Neviditelný čert

Z Komárkovy knížky věnující se psychosomatice jsem zde naposledy tlumočil Místo nestandardních jedinců ve společnosti (Chvála bláznovství?). Dnes bych na to navázal pasáží ze stejné kapitoly, která se zabývá mrzačením a sebemrzačením, zjevným i skrytým. Tahle tématika mi přijde velmi aktuální, jelikož zohavování a poškozování vlastního těla i duše je, i když s poněkud jiným záměrem, na denním pořádku a graduje.

Lucifer

Lidé si často záměrně přivozují nepoměrně víc utrpení, než se mí obecně za to, a jaksi skrytě po něm prahnou – určitá míra „masochismu“ je zřejmě rozšířená mnohem více a ty případy, které se dostávají do medicínských příruček, tvoří jen vrchol ledovce. Tato autodestruktivní činnost však musí být dobrovolná a nějak nevázaná na další osobní cíle, nikoli vnucená. Pokud nás mučí někdo jiný, a to ne ještě z nějakých ideologických důvodů, ale pro vlastní pobavení, je to k nesnesení zcela určitě. Biblický požadavek milovat bližního jako sebe sama je vlastně tautologický – většina lidí by si dokonce vůbec nedovolila s bližním smýkat tak, jak to činí sobě samým. Deklarovaným cílem společenské majority je však nepochybně zdraví.

V řadě společností, zejména nějak ovlivněných římskou tradicí, mohl být králem, knězem či jinou sakrálně činnou osobou jen člověk zdravý, jemuž nic na těle ani duši nechybí. Někdy naopak bylo poškození či sebepoškození cestou ke společenskému vzestupu: kněží bohyně Kybelé se sami kastrovali, eunuši hráli klíčovou roli a zastávali významná postavení ve staré Číně i ve starém Orientu včetně Byzance, chirurgické „úpravy“ dětí rodiči či jinými osobami za zištnými účely byly rovněž dosti časté. Ve starém Mexiku jim to umožňovalo fungovat v Montezumově „zoologické zahradě“ lidských kuriozit s všestranným zabezpečením i určitým společenským vlivem, za účelem efektivnější žebroty či vystupování ve varietních produkcích byly děti mrzačeny hluboko do novověku. V Indii to funguje dodnes.

V novější Evropě se sebemrzačení vyskytuje spíše jen v extrémních podmínkách, mírnější formy „přiživování“ různých chorob za účelem získání renty jsou ale běžné. Většina kultur záměrné mrzačení jiných zapovídá a trestá: podle islámského práva například eunuši nesměli být získáváni z řad muslimů. I pokusy na lidech, prováděné za nacistické a v menší míře i komunistické éry, se setkaly s prudkým odsudkem. Méně známo je, že třeba alexandrijská lékařská škola prováděla na otrocích i vivisekce. V římské tradici byly zásahy do tělesné integrity, a to i vlastní, zapovězeny, na druhé straně však nebyly odsuzovány sebevraždy. Staří Římané v nich podobně jako Japonci viděli legitimní cestu, jak se vyhnout potupení.

Jak známo, tvoří vědomé procesy v celé psychice, kterou lze v širokém slova smyslu chápat jako přímo přecházející ve „fyziologii“, jen malý zlomek, jakousi třešničku na velikém dortu či vyčnívající část obrovského ledovce, jehož základnu v kalné vodě nedohledáme. Třeba slovní formulace ovládáme svým vědomím a jeho představami o tom, co by se říci „mělo“, poměrně dobře, byť různá „freudovská přeřeknutí“ dobře ukazují, že s tou kontrolou to nebude až tak stoprocentní. Ostatní, nonverbální výrazové prostředky už ovládáme hůře – vzpomeňme na neupřímné a nepřesvědčivé „sociální“ úsměvy. Funkce, které běžně chápeme jako „fyziologické“, už neovládáme vůbec či to vyžaduje letitého speciálního tréninku – při vzrušení se nám tep zrychluje, potíme se, elektrický odpor kůže se mění, v nejnevhodnější chvíli zčervenáme atd.

Naše nevědomí je jaksi „upřímnější“, „poctivější“ a produkuje své vnější i vnitřní symptomy nezávisle na tom, co si přejeme nebo o čem jsme přesvědčeni – Freud zavedl pro přechod psychických znaků v somatické při hysterii pojem konverze. Už Dostojevskij nechává ve svém Zločinu a trestu říkat policejního komisaře, že zločinci po činu nápadně často onemocní.

Zdroj: Stanislav Komárek – Tělo, duše a jejich spasení, aneb, Kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice

Luciferovy Poznámky:

Hned v úvodu se skvěje jeden velmi zajímavý a poučný postřeh, že autodestruktivní činnost musí být dobrovolná a nikým či ničím nevynucená. Okamžitě se mi vybavil nedávný zážitek z metra, který s tím tak trochu souvisí.

Seděl jsem na konci vagónu a přes uličku totéž činil jeden mladík, ovšem s tím, že na protějším sedadle měl natažené nohy s ušmudlanými botami. Pokud čekáte, že jsem ho započal poučovat, zklamu vás. Opravdu ale opravdu nejsem učitelem společenské slušnosti. Na jedné stanici vystoupil a jeho i to protější sedadlo se chystali obsadit dva poněkud starší mladíci. Toho, který směřoval na botami ušmudlané místo, jsem upozornil, že před chvíli si na něm čistil svoje boty hoch, který právě támhle odchází. Podíval se na mě, mávl rukou, jako když se odhánějí mouchy, a v klidu usedl. Bylo mu to naprosto ukradené. Kdybych ale před jeho usednutím přistoupil k onomu sedadlu a očistil si na něm boty, nejspíš by mě třeba i fyzicky napadl. Usedal by totiž do špíny, která by byla adresována přímo jemu, osobně. A to by nemohl strávit. Hoch za zavírajícími dveřmi odcházející nemohl tušit, komu to sedadlo zasviní, což je pro podobnou existenci, která na něj krátce po jeho botách usedá, zcela stravitelné. Ta existence dělá bezpochyby totéž a považuje to za naprosto normální věc, tedy až do chvíle, kdy je ten svinčík určený jeho zadku adresován osobně přímo jemu.

V prosinci roku 2012 jsem Neviditelného čerta obohatil článkem Zohavení a poškození vlastního těla částečně přejatým z knížky Arnolda H. Lanze Pět Tibeťanů. Zohavování a poškozování vlastního těla za účelem jakési obskurně módní dehonestace lidské přirozenosti se datuje až někam do neolitu. Už tehdy si prý ženy redukovaly pás korzetem, nejspíš proto, aby na jedné straně zdůraznily, že jsou štíhlé, a na straně druhé exponovaly své horní a dolní erotické tvary. V nedávné době to došlo až k takovým extrémům, že pás žen či dívek se dal téměř obejmout prsty jedné ruky, přičemž vnitřní orgány byly zmasakrovány až téměř k nepříčetnosti. Ty však nebyly důležité, nebyly totiž vidět. Co bylo vidět, byl ten vosí pás a nad ním se tyčící bujné poprsí a pod ním nápodobně bujný zadek.

Dnes tato sebedestrukce v zájmu kompletně potlačit přirozené tvary těla, jež jsou zřejmě považovány za něco potupného, nabývá ještě větších rozměrů. Ženy si kupříkladu nechávají zcela sadisticky uříznout prsa, jako na jatkách, a místo nich si na hruď vecpat silikonové balónky, o nichž si myslí, že jejich krásu a popřípadě i sexuální přitažlivost zdokonalí. Anebo tetování. U nás se dokonce vyskytuje člověk, který kandidoval na prezidenta, jenž tetováním zprznil celé své tělo. Mnozí zřejmě považují svoji přirozenou kůži za něco nepřístojného, za něco, čím se na nich chtěla příroda krutým způsobem vyřádit. Je třeba ten paskvil amputovat. Anebo pleťový „brizolit“. I ta kůže na obličeji je nechutná sračka, kterou je třeba nahradit patřičnou módou proklamovanou maskou. To už se z jatek dostáváme na prkna divadelní frašky. Že se jim ta přirozené kůže pod maskou velmi rychle scvrkne na úroveň egyptské mumie? To není důležité. Důležitá je ta maska.

Nejen tělo, ale i duši mnozí považují za zvrácenou přírodou vnucený paskvil, za nechutnou sračku jakéhosi paranoidního diktátora. Pryč s tím. Nikdo jim nemá co diktovat, berou to totiž velmi osobně. Kdyby se ale o úpravu jejich fyziognomie a dušena pokoušel třeba Mengele, tak by se karta obrátila. V koncentráku by však neměli tito jedinci šanci svoji přirozenost ubránit.

12.08.2015, 00:05:36   Publikoval Luciferkomentářů: 8