Neviditelný čert

Kniha Americké pastorále, v českém vydání Americká idyla, je velkým zamyšlením nad tím, proč je pouhých dvacet let od druhé světové války svět tak neuvěřitelně jiný. Velkou proměnou prošel vztah mezi generacemi – ještě ve 40. letech nikdo mezi nimi nepociťoval výrazné rozdíly. Bylo jasné, že mladí převezmou dřív nebo později hodnoty starých. Jak rodiče, tak děti vůbec nepochybovali o nutnosti usilovné práce. O tom, že si všechno dobré musí zasloužit. Demokracii chápali jako jednu ze základních hodnot. Ale do 60. let se vytratila úcta k rodině, k domovu, k vlasti i úcta k jedinci. Do té míry, jak tomu nebylo nikdy předtím. Jak je možné, že děti ze spořádaných rodin volí spoluúčast na teroristických akcích, že všemožné teorie o vykořisťování hlásají mladíci, kteří v životě „nikdy nic nevyrobili ani neviděli vyrábět, kteří nevědí, z čeho se co dělá nebo jak to v takové firmě chodí, kteří kromě domu nebo vozu nikdy nic neprodali a dokonce ani nevědí, jak se co prodává, kteří nikdy nenajímali dělníka, nepropouštěli dělníka, nevyučili dělníka, které nikdy žádný dělník nevzal na hůl – kteří nemají zdání, jak složité, jak riskantní je budovat podnik nebo řídit továrnu, a přitom si myslí, že vědí všechno, co stojí za to vědět.“

Stella

Část 1.

Majitel továrny na rukavice (říkají mu Švéd), nedokáže pochopit, proč se jeho dcera „nechá tyranizovat myšlenkami všelijakých pomatenců. Proč se postupně stává „otrokyní každé pitomé ideje, na kterou narazila.“ Merry nenávidí Ameriku svého bohatého otce. Ameriku, kterou milovaly tři generace jejích předků, mužů lopotících se v horku a smradu koželužny, aby se vypracovali k slušnému životu. Pro Merry jsou to „kapitalistický svině.“ Švéd je přesvědčen, že mladí zastánci Che Guevary a Angely Davisové prostě generaci otců závidí. Proto ji chtějí zničit. Loupí, zabíjejí, jsou ve jménu svého idealismu ochotni ke všemu. „Zdrojem jejich šílenství je nedůvěra.“ Neznají práci. Ideál této generace? Infantilní touha stát se hrozbou. Hledat něco, co je možné nenávidět. Ale tady přece nejde o ideál – tady jde o „hanebnost, kriminalitu, megalomanii, šílenství.“

Švéd stále rozebírá svou vinu. Kde udělal chybu? Zodpovědnost přičítá přímo perverzně sobě. („Jeho osudnou vášní byla zodpovědnost.“) Snad měl málo odvahy k vlastnímu kroku? Příliš ctil zákony a úzkostlivě dělal to, co se od něj čekalo? Vyrostl v rodině, ve které bylo, jako v každé jiné, na prvním místě rodičovské sebeobětování. To pak v člověku automaticky pohřbilo každou touhu po vzpouře. Pozdě pochopil, že žít, to znamená mýlit se zas a znova. Švéd nechce přijmout, že zlo je od lidského jednání neodlučitelné (Roth).

Továrna na rukavice dlouho výborně prosperovala. Jakmile mezi zaměstnance pronikly ideje o nespravedlivých požadavcích ze strany zaměstnavatelů, o vykořisťování mas, poklesla pracovní morálka a dělníci ztratili zájem o výsledek práce. Ti, které to dosud ani nenapadlo, kteří hrdě chodili do práce v obleku a chlubili se svou firmou, ti se začali cítit také rasově diskriminováni a zjistili, že je výhodné těžit ze situace. Město zpustlo, slušní lidé utekli. Rýsovalo se jediné – továrnu uzavřít.

„Černobílá… znamená tu nejděsivější nenávist na světě. Dneska to znamená, že přijede po jednosměrce z protisměru vůz a nabourá se do mě. Z okýnek se vykláněj čtyři kluci. Dva vystoupěj, jsou samá sranda, a zamířej mi revolverem na hlavu. Podám jim klíčky a jeden odfrčí s mým vozem… Nabourávaj se za bílýho dne do vozů i poldům. Čelně. Aby se nafoukly airbagy. Dělají hodiny… Zabít chodce pro ně nic neznamená. Zabít motoristu pro ně nic neznamená. Zabít sebe pro ně nic neznamená… Zabijou kohokoli… Zloději toho vozu je dvanáct let. Aby vůbec viděl přes volant, musel si srolovat podlážky a sednout si na ně. Odkroutí si půl roku v Johannesburgu a bude za volantem dalšího ukradenýho vozu.“

Znechucený majitel továrny se chce odstěhovat, a v rámci všech změn prodal jeden ze svých zahraničních podniků Čechům, jejichž „byrokracie mu šla už pořádně na nervy.“

Část 2.

A tady se dostáváme k něčemu zdánlivě úplně jinému. Roth věnuje mnoho místa tradiční výrobě rukavic a detailně popisuje její technologii. U nás prosperovalo rukavičkářství v mnoha městech a městečkách, dokonce i tam, kde už o tom lidé ani nevědí. Přesto také české a československé úspěchy v tomto oboru byly svědectvím toho, že píle a pracovitost se považovala za to nejdůležitější.

„Řekl sekretářce, že jede na český konzulát, kde měl na sklonku podzimu předběžné rozhovory o cestě do Československa. Tehdy si v New Yorku prohlédl vzorky nejen rukaviček, ale i bot, opasků, náprsních tašek a peněženek vyrobených v Československu, a Češi už pro něj vypracovávali program návštěv továren v Brně a v Bratislavě, aby si mohl předem zjistit, jak to tam vypadá s rukavičkářstvím, a prozkoumat širší sortiment zboží jak ve stádiu výroby, tak před expedicí. Už nebylo sporu, že v Československu se dá kožená galanterie vyrábět levněji než v Newarku nebo na Portoriku – a pravděpodobně i líp. Kvalita práce, která v newarském podniku od těch výtržností začala upadat, se dál zhoršovala, zvlášť když Vicky přestala dělat mistrovou a šla do penze.

I když připouštěl, že to, co viděl, není možná typické pro běžnou výrobu, působilo to úctyhodně. Kdysi v třicátých letech zaplavovali Češi americký trh jemnými rukavičkami, v průběhu let pracovali v Newark Maid vynikající čeští střihači, a údržbář, který byl u nich třicet let zaměstnaný na plný úvazek a staral se o šicí stroje a udržoval ty tahouny v chodu – nahrazoval opotřebované hřídele, páčky, zubové drážky, cívky a donekonečna seřizoval chod a napětí každé nitě, každého stroje – byl Čech, výborný pracovník, expert na všechny druhy rukavičkářských strojů na světě, který dokázal spravit všechno. I když Švéd ujišťoval otce, že nepodepíše žádnou spolupráci jejich podniku s komunistickou vládou, dokud se nevrátí s podrobnou zprávou, byl přesvědčen, že stěhování z Newarku na sebe nedá dlouho čekat.“

Změnil se vztah k práci, změnilo se všechno. V Americe i u nás. Jak se vyrovnat s tím, že neplatí hodnoty vyznávané předchozími generacemi? Různé moderní teorie a pseudoteorie, představa, že máme automatické právo na blahobyt a štěstí, postupně podkopaly jednoduché základy prosté morálky i podobu elementárních vztahů, o nichž dosud nebylo ani nutné přemýšlet. Prostě tu byly odjakživa a měly platnost východiska, od něhož se odvíjelo všechno ostatní. Švéd vodil svou dceru k odborníkům, rodiče se jí intenzivně věnovali, stále pitvali své chování, rozebírali, kde se dopouštějí chyb. Být moderní, to náhle znamenalo o sobě pochybovat. Nastupující generace tak odmítla přijmout těžkosti života a rvát se o něco. Jediné vybití energie – v umělém sportu, na koncertech umělé hudby, žádné „v potu tváře chléb svůj…“ Mladý člověk si začal nacházet jiné překážky, aby uplatnil přirozenou touhu po změně světa. Nepřítel se mu sám nabídl.

A výsledky se dostavily…

Zdroj: Roth, Philip: Americká idyla. Mladá fronta 2009, Praha

18.11.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 16