Neviditelný čert

Mnohokrát oceněný MUDr. František Koukolík poskytuje vděčná témata k úvahám o společnosti. Jeho pohled je cenný tím, že se na člověka a společenské vztahy dívá pohledem neuropatologa a znalce patologické anatomie. Vědci mají zvláštní zvyk přicházet nejen s převratnými objevy, ale potvrzovat i dávno známé pravdy. Dospívají k nim složitými cestami a na docela jiném základě než my se svým selským rozumem. V životní praxi vystačíme s tím, že „se to stává“. Vědcům nedá spát otázka: ale proč? Někteří jdou ještě dál a říkají: A co když ne. A to se nám to potom vymlouvá. Třeba na ustrojení mozku nebo na společenské prostředí. O to víc bychom ale měli být vědomými tvůrci lepších cest – mozek nám nabízí sám sebe k vědění i k volbě.

Stella

Jestliže – pak

František Koukolík říká v úvodu kapitoly: Opakuji: jestliže národ (a jeho stát) nedohlíží na to, aby míra kooperace ve všech sociálních vrstvách převyšovala míru podrazáctví a podíl parazitů, jestliže to neučí své děti od mateřské školky, jestliže nedbá na rovnovážný a dynamický vztah mezi skupinou a jedincem (práva jedince nemohou převyšovat práva skupiny, skupina musí zajistit ochranu práv jedince), pak tento národ ohrožuje svou existenci.

Lidská kooperace

Jde ruku v ruce s altruismem. Podobně jako manipulace a podvádění, vyžaduje i kooperace investování a poznávací schopnosti. Platí to ve zvýšené míře tam, kde jedinci nejsou příbuzní. V tomto smyslu investování přináší prospěch především pro příjemce. To se ale zdá být v rozporu s evoluční teorií v oblasti self-interest. Zatímco poznávací, kognitivní, schopnosti nám umožňují lépe zvládat sociální prostředí, a jsou tak předmětem darwinovského výběru. Tato selekce přispěla ke zvětšení neokortexu jako vývojově nejmladší části mozkové kůry kooperujících ptáků, kytovců a primátů. U lidí neokortex tvoří víc než 90 % objemu mozkové kůry. Dříve se hovořilo o machiaveliánské inteligenci, dnes se užívá pojem hypotéza sociálního mozku. Zatímco kooperaci u jednobuněčných organismů a u jednoduchého hmyzu podmiňuje příbuzenský výběr (inkluzivní zdatnost), u lidí jde o složitější proces.

Vývoj kooperace je popisován pěti pravidly

Podstatou je ztráta (části reprodukčního potenciálu replikátoru) ve jménu vzájemné pomoci. Pokud je ale základem přírodního výběru soutěž, pak je přírodní výběr protivníkem kooperace. Je tedy možné, že přírodní výběr není hlavní hnací mechanismus vývoje.

První pravidlem pro vývoj kooperace je příbuzenský výběr, genetická spřízněnost. Druhé pravidlo představuje přímá reciprocita. Jde o opakované vězňovo dilema (viz odkaz výše: Altruismus…) Hru zahájíme vstřícným krokem, další krok opakujeme po spoluhráči. Dochází k neúmyslným chybným krokům. Část chyb spoluhráči odpouštíme. (Hra „veta za vetu velkorysá“) Třetí pravidlo: reciprocita nepřímá, předpokládá dárce a příjemce. Populace sleduje dárcovu velkorysost a lidé se o ní vzájemně informují. Dárce má větší pravděpodobnost, že mu v případě nouze bude poskytnuta pomoc, než kdyby nikomu nepomáhal. Čtvrté pravidlo zní: síťová reciprocita (network reciprocity). Kooperace vzniká, když poměr nákladů a zisku u altruistického činu převyšuje průměrný počet jedincových sousedů. Pokud by se mělo v přírodním výběru lépe osvědčovat podvádění, podrazáctví, muselo by to platit pouze u dobře promíšených populací, v nichž by se setkával každý s každým. Realita takovému stavu neodpovídá. Páté pravidlo: skupinový výběr. Říká se mu také mnohaúrovňová selekce. Populace se dělí na skupiny. Skupiny tvořené kooperujícími jedinci rostou rychleji než skupiny tvořené podrazáky. Pokud je skupina smíšená (kooperující a podrazáci) roste počet podrazáků rychleji než počet kooperujících. Existuje ještě jeden pojem: přírodní kooperace. Zavedl ho M. Nowak jako třetí princip evoluce, vedle mutací a přírodního výběru.

Čím se lidská kooperace odlišuje od kooperace jiných druhů?

Surikaty žijí ve velkých skupinách. Čím větší je jejich skupina, tím větší šanci na přežití a na úspěšné rozmnožování má jedinec. U surikat se uplatňuje vzájemná závislost, interdependence. Podobně je tomu s pseudoreciprocitou u některých motýlích larev, které jsou potravou pro mravence. Mravenci pak larvy chrání před predátory. Investování se ukáže být evolučně stabilní, když jedinec střídá roli dárce a příjemce. Mezi darováním a přijetím ovšem uplyne nějaký čas a ten se může stát příležitostí k podrazu. Proto je k zajištění stability nutný nějaký mechanismus. Může jím být trestání, změna partnera nebo parcelling – poskytování pomoci po částech. Zdá se, že právě reciprocita odlišuje člověka od jiných druhů.

U šimpanzů byly jako základ reciprocity doloženy také poznávací schopnosti. Ale reciprocita u nich se nezdá být přesvědčivá, ač jinak kooperují na příbuzenském i nepříbuzenském základě. Jinak je tomu u lidí, u nichž je reciprocita prokazatelná, a to přímá i nepřímá. (Nepřímá znamená darování, ale s tím, že odměna přijde od třetí strany.) Kooperací získáváme reputaci, již ovšem může ohrozit podrazák. Proto je dobré se mu vyhnout. „Altruistické (a pro podrazáka bolestné) trestání je pro udržování kooperace fundamentální.“ (Fr. Koukolík)

Sociální dilemata

1. Dilema veřejného statku. Všichni se dívají na televizi. Ti, kteří platí, i ti, kteří neplatí. Přestaneme platit všichni?
2. Dilema (tragédie) společné pastviny. Pokud máme hodně krav, necháme jimi spást trávu určenou i pro krávu člověka, který vlastní jedinou? Omezíme svou touhu po zisku?

Poznávací schopnosti nutně vedou člověka k spravedlivému řešení. Pokud jedinec nerespektuje zájem celku a jakmile rezignujeme na trestání, kooperace se hroutí. Trestání za porušení sociálních norem, kooperace i machiavelismus mají neuronální podklady. Takto cílené pokusy dokazují aktivaci různých funkčních systémů mozku.

Podle Dubreuilovy hypotézy došlo nejprve k vývoji kooperace a poté vznikla kultura. U Homo heidelbergensis se začala rychle rozvíjet kůra předních částí čelních mozkových laloků. Od člověka heidelberského se odštěpila větev jdoucí k neandrtálcům a k modernímu člověku (Benoît Dubreuil: Paleolithic public goods games: why human culture and cooperation did not evolve in one step).

Jak lze testovat hypotézu v terénu

Klany ve východní Africe, v oblasti Turkana, pořádají loupeživé nájezdy. Loupeže dobytka se uskutečňují buď ve velkých skupinách, které mají kolem 250 bojovníků, nebo v malých skupinách, v počtu např. dvanácti mužů. Odehrávají se skutečné boje, protože dnes už lupiči mají střelné zbraně. Obvykle tak v jedné generaci přijde o život 9 % mužů. Ale zisk se vyplácí. Výsledkem bývá po úspěšném napadení velkou skupinou zisk až 11 krav na jednoho, u malé skupiny 3 krávy na každého. Ovšem, jsou i takoví členové klanu, kteří se nechtějí zúčastnit nebo utečou z boje. Podle stupně provinění jsou potrestáni. Od výsměchu, zvláště od žen, až k bičování. Zdá se, že v počátcích civilizačního vývoje vypadala kooperace podobně.

Trestání druhou a třetí stranou

Pokusy ukázaly, že v malých společnostech se méně odpouští a více se trestá. Větší společnosti jsou altruističtější.

Kritika

Někteří vědci se přiklánějí k názoru, že kooperace nevznikla ve větší míře jako projev adaptace na prostředí a na život ve skupině, ale naopak, jako projev individuální selekce. Chováme se totiž, jako bychom stále žili v původním prostředí, v němž se vyvinuly uvedené mechanismy. Ale zrychlený vývoj během posledních deseti tisíc let způsobil, že žijeme v prostředí nesrovnatelně odlišném. Vědomě i nevědomě se přesto chováme stejně jako před tisíci lety a trestání je nezbytné, máme-li na mysli prospěch celku.

P. S. Stella: Budu-li trestána za to, že jsem přes výslovné varování nakladatelství reprodukovala část textu bez jeho svolení, pak upozorňuji, že už jsem trestána za celoživotní altruismus ve prospěch celku výší částky, jež mi je přidělována jako penze. Ostatně, po takovém reprodukování může následovat také prospěch, nejen pro třetí stranu…

Zdroj: Koukolík, František: Češi, Proč jsme a kdo jsme – a jak dál? Galén, Praha 2015

24.11.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 11