Neviditelný čert

Tento víkend jsem se rozhodl věnovat hudbě, jelikož mi zní v hlavě skoro každou chvíli. Bez inspirativně podněcující hudby si svůj život nedokážu představit. Ne každá hudba je však hudbou, k níž se takto upínám. Nejrůznější hudební výpotky, jimiž se hemží sdělovací prostředky, na mě působí zcela opačným způsobem. Stejně jako tupý konzumerismus, jenž se za pomoci agresivního vymývání mozků projevuje způsobem naprostého odpojení od reality čím dál tím většího počtu lidí, z nichž se stávají naprosté automaty pro radost těch, kteří z toho těží svůj finanční prospěch.

Lucifer

O povaze hudby se mezi vědci vedou stejné spory jako o povaze jazyka nebo náboženství. Podle jednoho názoru hudba byla výrazem schopnosti učit se téměř cokoli, výsledek vlivu prostředí na „tabula rasa“ neboli Aristotelovu nepopsanou voskovou tabulku (viz též Nepopsaný list (?)). Hudba by současně byla vedlejší výtvor evoluce podmíněný činností systémů, které původně sloužily něčemu jinému. Představitelé této myšlenkové školy tedy tvrdí, že hudba je výsledkem kultury, v níž člověk vyrůstá, nikoli něco vrozeného. Na druhé straně jsou zastánci názoru, že hudba je víc biologická funkce než kulturní výtvor.

Hudební schopnosti jsou v lidské populaci široce rozšířené a lze je chápat jako kontinuum, na jehož jedné straně je vrozená neschopnost rozlišovat hudební zvuky, postihující asi 4 % populace, na straně opačné jsou geniální muzikanti, skladatelé i interpreti. Současný výzkum se soustředí na střed tohoto kontinua. Užívá se pojem „funkční hudba“, což je muzika, která se líbí většině příslušníků nějaké kultury. Příkladem může být lidová a nejrůznější podoby takzvané populární hudby. Tato hudba je nejčastěji živá, veřejná, improvizační, spontánní, které se nějakým způsobem posluchači účastní.

Zdravé děti přicházejí na svět s hudebními vlohami. U kojenců lze prokázat hudební schopnosti, které se podobají hudebním schopnostem dospělých lidí. Kojenci rozlišují stupnice a rytmus. Ve věku šesti až devíti měsíců dávají přednost konsonantním intervalům před disonantními a stupnicemi s nepravidelnými intervaly, což platí i pro uměle vytvořené stupnice. Dětský mozek přichází na svět s poměrně malým počtem hotových zapojení. Je velmi plastický. Zevní prostředí tedy dětský mozek ovlivňuje mimořádně.

Zajímavé je, že už osmiměsíční kojenci nepokládají transponovanou melodii za nový jev, i když jsou tóny, které ji tvoří, odlišné od tónů předešlé melodie. Jakmile se však pořadí tónů přehodí, stane se melodie pro děti něčím novým. Okamžitě upnou pozornost na reproduktor, z něhož slyší melodii s odlišným pořadím tónů, Děti jsou rovněž schopny stejně jako dospělí lidé zobecnění bez ohledu na tempo. Malé děti jsou citlivější na narušení typické jednoduché západní melodie než na narušení „atonální“ melodie, a dávají přednost nové melodii před tou, kterou už znají, a to i v odstupu jednoho týdne.

Do jaké míry lze chápat jednoduchou hudbu jako předchůdce jazyka, je předmětem teoretických úvah a sporů od Darwinových dob. Darwin předpokládal, že lidskému jazyku předcházel jednoduchý komunikační systém podobný zpěvu. Je možné, že se u lidského druhu od doby, v níž se naše vývojová větev před 5-7 miliony let oddělila od vývojové větvě směřující k dnešním šimpanzům, vyvíjel nejdříve protojazyk, který se mohl plně vyvinout až v době před 200-400 tisíci lety. Darwinova hypotéza společných vývojových kořenů jazyka a hudby vysvětluje mnohé sdílené znaky, jejichž příkladem je hlasové učení, stejně jako ponechává prostor pro jejich odlišnost, například jazykovou sémantiku. Komunikační systémy podobné hudbě se vyvinuly nejméně třikrát u ptáků a třikrát u savců, zatímco komunikační systém schopný sdělovat arbitrární významy, jazyk, se vyvinul jen jednou, a to u lidí. Darwinova úvaha nemluví o dalších hudebních výrazových prostředcích – instrumentální hudbě a tanci.

Hudba má adaptivní význam zejména pro lidskou skupinu, pomáhá překonat lidskou individualitu v její prospěch. Hudba je podkladem tance, náboženských rituálů, ceremonií všeho druhu, včetně zvuku bubnu užívaného při pochodu do bitvy. Pro davovou soudržnost určitých jedinců je dnes třeba populární techno. Technaři se dokáží seskupit na nějaké louce, z reproduktorů se ozývají dunivé a mechanické zvuky generované zhruba jako bušení do bubnů podobně seskupených bojovníků nějakého primitivního kmene, avšak s použitím moderních elektronických nástrojů. Obojí má stejný cíl: hypnotizujícím způsobem stmelit po něčem takovém toužící jedince v homogenní dav, v němž se tím či oním důvodem dekomponuje jejich lidská jedinečnost.

Skutečná tvořivá hudba, na níž tady často upozorňuji, nemá s výše zmíněným nic společného. Ta dle mého soudu patří zcela jednoznačně do kategorie lidských kulturních projevů, a dá se nalézt ve všech možných hudebních žánrech, včetně toho lidového. Domnívám se, že i v tomto případě je třeba oddělit zrno od plev. Plevy slouží ke stmelování davů a zrno k obohacení nestmelených lidských osobností.

Zdroj: František Koukolík, Jádro – Televizní eseje

21.02.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 30