaregistrovat vrchol její aktivity, něco jako vlnky na hladině rybníka.

Čím to je, že si náhoda tak pohrává s našimi emocemi? Odpověď se skrývá v onom pocitu, že se nás dotýká něco mimo naši kontrolu. V pocitu výjimečnosti, že jsme zrovna my byli vybráni. V jeden okamžik se potýkáme s každodenním chaosem, a ve vteřině nás zalije blahodární záře, ve které najednou všechny sebezoufalejší problémy – situace, věci, myšlenky – zapadnou do sebe. Na vteřinu si přestaneme připadat jako ti nejmenší a bezvýznamní a naše utkvělá představa o svévolném a děsivém vesmíru se rozplyne. Staneme se součástí velikého vesmírného ANO! Vědecké studie ukázaly, že lidé, kteří věří v náhody, bývají sebevědomější, klidnější a život si užívají s větší pohodou. Jakékoli náhody, které prožijí – i ty naprosto bezvýznamné, je jen dále utvrzují v jejich neochvějném optimismu. Tito lidé jsou na náhody připraveni. Jsou přesvědčeni, že ona loterie nekonečných možností vytáhne právě jejich šťastné číslo. Pro tyto lidi je svět opravdu malé místo.

Můžeme namítat, že všechny tyto věci jsou zde jednoduše přítomné a jen čekají, až si jich všimneme, jsou jen součástí palby informací, která útočí na naše znavené smysly každý den. Že naše pozornost je selektivní – vnímáme pouze tu část informací, která je pro nás v danou dobu přínosná. Ano, to je do značné míry pravda. Nastávají ovšem situace, kdy si už s tímto pragmatickým a vědecky ověřitelným vysvětlením nevystačíme. Jak zhruba říkal Shakespearův Hamlet svému příteli Horáciovi: Jsou věci mezi nebem a zemí, o nichž naše věda či filosofie nemá ani potuchu.

A na závěr pár ilustrativních situací, aby bylo ještě jasnější, o čem je v tom spisku řeč:

Paní Willardová si omylem zabouchla vstupní dveře svého domu v Berkeley v Kalifornii. Deset minut se snažila nějakým způsobem dostat zpět dovnitř, když v tom přijel pošťák s dopisem do jejích rukou. Paní Willardová v něm nalezla klíč ke svým hlavním dveřím. Poslal jí ho její bratr, Watson Wyman, který u ní nedávno pobýval a rezervní klíč s sebou nedopatřením odvezl domů do Seattlu ve státě Washington.

Charles Francis Coghlan, jeden z nejlepších shakespearovských herců své doby, se narodil na ostrově prince Edwarda u východního pobřeží Kanady v roce 1841. Zemřel nečekaně, po krátké nemoci 27. listopadu 1899 při svém hostování v přímořském městě Galvestonu v Texasu, na jihovýchodě Spojených států, Vzdálenost mezi Galvestonem a Coghlanovým rodným městem byla natolik veliká, že jej místní vložili do rakve a pochovali do žulové hrobky na tamním hřbitově. Osmého září roku 1900 udeřil na Galveston mohutný hurikán a obří přívalové vlny zalily hřbitov i jeho hroby. Coghlanova rakev byla smetena do moře. V říjnu 1908 objevil rybář na pobřeží ostrova prince Edwarda dlouhou, zubem času i povětrnostními vlivy omšelou rakev. Po devíti letech a 5 630 kilometrech se Charles Coghlan konečně dostal zpátky domů. Jeho krajané z ostrova jej znovu pochovali na hřbitově kostela, kde byl kdysi pokřtěn.

Jabez Spicer z městečka Leydenu ve státě Massachusetts zemřel při Shaysově povstání 25. ledna 1787. Při útoku na zbrojní sklad jej zabily dvě kulky. Měl na sobě kabát po svém bratru Danielovi, který zahynul 5. března 1784. I jeho zabily dvě kulky. Kulky, které zabily Jabeze Spicera, prošly týmiž dírami, které po sobě zanechaly kulky, které zabily jeho bratra Daniel o tři roky dříve.

Amatérský astronom Peter Anderson označoval astrologii za „pavědu“. Přes svůj vrozený skepticismus se jednou v neděli přistihl, jak v novinách, náhodně otevřených na stránce s horoskopy, pročítá odstavec věnovaný jeho znamení – Kozorohům. Psalo se v něm, že v následujícím týdnu obdrží dvě nabídky zaměstnání. Upřímně ho to pobavilo. Následujícího dne dostal dvě nabídky zaměstnání.

Britské „médium“ Douglas Johnson jednoho odpoledne nastoupil do špatného autobusu a svůj omyl si uvědomil až po delší době. Johnson tuto příhodu zmínil tuto příhodu při své přednášce pro Cambridgeskou společnost pro psychologický výzkum při Cambridgeské univerzitě v roce 1967. Vyprávěl, že se rozhodl cestovat dál a vychutnat si výlet a pěknou krajinu za okny. Shodou náhod vedla trasa autobusu kolem domu Johnsonovy klientky, která k němu docházela před dvěma lety. Spontánně se rozhodl, že ji navštíví, a z autobusu vystoupil. Došel ke dveřím jejího bytu a zaklepal, ale nikdo neodpovídal. Potom ucítil pach plynu. Vylomil dveře a v kuchyni našel v bezvědomí ženu s hlavou v plynovém sporáku. Jen díky neuvěřitelné náhodě dorazil Johnson právě v okamžiku, kdy ženě ještě mohl zachránit život.

Poslední příběh, který jsem přibalil do skromné nůše, v ní zabírá nejvíce místa, takže se ta nůše až tak skromně už nemusí zdát. Vězte však, že ve zdroji je toho ještě neskonale více. Příběh se týká dvou italských Umbertů:

Restauratér Umberto se až k neuvěření podobal italskému králi Umbertovi I. S králem jej ale pojilo daleko víc než jen jméno a podoba. Oba se narodili 14. března 1844 ve stejném městě, oba si 22. dubna vzali ženu jménem Margherita a oba pojmenovali svého syna Vittorio. V den královy korunovace v roce 1878 otevřel Umberto svou restauraci. To vše by ovšem zůstalo bez povšimnutí, kdyby se král a restauratér nikdy nepotkali. Ale jak tomu v pohádkách bývá, i cesty dvou Umbertů se jednoho dne zkřížily. Měli se dozvědět, že se jejich životy podobají i v daleko zásadnějších věcech.

Král navštívil Monzu poblíž Milána při příležitosti atletického klání, na kterém měl vítězům předat ceny. Den před závody se rozhodl povečeřet se svým pobočníkem v Umbertově restauraci. Králově pozornosti neunikla fyzická podoba s majitelem podniku a vyzval Umberta, aby si k nim přisedl. Stačilo, aby si o sobě řekli pár základních údajů, a nevycházeli z údivu, K dovršení všeho zjistili, že byli oba ve stejný den vyznamenáni za chrabrost. Stalo se tak hned při dvou příležitostech. Poprvé v roce 1866 a podruhé v roce 1870. V tento okamžik se král rozhodl jmenovat restauratéra rytířem Řádu královské koruny a pozval jej na atletické klání následujícího dne.

Některé pohádky ale končí nešťastně a nejinak tomu bylo i v tomto příběhu. Druhého dne se Umberto na závodech neobjevil. Krále jeho nepřítomnost udivila a začal po něm pátrat. Řekli mu, že se Umberto stal předešlého dne obětí pouliční přestřelky. Zarmoucený král přislíbil svou účast na pohřbu. Už na něj ale nedorazil. Ještě téhož dne jej zastřelil atentátník Gaetano Bresci.

Zdroj: Martin Plimmer, Brian King: To nemůže být náhoda – Příběhy o neuvěřitelných náhodách a co na ně říká věda

08.01.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 13