Neviditelný čert

Posledně jsem naznačil, že z Psychopatova průvodce vás oblažím už pouze kontemplativními výňatky ze dvou kapitol. Tu první (Postavte se k životu čelem) jsem zatím jenom tak nakousl s tím, že se k ní ještě vrátím. Možná ano, ale dnes bych chtěl nakousnout tu druhou (Žijte okamžikem). Je založena na moudré myšlence, že byste měli žít přítomností a zbytečně se nepitvat v minulosti nebo trápit se budoucností. To nakousnutí spočívá v reprodukci vyprávění jednoho newyorského taxikáře s jedním mým skromným dodatkem. Předávám slovo onomu taxikáři:

Lucifer

Přijel jsem na udanou adresu a zatroubil. Po pár minutách čekání jsem šel ke dveřím a zaklepal.

„Jen minutku,“ odpověděl slabý starší hlas.

Slyšel jsem, jak někdo vláčí cosi po podlaze. Konečně se otevřely dveře. Přede mnou stála drobná devadesátnice. Měla na sobě vzorované šaty a malý klobouček s připíchnutým závojem jako z filmu ze čtyřicátých let. Vedle ní stál malý nylonový kufřík. Byt vypadal, jako by v něm už léta nikdo nebydlel. Nábytek byl přikrytý prostěradly, na zdi nebyly žádné hodiny a na poličkách žádné cetky. V rohu stála lepenková krabice, plná fotek a skla.

„Odnesl byste moje zavazadlo do auta?“ řekla.

Vzal jsem tedy kufřík a vrátil se, abych jí pomohl. Chytla se mojí ruky a oba jsme se pomalu vydali ke kraji chodníku. Pořád mi děkovala za laskavost.

„Není zač,“ namítl jsem. „Snažím se jen chovat k zákazníkům tak, jak bych chtěl, aby se zacházelo s mojí matkou.“

„Ach, vy jste tak hodný chlapec,“ řekla.

Když jsme nastoupili do taxíku, sdělila mi adresu a pak se zeptala: „Mohl byste jet přes centrum?“

„To ale není nejkratší cesta,“ odpověděl jsem rychle.

„Nevadí, já nepospíchám. Jsem totiž na cestě do hospicu.“

Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Oči se jí leskly.

„Nemám už žádnou rodinu,“ pokračovala měkkým hlasem. „A doktor tvrdí, že mi už moc času nezbývá.“

Nenápadně jsem se natáhl, abych vypnul taxametr.

„Kudy byste chtěla, abych jel?“ zeptal jsem se.

Další dvě hodiny jsme jezdili městem. Ukázala mi budovu, kde kdysi obsluhovala výtah. Projeli jsme čtvrtí, ve které po svatbě žila s manželem. Nechala mě zastavit před skladem nábytku, kde byl kdysi sál, kam jako dívka chodívala tančit. Občas mě poprosila, abych před nějakou budovou nebo místem zpomalil, a pak beze slova hleděla do tmy. Když na obzoru začalo vycházet slunce, najednou řekla: „Jsem už unavená, pojeďme.“ Mlčky jsme vyrazili na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako malé sanatorium, s příjezdovou cestou procházející pod portikem. Dva zřízenci zamířili k taxíku, jen co jsme zastavili. Byli pozorní a soustředění, sledovali každý její pohyb. Museli ji už očekávat. Otevřel jsem kufr auta a donesl malé zavazadlo ke dveřím. To už paní seděla v kolečkovém křesle.

„Kolik vám dlužím?“ zajímala se a sahala po peněžence.

„Nic“ řekl jsem.

„Musíte z něčeho žít,“ namítla.

„Jsou i další zákazníci,“ odpověděl jsem. Téměř bez přemýšlení jsem ji objal. Pevně se ke mně přitiskla.

„Věnoval jste staré ženě chvilku radosti. Děkuji.“

Stisknul jsem jí ruku a vykročil do tlumeného ranního světla. Dveře se za mnou zavřely. Byl to zvuk uzavření života.

Žádné další pasažéry jsem už nebral. Bezcílně jsem projížděl městem, ponořený v myšlenkách. Po zbytek dne jsem mohl sotva mluvit. Co kdyby ta žena narazila na naštvaného řidiče nebo na někoho, kdo netrpělivě čekal na konec směny? Po rychlé inventuře si nemyslím, že jsem kdy v životě udělal něco důležitějšího. Jsme uzpůsobeni k tomu si myslet, že se naše životy točí kolem velkých okamžiků. Jenže ty nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou nádherně zabalené v čemsi, co pro ostatní může být okamžikem malým.

Kdyby někdy měla vzniknout reklama na to, proč bychom měli žít přítomností, tak je to tohle – morální, spirituální, psychologická pravda, zredukovaná na dřeň v jediném prostém setkání. Kdyby taxikář byl to ráno naštvaný kvůli něčemu, co se stalo včera, nebo toužil po tom, aby směna už skončila a mohl dělat něco jiného – pak by cesta té ženy do hospicu dopadla téměř jistě jinak. Nezastupitelnou roli v tom příběhu sehrála i ta stařenka. To ona zavřela dveře za minulostí. Asi jí už opravdu nezbývalo moc času. Tomu, co jí ještě zbýval, byla ale připravena postavit se čelem. Tady a teď.

Zdroj: Andy McNab, Kevin Dutton: Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu

Luciferův dodatek:

Stalo se to ve středu v pozdních večerních až nočních hodinách, kdy jsem Stověžatou brázdil metrem z bodu P (Pracoviště) do bodu B (Bydliště). Jízda byla poměrně poklidná, a jelikož jsem byl utahaný jako pérka z rolet, jen tak tupě jsem seděl se zrakem obráceným v nicotnost třímaje hluboko v klíně Psychopatova průvodce, do něhož jsem ani náhodou nehodlal nahlédnout. Výše reprodukovaný zážitek taxikáře jsem už znal, ale v hlavě jsem měl úplně prázdno. Vůbec jsem na něho nepomyslel.

Když jsem z metrového vlaku vystupoval ve stanici, která se nachází nejblíže k bodu B, doprovázel mě poměrně početný houf spolucestujících. Držel jsem se sotva na nohou, ale mému perifernímu zraku neuniklo, že jeden z těch vystupujících je nějakým způsobem zvláštní. Nebyl to muž, ale žena, od svého mládí už patřičně vzdálená. Pohybovala se velmi ztěžka, nohy jí už asi nesloužily, a za sebou jednou rukou tahala takovou menší taštičku na kolečkách, ve druhé ruce vláčela poněkud větší igelitku něčím napěchovanou. Zpomalil jsem.

Proud vystupujících nám zvolna mizel na schodech a já přemýšlel, jak se ta starší paní se svou zátěží a bídným krokem po těch schodech vyšplhá. Nachází se tam ještě výtah, který však občas nefunguje a nebyl jsem si jistý, jestli tomu tak není i v této chvíli. Starší paní klopotně dokráčela až pod ty schody, k výtahu evidentně nesměřovala, a tak jsem se rozhodl, že jí nabídnu pomoc.

Přistoupil jsem k ní a řekl, že její zavazadla vynesu nahoru. Kdyby chtěla, tak bych vynesl i ji, ale až k této fázi nedošlo. Napadlo mě, že by si mohla myslet, že bych s tím jejím nákupem mohl pláchnout, že bych ji mohl touto fintou okrást. Nabídl jsem jí tedy do zástavy Psychopatova průvodce.

Když jsme si nad schody svá zavazadla navrátili, poděkovala mi a já jsem až někdy kolem půlnoci došel závěru, že jsem té staré ženě věnoval chvilku radosti.

10.08.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 8