Žijte přítomností (Uzavření života)

rubrika: Pel-mel


Posledně jsem naznačil, že z Psychopatova průvodce vás oblažím už pouze kontemplativními výňatky ze dvou kapitol. Tu první (Postavte se k životu čelem) jsem zatím jenom tak nakousl s tím, že se k ní ještě vrátím. Možná ano, ale dnes bych chtěl nakousnout tu druhou (Žijte okamžikem). Je založena na moudré myšlence, že byste měli žít přítomností a zbytečně se nepitvat v minulosti nebo trápit se budoucností. To nakousnutí spočívá v reprodukci vyprávění jednoho newyorského taxikáře s jedním mým skromným dodatkem. Předávám slovo onomu taxikáři:

 

Lucifer


Přijel jsem na udanou adresu a zatroubil. Po pár minutách čekání jsem šel ke dveřím a zaklepal.

„Jen minutku,“ odpověděl slabý starší hlas.

Slyšel jsem, jak někdo vláčí cosi po podlaze. Konečně se otevřely dveře. Přede mnou stála drobná devadesátnice. Měla na sobě vzorované šaty a malý klobouček s připíchnutým závojem jako z filmu ze čtyřicátých let. Vedle ní stál malý nylonový kufřík. Byt vypadal, jako by v něm už léta nikdo nebydlel. Nábytek byl přikrytý prostěradly, na zdi nebyly žádné hodiny a na poličkách žádné cetky. V rohu stála lepenková krabice, plná fotek a skla.

 

„Odnesl byste moje zavazadlo do auta?“ řekla.

Vzal jsem tedy kufřík a vrátil se, abych jí pomohl. Chytla se mojí ruky a oba jsme se pomalu vydali ke kraji chodníku. Pořád mi děkovala za laskavost.

„Není zač,“ namítl jsem. „Snažím se jen chovat k zákazníkům tak, jak bych chtěl, aby se zacházelo s mojí matkou.“

„Ach, vy jste tak hodný chlapec,“ řekla.

 

Když jsme nastoupili do taxíku, sdělila mi adresu a pak se zeptala: „Mohl byste jet přes centrum?“

„To ale není nejkratší cesta,“ odpověděl jsem rychle.

„Nevadí, já nepospíchám. Jsem totiž na cestě do hospicu.“

Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Oči se jí leskly.

„Nemám už žádnou rodinu,“ pokračovala měkkým hlasem. „A doktor tvrdí, že mi už moc času nezbývá.“

Nenápadně jsem se natáhl, abych vypnul taxametr.

„Kudy byste chtěla, abych jel?“ zeptal jsem se.

 

Další dvě hodiny jsme jezdili městem. Ukázala mi budovu, kde kdysi obsluhovala výtah. Projeli jsme čtvrtí, ve které po svatbě žila s manželem. Nechala mě zastavit před skladem nábytku, kde byl kdysi sál, kam jako dívka chodívala tančit. Občas mě poprosila, abych před nějakou budovou nebo místem zpomalil, a pak beze slova hleděla do tmy. Když na obzoru začalo vycházet slunce, najednou řekla: „Jsem už unavená, pojeďme.“ Mlčky jsme vyrazili na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako malé sanatorium, s příjezdovou cestou procházející pod portikem. Dva zřízenci zamířili k taxíku, jen co jsme zastavili. Byli pozorní a soustředění, sledovali každý její pohyb. Museli ji už očekávat. Otevřel jsem kufr auta a donesl malé zavazadlo ke dveřím. To už paní seděla v kolečkovém křesle.

 

„Kolik vám dlužím?“ zajímala se a sahala po peněžence.

„Nic“ řekl jsem.

„Musíte z něčeho žít,“ namítla.

„Jsou i další zákazníci,“ odpověděl jsem. Téměř bez přemýšlení jsem ji objal. Pevně se ke mně přitiskla.

„Věnoval jste staré ženě chvilku radosti. Děkuji.“

Stisknul jsem jí ruku a vykročil do tlumeného ranního světla. Dveře se za mnou zavřely. Byl to zvuk uzavření života.

 

Žádné další pasažéry jsem už nebral. Bezcílně jsem projížděl městem, ponořený v myšlenkách. Po zbytek dne jsem mohl sotva mluvit. Co kdyby ta žena narazila na naštvaného řidiče nebo na někoho, kdo netrpělivě čekal na konec směny? Po rychlé inventuře si nemyslím, že jsem kdy v životě udělal něco důležitějšího. Jsme uzpůsobeni k tomu si myslet, že se naše životy točí kolem velkých okamžiků. Jenže ty nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou nádherně zabalené v čemsi, co pro ostatní může být okamžikem malým.

 

 

Kdyby někdy měla vzniknout reklama na to, proč bychom měli žít přítomností, tak je to tohle – morální, spirituální, psychologická pravda, zredukovaná na dřeň v jediném prostém setkání. Kdyby taxikář byl to ráno naštvaný kvůli něčemu, co se stalo včera, nebo toužil po tom, aby směna už skončila a mohl dělat něco jiného – pak by cesta té ženy do hospicu dopadla téměř jistě jinak. Nezastupitelnou roli v tom příběhu sehrála i ta stařenka. To ona zavřela dveře za minulostí. Asi jí už opravdu nezbývalo moc času. Tomu, co jí ještě zbýval, byla ale připravena postavit se čelem. Tady a teď.

 

Zdroj: Andy McNab, Kevin Dutton: Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu

 

Luciferův dodatek:

 

Stalo se to ve středu v pozdních večerních až nočních hodinách, kdy jsem Stověžatou brázdil metrem z bodu P (Pracoviště) do bodu B (Bydliště). Jízda byla poměrně poklidná, a jelikož jsem byl utahaný jako pérka z rolet, jen tak tupě jsem seděl se zrakem obráceným v nicotnost třímaje hluboko v klíně Psychopatova průvodce, do něhož jsem ani náhodou nehodlal nahlédnout. Výše reprodukovaný zážitek taxikáře jsem už znal, ale v hlavě jsem měl úplně prázdno. Vůbec jsem na něho nepomyslel.

 

Když jsem z metrového vlaku vystupoval ve stanici, která se nachází nejblíže k bodu B, doprovázel mě poměrně početný houf spolucestujících. Držel jsem se sotva na nohou, ale mému perifernímu zraku neuniklo, že jeden z těch vystupujících je nějakým způsobem zvláštní. Nebyl to muž, ale žena, od svého mládí už patřičně vzdálená. Pohybovala se velmi ztěžka, nohy jí už asi nesloužily, a za sebou jednou rukou tahala takovou menší taštičku na kolečkách, ve druhé ruce vláčela poněkud větší igelitku něčím napěchovanou. Zpomalil jsem.

 

Proud vystupujících nám zvolna mizel na schodech a já přemýšlel, jak se ta starší paní se svou zátěží a bídným krokem po těch schodech vyšplhá. Nachází se tam ještě výtah, který však občas nefunguje a nebyl jsem si jistý, jestli tomu tak není i v této chvíli. Starší paní klopotně dokráčela až pod ty schody, k výtahu evidentně nesměřovala, a tak jsem se rozhodl, že jí nabídnu pomoc.

 

Přistoupil jsem k ní a řekl, že její zavazadla vynesu nahoru. Kdyby chtěla, tak bych vynesl i ji, ale až k této fázi nedošlo. Napadlo mě, že by si mohla myslet, že bych s tím jejím nákupem mohl pláchnout, že bych ji mohl touto fintou okrást. Nabídl jsem jí tedy do zástavy Psychopatova průvodce.

 

Když jsme si nad schody svá zavazadla navrátili, poděkovala mi a já jsem až někdy kolem půlnoci došel závěru, že jsem té staré ženě věnoval chvilku radosti.


komentářů: 8         



Komentáře (8)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Axina
8
Axina * 16.08.2015, 19:13:27
Starý Kocoure, klobouk dolů před Vámi a Vaší paní!

Váhám, zda se věnovat té jedné pragmatické stránce pomoci, aby to nevyznělo nepatřičně. Řeč je jak známo pramenem nedorozumění.
Ale udělám to. Utkvěla mi v hlavě ta horentní měsíční částka za hospic. člověk s průměrným i lehce nadprůměrným příjmem na to prostě nemá. Nebo musí sáhnout hluboko do celoživotních úspor. Chci tím říci, že není v pořádku, aby tato částka (byť je určitě péče o nevyléčitelně nemocné po všech stránkách náročná a tedy i drahá) byla za všech okolností nekompromisně požadována.
Říká se, že stát je tak silný, jak se dokáže postarat o nejslabší. Když můžeme mít státní rozpočet schodek 700 miliard Kč, pak by určitě šlo přerozdělit peníze tak, aby se umírajícím lidem dostalo dobré a laskavé péče za jejich běžný měsíční příjem. Ať už by byl jakkoliv velký.
Říká se tomu princip solidarity.

7 Amicis a konání dobra
Starý kocour (neregistrovaný) 16.08.2015, 17:29:33
Jsou okamžiky, kdy je pomoc naprosto samozřejmá. K původní příhodě, která tak trochu připomíná Amicisovo "Srdce" mám osobní zážitek. Nebudu ho tady popisiovat, přečtěte si ho na mém blogu.

http://stary-kocour.blogspot.cz/2015/04/pechvogel.html

Neboli - to jsou okamžiky, kdy je člověk člověkem.

A nepřemýšlí, jestli by to nebo ono měl udělat. Úžasný

Lucifer
6
Lucifer * 10.08.2015, 19:20:45
Též jsem se o té zvrácené vraždě bezdomovce v podání moderních z řetězu utržených masturbantů dočetl a je toho ještě mnohem více, ale už se skoro obávám na něco takového upozorňovat, natožpak rozvíjet další díl Šílenství doby, abych tady nakonec nebyl zplynován. S vyplazeným jazykem

Paní, které jsem napomohl zdolat ty příkré schody bez zavazadel, nebyla bezdomovkyní, poznal bych to. Mohl jsem jí samozřejmě říci, že je tam k dispozici výtah a domnívám se, že dle jistých náznaků byl provozuschopný. Byl jsem ale utahaný, a tak jsem to vzal tím nejkratším směrem. A bylo to docela roztomilé. Usmívající se

Axina
5
Axina * 10.08.2015, 19:03:16
Taky mám jen volnou asociaci: Ta stará paní, vystupující mezi 23-24 hodinou z metra, s pojízdnou taškou a napěchovanou igelitkou, byla s největší pravděpodobností bezdomovkyně. Senioři se zdravotními obtížemi, kteří mají kde bydlet, se tou dobou již venku nepohybují. Neriskují.
(Samozřejmě, že paní mohla být výjimkou.)

Na netu jsem se dočetla o neuvěřitelně brutální vraždě bezdomovce, kterou před týdnem spáchali v Pardubicích dva nezletilí mladíci.
http://pardubicky.denik.cz/zlociny-a-soudy/pardubicka-policie-ma-vrahy-bezdomovce-umlatili-dva-kluci-20150810.html

Na novinky.cz je obdobný článek. Řada lidí v komentářích k němu považuje ochranu nezletilých a směšně malý hrozící trest za výsměch spravedlnosti a za důkaz, že s naším trestním právem není něco v pořádku. Souhlasím.

Lucifer
4
Lucifer * 10.08.2015, 17:20:28
Původně jsem chtěl ke svému dodatku přidat příhodu, která se stala hned následujícího dne dopoledne na stejné stanici metra, když jsem byl na cestě z bodu B do bodu P. Setkal jsem se tam totiž s jedním pánem v již poměrně vysokém věku a zapředl s ním krátký hovor na téma aktuálního tropického vedra. Byl to Australan s českými kořeny, který emigroval před více jak padesáti lety. Nakonec jsem ale usoudil, že její začlenění do tématu by nebylo až tak jednoznačné.

Lucifer
3
Lucifer * 10.08.2015, 17:07:53
Soucitem a empatií jsem dostatečně obohacen již od dětských let. Před pár lety jsem kupříkladu vynesl z tramvaje jednu starší paní. Bylo to na zastávce Kyselova nedaleko mé pracovní instituce. Všiml jsem si, že paní, která se chystala vystoupit přede mnou, dost nejistě zkoumá strmost těch pár schůdků. Tak jsem ji předběhl, otočil se a řekl, že jí pomůžu. Nevím, co čekala, ale já jsem se s tou pomocí moc nemazlil. Paní byla totiž poměrně křehká, a tak jsem ji uchopil v pase a přenesl na chodník jako by to bylo moje dítě. Ten pohled v jejích očích… Úžasný

Axina
2
Axina * 10.08.2015, 09:30:59
Ta historka o newyorském taxikáři a newyorské seniorce mne dojala. Ať už je pravdivá nebo ne.
Ta historka o pražském fyzikovi a pražské seniorce mne rozesmála. Nepochybuji o tom, že je pravdivá. Paní i slunéčko sedmitečné měli kliku, že Lucifer byl toho dne zaujat kapitolou Psychopatova průvodce, která inspirovala k soucitu a empatii Mrkající

Lucifer
1
Lucifer * 10.08.2015, 01:22:43
Právě mě přišlo navštívit slunéčko sedmitečné. Připochodovalo po kuchyňském stole, kde jsem si dával takový malinký gáblík na dobrou noc. Pozdravil jsem ho, nalodil na papírový kapesník a po krátké konverzaci odnesl na lodžii. Poděkovalo mi za tu chvilku radosti a odletělo do noci. Nevinný

«     1     »