Neviditelný čert

Mašíblové byli vždycky. I ve středověku (jsou popsáni v literatuře) i předtím - o těch se aspoň ságy tradují. Najdete je v japonské literatuře i čínské. Popisuje je zčásti i Jonathan Swift v Gulliverových cestách. Myslím, že se ona infantilnost nedá popsat jako izolovaný jev. Souvisí se společností jako takovou a tu přece tvoří lidé. My.

Starý Kocour

Jsou společnosti drsnější, kde takoví nepřežijí a pak jsou společnosti, (Severní Korea) kde pomocí kombinace snad až "rasových" zvyklostí (poslušnost vrchnosti) a frackovství věrchušky vznikla tahle situace. Kde „Nejvyšší psychopat“ nechá rozstřílet svého generála protiletadlovým velkorážným kulometem údajně za to, že u vojenské přehlídky usnul. Kulturní revoluce v Číně, Pol Pot v Kambodži a podobně jsou jen jiné instance stavu, kde jsou celé národy nuceny k infantilitě.

V našich krajích se tyhle jevy odehrávaly také - jen ne v tak extrémních projevech a ne tak masově. (Pro mě bylo třeba dost hrůzným zážitkem poslouchat jisté zasloužilé umělce, jak zdůvodňovali svou účast na brigádách, když se stavěla Nová Huť Klementa Gottwalda. Argumenty osmiletého dítěte. Nyní se prezentují jako ostří pravičáci. Opět póza. Umělec nemůže být opravdovým pravičákem. Leda by nepotřeboval publikum.)

Někteří lidé budou dětmi do smrti – můj případ. Ale rozhodl jsem se k tomu vědomě kolem svého dvacátého roku věku, kdy jsem si uvědomil, že můj život naprosto nutně skončí smrtí a že chci celý život dělat to, co mě baví. To jsem poctivě řekl své budoucí ženě, která napřed souhlasila, ale i pak se občas pokoušela vzbudit ve mně "racionalitu" (peníze, postavení). Ale myslím, že moc úspěšná nebyla. Jedině svého potomka jsem bral vážně a dokonce v době, kdy jsem byl za něj jednoznačně odpovědný, jsem věrchušku příliš neprovokoval.

Proč jsme jako děti? Protože se celý systém (jakýkoliv) snaží, abychom takoví byli. Ovladatelní, vypočitatelní. Jedině psychopati se občas vymykají a snaží se - ale o co vlastně? Dostat se na vrchol? Být šíleně bohatý? Ale rubáš přece nemá kapsy a sochu v nadživotní velikosti (Saddám Hussein) lze přece strhnout z podstavce buldozerem nebo tankem za pár minut. A knihy se z knihoven vyřazují naprosto pravidelně po každé režimní změně. Ba i kamenné památky dávných, kdysi slavných civilizací neodolají buldozerům fanatiků. Nebo potřebám developerů na daném místě něco šíleně užitečného postavit. A vydělat na tom.

Ale marná snaha - dokonce i u těch islamistů. Nic po nich nakonec nezůstane, jen ta špatná pověst. Mao Ce-tung a Pol Pot jsou už jen hesla ve slovníku. A kolik to bylo snahy, krve, nenávisti i lásky. Vše je již téměř zapomenuto, stejně jako upalování čarodějnic v Čechách mírumilovnými křesťany. Svět se bude zabývat jinými dětinskostmi, které bude považovat za důležité.

Žij teď hned! A co v budoucnosti? To už je přece jedno, to už budeme mrtví…

Moje otázka mašíblům zní: Proč dneska, když není třeba hledět na "včera" a na "zítra"? Vím, nebude zodpovězena.

Tak jinak: Kdo je odvážnější: Dítě, které nevědomky projde minovým polem nebo pyrotechnik, který si je vědom, že to minové pole je a co může způsobit? Není nakonec lepší být tím dítětem?

I kdyby došlo k naprostému (sebe)vyhubení lidstva či veškerého života na Zemi, bude to mít v kontextu s velikostí a významem Vesmíru o mnoho, mnoho řádů menší význam, než nechtěné zašlápnutí jediného mravence na lesní cestě.

21.05.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 9