Neviditelný čert

Osmého ledna tohoto roku, což evidentně není až tak dávno, jsem vás seznámil s neuvěřitelně náhodným faktem, že To nemůže být náhoda (což je, jak je z odkazu zřejmé, název knížky, kterou jsem si zcela náhodně pořídil někdy těsně před Vánocemi minulého roku). Naznačil jsem, že autoři toto velmi náročné filosofické téma pojali a zpracovali s neuvěřitelnou lehkostí a okořenili ho klasickým anglickým humorem, jenž nemá chybu, ani náhodou. Pro dnešek jsem vybral a lehce poupravil jednu pasáž, abyste věděli, že jak autoři, tak ani já, si z vás neděláme legraci, jelikož k dobrému jídlu patří i dobré koření.

Lucifer

Čím častěji se v našem životě objevuje náhoda, tím více nás dovede povznést a pobavit. A přitom se podivné, nevysvětlitelné, předpovězené i nepředpovězené náhody dějí kolem nás častěji, než si vůbec uvědomujeme. Obvykle si všimneme jen těch, na které nás někdo upozorní, nebo které jsou už tak do očí bijící, že se přehlédnout nedají.

Americký romanopisec, duchovní otec beatové generace, vynálezce slova heavy metal, ale také muž drogově závislý na heroinu, který zabil vlastní ženu, William S. Burroughs věřil, že naše cesta životem je náhodami doslova dlážděná a všechny mají nějaký skrytý význam. Pečlivě si zaznamenával všechny své sny, vedl si zvláštní sešit, do kterého lepil výstřižky z novin, a poznamenával si zdánlivě vše, co se mu přihodilo. A to vše činil ve snaze odhalit jakoukoli náhodu ve svém životě – a samozřejmě i její smysl.

Podle Burroughse bychom měli svůj život prožívat s větší obezřetností a vnímavostí. Svým přátelům doporučoval, aby se šli jen tak projít a cestou si všímali všech detailů. Zvláštní pozornost měli věnovat i svým myšlenkám – na co mysleli, když zahlédli kolem projíždějící auto, název ulice, neznámého kolemjdoucího nebo cokoli, co upoutalo jejich pozornost. Po návratu si měli vše zapsat. Burroughs své přátele dopředu ujistil, že myšlenky, které bezprostředně předcházely nějakému vizuálnímu vjemu, budou s tímto vjemem nějak souviset. „Může se dokonce stát, že onen název ulice doplní chybějící část věty ve vaší mysli. Dostáváte zprávy ze všech stran. Všechno k vám promlouvá,“ dodal. „Podle mého názoru nic jako náhoda neexistuje.“

Náhody vždy halí závoj tajuplna a to si nás podmaňuje. Toužíme po náhodách, potřebujeme je. Někdy nás ale vlastní žádostivost může svést na scestí, a pak hledáme náhody i tam, kde nejsou. Jistý palčivý pocit misionářského zanícení musel pocítit i autor jednoho příspěvku na internetu, když popsal „naprosto mimořádnou shodu náhod“ mezi filmovou klasikou The Wizard of Oz (Čaroděj ze země Oz) a nejprodávanějším rockovým albem Skupiny Pink Floyd The Dark Side of the Moon (Odvrácená strana Měsíce). Podle návodu na webových stránkách jste si měli přehrát album i film ve stejný okamžik a všimli byste si neuvěřitelné synchronicity. Pisatel se zde zamýšlel nad vesmírnou silou, díky níž si v dílech podali ruce muzikanti s filmovými tvůrci. Senzacechtivá surfující populace tuto teorii „shody náhod“ zachytila téměř okamžitě po jejím vyvěšení na internetu a v prodejnách CD i půjčovnách filmů následně způsobila naprosto nečekaný rozruch. Prodej alba The Dark Side of the Moon zaznamenal raketový nárůst a kopie filmu The Wizard of Oz vmžiku zmizely z poliček půjčoven.

Abyste si mohli plně vychutnat ono avizované dílo synchronicity, bylo třeba dbát velmi přesných pokynů:

První skladbu alba The Dark Side of the Moon jste si měli pustit přesně v okamžik, kdy ve filmové znělce potřetí zařval lev společnosti MGM… „a všimnete si hned několika velmi zajímavých náhod“. S prvním akordem písně Breathe (Dýchej) sena obrazovce objeví Dorotka balancující na hraně koryta na pomyje a z CD by k vám měla zaznít skupina Pink Floyd zpívajíc „balancujíc na nejvyšší vlně“. Dorotka sklouzne do koryta přesně v okamžiku, kdy zazní slova „poběž vstříc předčasnému hrobu“ a v témže okamžiku se hudba změní. Dorotka něžně zdvíhá malé kuřátko a Pink Floydi zpívají „neboj se mít rád“. Když zazní slova „smích budeš rozdávat a slzy ronit“, Lev a Plecháč se smějí a Strašák pláče. Píseň s názvem Poškození mozku zazní přibližně ve stejnou dobu, kdy Strašák začne zpívat svou píseň Kéž bych měl mozek. Scéna tance skřítků při Dorotčině příchodu do země Oz působí jako choreograficky sladěná s písní My a Oni. A tak dále a tak dále.

Můžete si o tom myslet, co chcete, třeba si i zaťukat na čelo, ale samotný fakt, že tento avizovaný fenomén dovedl podle konzervativního odhadu zaujmout a ke strastiplnému ověřování shod přesvědčit na tisíce lidí, svědčí o kolektivní touze člověka nacházet smysluplné náhody ve svém životě. Naše ochota uvěřit náhodám se zdá být nerozlučně spjata s jinou fundamentální lidskou potřebou – nalézt smysl vlastního života. V obou případech v nás bojuje až zoufalá snaha sebe sama přesvědčit, že za náhodou i naším životem existuje něco víc, než jen „pouhá“ náhoda.

Nad smyslem života si lámal hlavu i Douglas Adams ve své ohromně populární trilogii Stopařův průvodce po Galaxii. Ve svém humoristickém románu nakonec došel ke známému závěru, že odpovědí na smysl života, vesmíru a vůbec všeho je číslo 42. Daleko napínavější chvilky ale zažíval Adams v okamžiku, kdy měl vysvětlit své náhodné setkání na nádraží v Cambridge:

Adams vešel do nádražní kavárny, koupil si pytlík sušenek a noviny a posadil se k volnému stolu. Chvilku nato si k němu přisedl neznámý muž, pytlík sušenek otevřel a pustil se do nich. Očividně zde došlo k jistému nedorozumění ohledně vlastnictví sušenek. „Udělal jsem jen to, co by udělal každý anglický džentlmen,“ řekl Adams. „Ignoroval jsem to.“ Oba muži pak střídavě uzobávali sušenky z pytlíku, až je nakonec vyzobali všechny. Teprve poté, co neznámý muž odešel, si Adams všiml, že na svůj identický sáček sušenek položil noviny. „A teď někde po Anglii chodí muž a vypráví úplně stejný příběh,“ poznamenal Adams, „bohužel mu ale chybí pointa.“

Zdroj: Martin Plimmer, Brian King: To nemůže být náhoda – Příběhy o neuvěřitelných náhodách a co na ně říká věda

14.01.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 40