Altruismus, klacek do ruky a pomsta

rubrika: Pel-mel


Počátkem prosince jsem zde vyhlásil, že už nebudu držet sobotní sanitární den, ale sobotní harakiri. Dnes ho však budu držet mlčky a nechám za sebe promluvit Františka Koukolíka v podobě jeho tří mikroesejí, jež se z té či oné polohy zabývají altruismem. Domnívám se totiž, že i altruismus může svým způsobem demonstrovat jakési harakiri.

Lucifer


Altruismus

S altruismem si vědci lámou hlavu desítky let. Je to věc podivná. Proč někomu pomáhat, dávat mu potravu nebo za něj riskovat, když si tím snižuji svou vlastní biologickou zdatnost? Tím mají biologové na mysli počet vlastních potomků. Jeden typ altruismu se vysvětluje investicí do vlastních genů, protože v přírodě jsou matky altruistické vůči mláďatům. Proto, jak pravil osvícený genetik, máme obětovat život za své dvě vlastní biologické děti, za čtyři vnoučata, případně osm synovců a neteří, protože v nich máme uloženou celou svou genetickou informaci. Jiný důvod altruismu je reciprocita. Já podrbu na zádech jeho a předpokládám, že on mě potom podrbe na zádech také. Já pomůžu Josefovi se střechou a předpokládám, že Josef přijde pomoci se střechou mě. A třetím důvodem je dobrá pověst neboli reputace. Budu-li těmto hodinám chodit na jejich rodinné pohřby, jim pak nezbude, než aby tyto rodiny přišly na pohřeb můj.

Projevem altruismu mezi zvířaty i lidmi je sdílení potravy. Určitě víte, jak bedlivě dokáže vaše návštěva sledovat, co u vás dostane k jídlu, a jak něco podobného stejně bedlivě sledujete vy na návštěvě. Šimpanzi ve volné přírodě co do sdílení potravy moc altruističtí nejsou. Pokud altruističtí jsou, vysvětluje se to například intenzitou žebrání. Žebrající při něm natahuje dlaň úplně stejně jako žebrající lidé. Velkým darem mezi šimpanzími skupinami, které loví, je dar masa. Ulovit kořist totiž není vůbec nic jednoduchého. Dárce tím dává najevo svou zdatnost, velkorysost, buduje prestiž a upevňuje vztahy ve skupině ve svůj prospěch. Rivalům, to jsou druzí samci na mocenském žebříčku, nebo samcům mladším, nedávají maso nikdy. Zato ho dávají samičkám schopným oplodnění a samičkám, které budou jejich spojenci ve skupině. Tedy – jídlo za sex a jídlo za mocenskou podporu. Rostlinnou potravu získanou v džungli šimpanzi nesdílejí téměř nikdy.

Zato v západoafrické Guineji se děje něco nového. Šimpanzí skupina tam žije na území asi patnácti čtverečních kilometrů, které je rozděleno opuštěnými i obdělávanými farmami, sady a zahradami. Šimpanzi se tak dostali do zcela jiných podmínek. Zjistili, že mají při ruce obrovské množství velmi chutné a lákavé potravy, takže na ni pořádají nájezdy. A to samičky společně se samci. Jsou-li poblíž lidé, šimpanzi se bojí o trošku víc, ale v každém případě popadnou, co dokáží, a šup zpátky do džungle. A tam se samci se samičkami dělí podle pravidla – jídlo za sex anebo: Tady máš kousek a koukej, jak jsem dobrý. Jestliže vám to připomíná něco z lidského života, nedivte se té věci. Nic nového pod sluncem, žádná podobnost čistě náhodná, jedná se o altruismus.

Hůl do ruky – altruismus

Lidé dokáží být mimořádně altruističtí a zvládnou skvěle spolupracovat i s lidmi, s nimiž nejsou příbuzní. Odlišují se tím od všech ostatních druhů sociálně žijících živočichů. Pro altruistu znamená jeho akce nějaké náklady, které přinesou výhody druhé osobě. Altruistickým činem může být dobrá rada, nějaká částka peněz, ale také obětování vlastního života. Být altruistický a spolupracovat může být pro altruistu velmi nevýhodné. Přesto většina z nás jak v životě, tak v pokusných situacích altruisty jsme. Proč? Kromě altruistického odměňování za spolupráci a dodržování sociálních norem nás k tomu nutí altruistické trestání. Co to je? Někteří lidé trestají podrazáky i černé pasažéry i tehdy, když se jich to přímo netýká a když musejí sami něco obětovat.

Mezi jiným to dokázal elegantní pokus s 240 studenty rozdělenými do šedesáti skupin po čtyřech lidech. Každý student dostal 20 dolarů a instrukci. Každému členu skupinky instrukce říkala: Ze svých dvaceti dolarů můžete investovat libovolný podíl, to znamená 0 až 20 dolarů. Co nezainvestujete, si můžete nechat pro sebe. Jakmile všichni zainvestujete, vznikne fond a my ho navýšíme o 40 %. A pak celý fond rovnoměrně rozdělíme mezi všechny členy skupinky. To znamená mezi ty, kdo investovali, i mezi ty, kdo neinvestovali. Samozřejmě, že by bylo nejrozumnější, kdyby všichni investovali svých 20 dolarů. Fond by byl 80 dolarů, plus 40 %, rovná se 32 dolarů navíc. Jenže zapracuje ekonomická racionalita, čili sobecký zájem, kdy si účastník může říct: "Investovat nebudu nic, nebo velmi málo, počkám, co zainvestují ostatní, no a pak shrábnu svůj podíl." Jenže hra probíhala v deseti kolech a měla dvě podoby. Na konci každého kola se účastníci dozvěděli, jak kdo investoval, tedy kdo byl poctivý a kdo šidil. V jedné podobě hry bylo možné podrazáky trestat. Trestání se dělalo bodovacím systémem, za jeden trestný bod zaplatil trestaný 3 dolary, ale trestající musel zaplatit dolar. Ve druhé podobě hry možnost trestání odpadla. Altruistické trestání bylo časté. 84 % účastníků trestalo aspoň jednou, třetina účastníků trestala pětkrát a tři čtvrtiny trestů uložili lidé, kteří byli sami altruističtí, spolupracovali, nebyli parazity a parazity nechtěně podporovali.

A to nejdůležitější zjištění? Podkladem k trestání jsou záporné emoce. Nemáme rádi parazity. A jakmile trestání nebylo možné, spolupráce ve skupince se zcela zhroutila. Takže jsme rozhodnuti a bereme "hůl do ruky".

Pomsta

Slyšeli jste o vězeňském dilematu? To je ekonomická hra. Dva vězně, kteří spolu nemohou komunikovat, si postupně pozve vyšetřovatel. Každému zvlášť řekne: "Budete-li s námi spolupracovat, to znamená, podrazíte-li svého partnera, pustíme Vás. Váš partner dostane pět let. Budete-li oba zapírat, dokážeme jen něco a tak dostanete oba po třech letech." Oba vězňové se odeberou do svých cel a přemýšlejí: "Podrazím-li svého partnera, jsem venku, On dostane pět let. Ale co když můj partner udělá to samé?" Tohle dilema se řeší desítky let. Jestliže je hra jednokolová, to znamená, že se hráči již nesetkají, platí pochmurné: vždy podrazit. Jestliže má hra víc kol, existuje víc řešení. Jedno z nich se jmenuje veta za vetu – tit-for-tat. Tohle řešení říká: "Vždy udělej první krok. Nechť je to vstřícný krok. Každý další krok opakuj po svém protihráči. Spolupracuje-li, spolupracuj. Podrazí-li tě, podraž ho stejnou měrou také."

Co se nám přitom děje v hlavě, umožňují sledovat funkční zobrazovací metody. V jednom z těchto pokusů hrálo 16 žen a 16 mužů s dvěma ženami a dvěma muži, kteří byli spojenci experimentátorů. Hráč mohl svému protihráči poslat 0–10 finančních jednotek. Každou poslanou jednotku experimentátor ztrojnásobil. Protihráč mohl hráčovi vrátit také 0–10 jednotek. Vrácené jednotky byly rovněž ztrojnásobeny. V každém kolem hry spojenci experimentátorů buď hráli fér, takže vraceli stejný obnos, nebo podráželi a vraceli daleko méně. Pak se měřila hráčům, ženám a mužům míra empatie neboli vcítění. A to pomocí bolesti z elektrošoku užitého na hřbet ruky protihráče. Jestliže zdraví lidé sledují bolest druhého člověka, ve většině z nich se něco sevře. Jakoby, ve velmi různé míře, prožívali bolest člověka, na kterého se dívají. Hráčky i hráči sledovali tedy bolest lidí, kteří s nimi hráli fér, a bolest lidí, kteří je podráželi.

Empatie neboli prožití bolesti druhého člověka aktivuje v pozorovatelově mozku systém, jehož těžiště jsou některé oblasti kůry zevní a vnitřní plochy čelních laloků a kůry skryté v rýze mezi čelním a spánkovým lalokem. Jakmile sledovali hráčky a hráči bolest člověka, který s nim hrál poctivě a nepodrážel, aktivoval se v jejich hlavách tento systém vcítění – jakoby bolest spoluprožívali. Jakmile však hráčky a hráči sledovali bolest člověka, jenž podrážel, hrál nefér, stalo se něco nečekaného: u mužů, nikoli u žen, klesla míra vcítění. U mužů, nikoli u žen, se naopak aktivoval mozkový systém odměny, systém, jenž tvoří slast. Jako by tento systém říkal: "Jsi lump, patří ti to a mně je z toho dobře." To může mít hluboké vývojové kořeny. Mohli to být muži, kdo ve vyvíjejících se lidských skupinách trestali podrazáky. Může jít o jeden z kořenů altruistického trestání, tohoto tmelu lidských skupin. Altruistickým trestáním mám na mysli chování lidí, kteří trestají podrazáky, i když je to hodně stojí, i když se jich osobně podraz netýkal. Jakmile se tato možnost zablokuje, lidská skupina se rozpadne, protože v ní vyhrají paraziti. Dnes se může jednat o trochu jiné podrazy, finančnictví, jiná odlišnější kultura, rozdělování peněz…

Zdroj: František Koukolík, Martin Dokoupil - Otázky současné vědy (Soubor mikroesejí)


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_